Den práce 23. srpna - 10. září 2004 O uzdravujícím se potomkovi, marné cestě na kopec a občersvujícím pobytu v kině.

	Tom jí ve stoje, ještě raději napůl v poklusu, aby mu něco náhodou neuteklo

Asi bych měla začít Tomovou nemocí, protože ta nám tentokrát dala docela zabrat. Respektive antibiotika zabrala více, než by nám bylo milé. Sice jsme po nějakých šestatřiceti hodinách měli zpět veselého otesánka, ovšem otesánka s průjmem. Naordinovala jsem mu bílý jogurt k obnovení střevní flóry a borůvky, protože ty se u nás dávaly odjakživa na jakékoli zažívací potíže. Nicméně pokakánek se pokakával šestkrát denně nadále. Ani to by v době papírových plen a teplé vody tolik nevadilo, ale po týdnu se objevily podivné opruzeniny a já si tak opět mohla popovídat se svou oblíbenou sestřičkou na středisku. Až do té doby jsem totiž měla pocit, že dělám vše pro to, aby opruzený nebyl. Větrala jsem Toma bez plíny na zahrádce (a klela pokaždé, když si otevřel dveře do obýváku jen proto, aby se vzápětí počůral na podlahu), splachovala zahrádku hadicí, myla Toma tekoucí teplou čistou vodou (v kuchyňském dřezu, protože ten je hned u kotle s vodou na rozdíl od sprchy, do které se teplá voda doplazí až za několik minut), fénovala a vysoušela při každém přebalování a tak dále.

	... někdy si dá na stojáka i mlíčko...

U doktorky mají službu na telefonu, která s hysterickými matkami probírá příznaky a třídí případy na ty, které by měl raději vidět odborník, a na ty, kde se jedná o projev mateřsky úzkostlivé demence. Já opruzeniny řadím spíš do té druhé skupiny, ale přeci jen - nějak mi docházely nápady a Tomův stav se stále zhoršoval. Nakonec jsem byla ráda, že jsem zavolala - sestřička pravila, že se zřejmě jedná o kvasinkovou infekci jako následek léčby antibiotiky a doporučila (kromě toho všeho, co jsem již dělala) ještě mastičku. Takže celkem se nám Tomovo marodění protáhlo na nějaké dva týdny. A samozřejmě, že jsem od něj chytla onu rýmu, která všechno způsobila. Ovšem protože jsem matka, tak jsem svoje teploty a nachlazení musela "vyležet" někde mezi přebalováním a vytíráním podlahy. Kde jsou ty časy, kdy jsem si při chorobě mohla vzít volno z práce a ležet spořádaně v posteli s knížkou a hrncem čaje...

Tom ovšem nejeví žádné následky choření - naopak - zdá se, že jen nabral energii na další lumpárny. Dilema, jestli pohodlně sedět u jídla či zlobit, vyřešil elegantně - u jídla odmítá sedět a nejraději se krmí "na stojáka" - drží se stolečku, cpe se jak nezavřenej a ještě má pěkně na dosah vše, co mu spadne na podlahu (pokud je uvězněn v židličce, tak ho osud spadlého jídla nesmírně znepokojuje). V poslední době začíná bufetový styl stravování uplatňovat i na pití mlíčka. Neomezován popruhy židličky či mateřskou náručí může bleskurychle využít svobody k tomu, aby vytočil rodiče nějakým nečekaným nápadem.

	Vysypaná cestovní taška a svačící Tom. Všimněte si toho naprosto nevinného výrazu.

