Třičtvrtěroček 2. - 22. srpna 2004 Od miminka k Otesánkovi

	Separační úzkost? Cha, Tom se naopak snaží odsunout šoupací dveře, aby mohl zdrhnout z dohledu nudných rodičů!

Tomovi bylo devět měsíců již koncem července, ale protože naše paní doktorka byla na dovolené, absolvovali jsme prohlídku s dvoutýdenním zpožděním. Ono je to vlastně jedno, neboť si ještě stále nejsem jistá, kolik Tomovi doopravdy je, když tak kategoricky odmítnul mít narozeniny na Vánoce, jak bylo původně plánováno.

Sestřička navážila Tomovi jednadvacet liber a osm uncí, čímž o deset deka podrazila naše rodinné tipy na deset kilo. Dvacet devět a půl palce naopak odpovídalo mnou odhadnutým 75 centimetrům. Každopádně co se rozměrů týče je naše malé miminko mírně nadprůměrné i mezi donošenými třičtvrtěročky. Také jsem dokázala kladně zodpovědět většinu dotazů po Tomových dovednostech. Paní doktorka se smála, když jsem konstatovala, že Tom leze jako střelený Meresjev (levou nohu šoupe po kolínku, pravou chodí po chodidle - to teda provozuje doma; na dvorku, kde mu to tak pěkně neklouže, kolínko úplně vynechává a chodí pěkně symetricky po obou chodidlech). Prý je to jen jeho "specifický" způsob pohybu. Nu, což o to - nějak se s tím smířím. Mám osobité dítě, tak teď je ještě specifické.

	Autíčka od babičky - jediného člověka, na kterého je Tom ochotný dělat "pápá"

Ovšem nemohla jsem potvrdit, že by Tom trpěl osmiměsíční separační úzkostí. Opravdu se nezdá, že by se nějak zdráhal spustit matku z očí, zvlášť když mu nedovřené dveře do koupelny poskytnou tolik vytouženou možnost ráchati se v záchodové míse bez rušivých zásahů výše jmenované rodičky. Ani na pláži se nijak netajil se svou touhou zalézt někam mimo prudivé rodiče a v klidu pohlcovat kamínky. Pod vlivem virtuálních spolumatek a jejich sociálně pokročilých dětí se pokoušíme Toma naučit dělat "pápá" na odjiždějícího tatínka, ale setkáváme se pouze s jeho nechápavými pohledy. Na babičku Tom mává ochotně - tak nevím, jestli usoudil, že mezi muži není takových formalit zapotřebí, nebo se mu nechce mávat někomu, kdo stejně každý večer přijde?

Tím se dostávám k další zapeklité otázce u doktorky. Prý jestli dítě používá alespoň dvou smysluplných slov (např. "máma" nebo ono zatracené "pápá"). No, bohužel ne. Až doma mi došlo, že jsem se natolik soustředila na obligátní mámu a mávání, že jsem si nevzpomněla na u nás tolik časté výrazy! Velmi oblíbené je "áááM", když příliš pomalu krmím, a potom spokojené "hhhmmmMMMMM!", pokud něco chutná. Tomášek má holt své životní priority utříděné již v útlém věku.

V oblasti jídla je totiž Tom nadprůměrně šikovné dítě. Již od kojeneckého věku sdílí se svým otcem nábožné vytržení při pohledu do lednice a od té doby, co se zbavil nudného kojení, i nadšení nad čímkoliv, co je mu povoleno pojíst. Paní doktorka nás teda za jídlo mohla jen pochválit a dostali jsme doporučení postupně přidávat další a další ingredience s tím, že by v roce mohl Tom jíst již "normální" jídlo (samozřejmě s určitými alternacemi vhodnými pro batolata). Obávám se, že jí Tom velmi dobře rozuměl.

	Mamka mi sem dala ten šikovný stoleček, abych na ty čudlíky nedosáhnul... jenomže já jsem mazané mimino!

Od prohlídky totiž poměrně nekompromisně trvá na tom, že bude jíst naše jídlo. Když se mi sápal na mističku, vyjedla jsem z ní sušené jahody a prázdnou mu ji dobročinně věnovala na hraní. Ubohé podvyživené dítě v ní chvilku smutně šmejdilo ručičkou a když nenašlo nic, co by se dalo sebrat a strčit do pusy, propuklo v hysterický záchvat. Podobně, když jsem mu vyrvala z pacičky hranolek, který si ulovil na mém talíři. Jindy se zase vyrval z mateřské milující náruče (kterou si před tím v podstatě vybrečel), aby projevil svou příchylnost babičce - respektive tedy JABLKU, které právě pojídala.