Během dne mě obvykle stihne tak asi třikrát přivést na pokraj hysterického záchvatu. Lumpárny totiž obvykle páchá v celých sériích a zásadně v době, kdy jsem bezmocná. Například stojím v koupelně a snažím se nasadit si kontaktní čočky. Kroutíc okem s čočkou jako chameleón lovící mouchu zahlédnu, že se Tom ráchá v záchodě. Prokleju toho, kdo tam byl naposledy a nezaklapnul dekl (pravděpodobně já sama) a o jednom oku odvleču dítě, umejem ručičky. Dítě je vypuštěno a než si vyndám z futrálu druhou čočku, má odmotané tři metry toaletního papíru. Zabavím toaleťák, nasazuju čočku. Tom se dusí a dáví. Z pusy mu visí modrá tkanička - otesánek neodolal a narval si do pusy můj tampon, který vyštrachal v mé cestovní taštičce zavřené v šuplíku. Tampony mají tu vlastnost, že nasávají tekutiny a zvětšují svůj objem - myslím, že tento fakt Toma doslova zaskočil. Tampon zabaven, dýcháme opět zplna hrdla. Následuje: vyšplhání na stolek a puštění televize, shození a ochutnávka vazelíny na zadeček z nejvyšší police, vytažení kabelu od mé myši, vyklizení vín a nějakých konzerv z kredence, jakož i půl minuty tichého soustředění - to Tom nalezne svojí cestovní tašku a v ní krabici se svými oblíbenými kolečky, kterými se pečlivě posype a následně je soustředěně vyzobává.

	Na přeplněné Stinson Beach

To je samozřejmě pouze jeden vzorový den - představte si, že takových máte pět za sebou. A před sebou vidinu prodlouženého víkenu a tří dnů s Hroší autoritou. Bohužel Tomovi stačila sobota a nedělní ráno, aby ze svého taťky udělal roztřesenou trosku. Navíc odmítnul dopolední spánek, čímž se stal značně nerudným a nás připravil o hodinku klidu, během které se obvykle dají zlikvidovat nejhorší domácí katastrofy (např. zamést, vytřít podlahu atd.). V poledne už jsme byli zralí na blázinec všichni tři - a tak jsme nacpali vzpouzející se dítě do auta a vyrazili do dáli. Naštěstí je Tom prďuch cestovní - než jsme vjeli na dálnici, byl v limbu a my jsme konečně se Sidem na sebe mohli promluvit normálními hlasy a aniž by alespoň z jednoho z nás malé olepené ručičky stahovaly kalhoty (Tomův způsob, jak nekompromisně naznačit, že by se chtěl okamžitě chovat).

Měli jsme naprosto bezvadný plán na výlet - bylo jasné, že chceme na pobřeží - byl nádherný den bez typické pobřežní inverze, nicméně ochlazovaný patnáctistupňovým Pacifikem na únosnou míru (u nás, 20 mil od pobřeží bylo už v deset ráno osmadvacet stupňů). Ovšem jak už to s geniálními plány bývá - totéž napadlo většinu z těch šesti miliónů lidí žijících tady v Údolí. Přes San Francisco jsme se těžce prodírali a nakonec zvolili alternativní trasu přes park. Golden Gate Bridge připomínal mraveniště, zavrhli jsme i Point Bonita a optimisticky naladěni sledovali vyprazdňující se silnice směrem k Mt. Tamalpais. Optimismus nám vydržel až k pevné závoře s nápisem, že park je pro veřejnost uzavřen. Žádná další informace proč, do kdy - jen nekompromisní bytelná zábrana přes cestu. Doma jsme pak zkoumali různé stránky, ale o uzavírce parku se nepíše absolutně nikde.

	OK, písek vydržím, ale ne abys mi máchala nožičky!

Vzhledem k tomu, že jsme byli na cestě už přes dvě hodiny, tak situace začala nabírat kritických obrátek. Tom se vzbudil a žádal býti krmen a hlavně vypuštěn do prostoru. A my chycení v pasti před závorou, na silničce vykutané do útesu, kde se nedá rozumně zastavit. Prokleli jsme všechny ekoteroristy a podobné činovníky parků (to nemohli dát ceduli s uzavírkou ke sjezdu z dálnice nebo na nějaké místo předtím, než jsme se začali hrabat do serpentýn?), nicméně to Toma ani nenakrmilo, ani nevyvenčilo.

Nejbližší přijatelná varianta je Stinson Beach. Nikdy jsme na ní nebyli, takže jsme zamířili k oceánu. Samozřejmě, že tam nebylo kde zaparkovat, takže Sid vysadil mě a Toma a hromadu klumprů a odjel do dáli. Samotná pláž mě docela šokovala. Je to jedno z míst, kam vyráží San Francisko - a taky podle toho vypadala. Hlava na hlavě, rodiny, slunečníky, dětičky, psi, puberťáci... Uznávám - např. v Itálii takhle vypadají ty prázdnější pláže, ale tady je u moře obvykle tak chladno, že se u něj rudí břichouši moc nevyskytují - spíš lidé na procházce ve větrovkách (děti nepočítám mezi lidi - ty se vesele koupou v patnáctistupňové vodě po celý rok), takže nás tento nával skutečně ohromil.

	Ta babička dá zabrat i dvěma miminkům!

Konečně se Tom najedl a trochu jsme se s ním prošli. Zkusili jsme mu namočit nožičky do vln, ale Tomášek je zcela zjevně po dědečkovi Karlovi - studenou vodu nesnáší tak, že se snaží vytáhnout nohy až za krk, jen aby se náhodou vody nedotknul. Také jsme obhlídli místní psiska a racky - a rozhodli se pro návrat. Celkově jsme tedy strávili asi pět hodin v autě, abychom pobyli necelou hodinku na přeplněné, poměrně ošklivé pláži... přitom pětadvacet mil od domu máme pláže hezčí a určitě volnější (je jich hodně a není poblíž tak velké město jako sanfranciská konglomerace).

V pondělí - sváteční den - bylo u nás doma na padnutí už v deset dopoledne - takže jsme neváhali, sbalili saky paky vyrazili opět k moři - ovšem tentokrát směrem na jih, do Monterey. Vzhledem k tomu, že v Monterey se v té době vynacházela babička, dopadlo to nakonec tak, že u moře se rekreoval Tom s babičkou a my se Sidem jsme si užívali poklidného oběda v oblíbené sušárně a veliké vzácnosti - výpravy do biografu. Dlouho jsme hledali nějaký film, který by si zasloužil naší pozornosti, a vyšlo nám z toho What the BLEEP Do We Know? Recenzi doufám napíše Sid, já bych jen podotkla, že bylo poměrně občerstvující zabývat se na chvíli trochu komplexnějšími otázkami než "Kakal?", případně "Co dát Tomovi k obědu?" Každopádně pro mě den, kdy jsem několik hodin neměla starosti Toma, byl velmi příjemný - a zvyk slavení Svátku práce nepracováním považuji za velmi civilizovaný.

S Martinou jsme se během Svátku práce také domluvily, že si můžu přijet v týdnu pro pískoviště. Skoro sedmnáctiletá Madlenka ho, pravda, už asi moc neužije a naopak Tom se snad pomalu dostane do věku, kdy ho bábovičky (doufám) budou zajímat. Návštěva u Křenů byla pak zajímavá hlavně kvůli Šmudlovi - Tom Šmudlu občas vídá, ale obvykle jsme jejich vzájemné styky dost omezovali - tentokrát byl čas a tak se mohli ti dva zase oňufat. Tom se, k mému překvapení, ke Šmudlovi vrhal se zřetelným HAF HAF. Holt se musím smířít s tím, že pes je silnější zážitek než rodiče - MÁMA ani TÁTA naše mimi dodnes neříká. Snažila jsem se, aby Tom Šmudlovi neprojevoval příliš velkou přízeň - přeci jen mám sama po těle a obličeji všeliké škrábance, štípance, kousance, vytrhané vlasy - nemluvě o tom, že mě Tom vždy důkladně prosliní - a nebyla jsem si jistá, zda si pes výše jmenované bude vykládat správným způsobem. Legrační byla vzájemná žárlivost - jak jsem si začala hrát s jedním, měla jsem v tu ránu na krku i druhého, aby o něco nepřišel. Nakonec vše proběhlo relativně v klidu - i když Martina strávila většinu doby tím, že odnášela z Tomova dosahu všechny zajímavé věci. Když už jsme si myslely, že je vše v bezpečí, vzal Tom alespoň autíčko a začal jím třískat do prosklených dveří na verandu... nezbývá než doufat, že nás otesánek nepřipraví (kromě spánku, peněz, klidu, zaběhnutého životního stylu atd.) také o přátele.

Copyright © 2004-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.