Největší scéna se ovšem odehrála v naší oblíbené sušárně. Naivně jsem Toma před odchodem nakrmila kaší a zabalila mu sebou misku oblíbených ovesných koleček (cheerios) a mističku oloupaného hroznového vína. V restauraci se Tom spokojeně usadil ve své židličce (tady bych se chtěla pochválit za výborný kup - v restauracích mají pro miminka židličky, ale přeci jen když sypu Tomáškovi jídlo na stoleček, jsem raději, když je to stoleček naší - umýté - židličky). Vydala jsem mu pár koleček, aby se nenudil. Pohltil je ve zlomku sekundy a významně hleděl na mističku. I dostal další dávku... a další... a hroznové víno... a další... Než jsme se propracovali k polévce, byly Tomovy mističky hrozivě prázdné. Sid mě nařknul z týrání dítěte hlady a vyběhnul do nejbližšího drugstoru zkusit koupit něco k jídlu pro juniora. Příliš neuspěl - ještě nemáme praxi a tak kolečka, která koupil, se ukázala býti silně slazená a tudíž jsem je odmítla zoufalému dítěti vydat. Naštěstí zatím přinesli večeři. Odloupla jsem Tomovi kousek suché rýže ze své rolky. Tomášek rýži pohltil a začal se odhodlaně škrábat na mou ruku, která třímala zbytek porce. Dostal kousek avokáda. Z další rolky opět (rýže a avokádo) a tak dále. Utrpěla jsem několik škrábanců na ruce a z japonské večeře měla vlastně jen zbytky po miminku. Nicméně aspoň nám to konečně došlo: PŘED MIMINKEM NESMÍ NIKDO SVÉVOLNĚ JÍST, POKUD MIMINKO NEMÁ PŘED SEBOU TAKÉ PŘIMĚŘENOU PORCI.

	Tooolik ostružin jsem snědl Tom má své životní priority dávno setříděné

Jestli máte teď pocit, že se náš život točí jen kolem Otesánka, tak máte pravdu jen částečně. Samozřejmě - coby prvorozené dítě je Tom pečlivě sledovaný, zaznamenávaný, fotografovaný a obdivovaný. Nicméně podobně ostřížím zrakem sledujeme náš stále churavějící Vozík, který se poměrně nekompromisně dožaduje automobilového důchodu. Cecilka je relativně bezproblémová, ale to je hlavně proto, že byť dvojnásobně stará, má najeto sotva polovinu toho, co naše "cestovní" auto. Největší potíž s Cecilkou je momentálně její velikost. Kupovali jsme ji narychlo hned po mém příjezdu do Ameriky s tím, že se jedná o přechodné řešení na rok, maximálně dva. Cecilka měla plnit funkci mé nákupní tašky a přibližovadla. Vágní plány těsně po svatbě počítaly s tím, že až se dostaneme k nějakým těm dětem, tak pořídíme i větší auto. Ovšem ani tady nelítají pečení holubi do pusy sami od sebe; kupovali jsme domeček, pak jsem přišla o místo, do toho se narodil Tom - zkrátka na nové auto nám nikdy "nevyšlo". Myslela jsem, že si Cecilku vezme Sid a já s Tomem dostanu Vozík (který má air bagy a ABS a 4WD a centrální zamykání a další pohodlnosti relativně mladého auta), jenomže tady jsem narazila. Respektive Sid narazil - na strop Cecilky. Zkrátka a dobře, Hroch se do Cecilky nevejde, a když se tam nacpe, tak celá konstrukce připomíná spíš vosu na bonbonu, než řidiče za volantem.

A tak už několik měsíců sledujeme žádostivým zrakem pohyb akcií Sidovy firmy. Sid dostává opce místo odměn - ovšem vzhledem k tomu, že cena akcií stále klesá, jsou naše slavné options silně pod vodou. Abychom si rozuměli - získané peníze jsme plánovali investovat do domečku, čímž by se nám snížily splátky (a zvětšila část domu, která nám skutečně patří) a tudíž bychom utáhli půjčku na auto. Bohužel situace vypadá dlouhodobě neutěšeně.

A do toho se ozvala pobočka naší banky, že by nám na domeček rádi půjčili s podstatně menší úrokovou sazbou. Takže teď procházíme papírováním a různými telefonáty a jednáním stejně jako před dvěma a půl lety, kdy jsme dům kupovali. Odhadci, daňová přiznání za poslední dva roky, potvrzení o zaměstnání a tak dále. Myslím, že naše vzrušení je srovnatelné s dobou, kdy jsme dům kupovali - přeci jen ta jedna šestina splátky hypotéky, která nám zůstane doma, nám dovolí trochu volněji vydechnout. Takže držte palce, aby to všechno klaplo - a pak se třeba možná dočkáme i nového vozítka.

	Nemocný Tom vypadá opravdu k politování...

Copyright © 2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.