Ztracené pobřeží

Ztracené pobřeží
21. července - 1. srpna 2004
Jako pravý Hroch, Tomášek potřebuje intenzivně krmit a venčit, a tomu jsme věnovali víkend.



	Lost Coast Zalesněná divočina strmě spadá k nekonečné pláži



	Večeře na vyhlídce V pozadí jedovaté duby, svahy Shelter Cove a Tichý oceán.

Vzhledem k všelikým chorobám, které nás během července postihly, začala u nás doma bujet pěkná ponorka. Věčně někdo frflal či brblal (případně obojí), domečkem se ploužily všeliké mátohy bez nálady a morálka značně poklesla. První příležitost, kdy u nás nebyla ohlášená žádná návštěva a ani nebyl nikdo upoután na lože, jsme proto hodlali využít k důkladnému venčení a změně klimatu.

Lost Coast je opravdu takové trochu ztracené. Příliš na severu na to, aby jej okupovaly hordy plážových povalečů, příliš daleko od velkých měst či slavných národních parků. Dálnice číslo 101, která mezi Los Angeles a San Francisckem tvoří velmi živou tepnu, se tady scvrkává do skromné silničky, jež se dýchavičně potácí mezi redwoodovými lesy několik desítek mil od pobřeží. K Pacifiku vedou značně nesmělé odbočky, na kterých si nejste nikdy jisti, zda pokračují i za nejbližší zatáčkou. Zkrátka Lost Coast je ideální místo pro výlet uprostřed prázdnin, pokud se chcete vyhnout davům lidí a letnímu parnu, a naopak si chcete užít trochu osamělé romantiky.

Vzhledem k tomu, že jsme již obtíženi jedním velmi čilým závazkem, nestačí jen hupnout do auta a jet. Cestu jsme pečlivě naplánovali tak, aby jízda spadala pokud možno do doby, kdy Tomášek spinká, a pauzy na jídlo naopak souhlasily s hodinami krmení dravé zvěře. Ovšem člověk míní, doprava mění. Díky různým zácpám byl Tom brzy vzhůru a hladov, a my dosud pouze dosáhli Petalumy, kousek za San Franciskem. Naštěstí Petaluma nezklamala. Více méně náhodně jsme zapadli do Ginger Thai - thajského bistra. Maličká špeluňka byla ovšem vymalovaná veselými barvami, čistá - a jídlo nabízela nadprůměrně chutné. Tomášek pohltil dvě skleničky své výživy a stále žádostivě pokukoval po našich talířích. Zkusila jsem mu nabídnout hlavičku vařené brokolice a zde se opět naše dítě ukázalo býti typickým Hrochem. Schvátilo žvanec a zcela spokojeně a systematicky jej ohlodávalo až do konce našeho oběda. Tom byl proto personálem označen za nejhodnější dítě, jaké v této hospodě zažili...



	Black Sands Beach Černé písky nejsou sopečného původu, je to prostě tmavý písek z místních hornin.



	Stan jsme jednoduše umístili na rovnou plochu oblázků dostatečně daleko od Pacifiku.

Příjemně naladěni jsme tedy pokračovali v cestě. V městečku Willits ovšem zase došla Tomovi trpělivost s autosedačkou a nedostatkem zábavy. Když už jsme konečně zastavili, abychom ho na chvilku vypustili, ukázalo se že vozík značně šmatlá na pravé přední kolečko (Sid si byl, pravda, stěžoval, že auto táhne trochu doprava, ale přikládali jsme to špatnému rozložení váhy), ze kterého trčel hřebík. V Americe vypadá průměrná rezerva tak trochu jako páté kolo od vozu: je to opravdu jen záložní kolečko - malé a mizerné. V každém městě je ale prodejna a servis specializovaná jen na gumy, kde drobné nehody briskně opraví. Nezbývalo než dopumpovat kolo na nějakou rozumnější míru (přeci jen neucházelo natolik, aby to stálo za pakárnu s rezervou) a poptat se ve Willitsu, kde by nám v sobotu v pět odpoledne gumu spravili. Místní policajt nás ochotně nadirigoval do dvou gumáren, a hned v té první, Les Schwab, měli otevřeno, vozík opravili a nakonec od nás ani nechtěli peníze. Prý svým zákazníkům maličkosti opravují zdarma, a vzhledem k tomu, že my jsme potencionální zákazníci, tak to máme zdarma také. To potěší, ne? Zbývalo jenom nějak vysvětlit Tomovi, že bude odloupnut od těch vystavených nádherných lesklých zdobných disků, které tam jako správný chlap obdivoval, a narván opět do své autosedačky.

Doufali jsme, že v King Range National Conservation Area najdeme bez problémů nějaké místo na táboření a konečně se všichni trochu protáhneme, najíme a zvolna připravíme spaní. Ovšem oblast nás nepříjemně zklamala. Za hodinu hledání a pojíždění po prašné hřebenovce jsme našli jen dvě jakž takž schůdná místa na táboření - jedno bylo poseto odpadky, to druhé jedovatými duby. Zbytek byly rokle porostlé pralesem (a jedovatými duby). Zoufale hladového Toma jsme na jednom z těch rovných míst alespoň nakrmili a během válečné porady usoudili, že bude zdravější absolvovat další cca půl hodiny jízdy na pláž, kde můžeme prďucha vypustit bez obav z toho, že by mohl natrefit na jedovatý dub. U dospělých může dub vyvolat poměrně ošklivou alergickou reakci, u miminka jsem to zkrátka nehodlala zkoušet.



	Kamínky! Kamínky! Nadšený Tomášek uhání, aby sežral co možná nejvíce oblázků.



	Ty jsi zase sežral oblázek! No tak, dej ho sem! Kamení se nejí!!!

Black Sands Beach, kde jsme nakonec zakotvili, je moc hezká pláž. Táhne se na míle a míle a opravdu je na ní černý písek. Čím dále od moře, tím hrubší zrnka; my jsme tábořili již mezi oblázky. Myslím, že Tom nám v okamžiku veškerá příkoří odpustil - takových krásných kamínků! Samozřejmě - ještě stále je v orálním stádiu, tj. jakékoliv obdivované či zkoumané předměty ochutnává, takže jsme následující hodinu strávili stavěním stanu, od kterého jsme odbíhali mučit nebohé dítě (= vyndavat mu z pusy kameny, což nesl velmi nelibě). Nakonec se nám podařilo stan jakž takž vztyčit, Toma přeprat, narvat do pyžamka a nakrmit. Čekala jsem, že zmožen zážitky okamžitě usne. Jenomže děti jsou naprosto neutahatelné a když Tomášek navíc zjistil, že ve stanu s ním budeme spát i my, propuknul v totální radostné šílenství - zabalen ve spacáku po nás na střídačku skákal a celkově nám projevoval nehynoucí lásku a příchylnost. Myslím, že vytuhnul někdy kolem jedenácté hodiny - v době, kdy jsme my dva se Sidem už jen nehybně skomírali pod přívalem oslintaných pusinek a špinavých ručiček (obvykle zapíchnutých v oku nebo nějakém jiném citlivém místě).

Ráno Tom vstával za kuropění, ale flaška mlíčka a totální nespolupráce nehybných rodičů jej nakonec ukolébaly až do půl desáté. Pak ovšem zcela nekompromisně žádal být vypuštěn mezi ty nádherné oblázky a zuřivě protestoval proti zbytečnému zdržování (svlékání pyžamka a navlékání do teplých tepláčků a mikinky). Zatímco potomek obcoval s pláží, my se Sidem jsme sbalili asi tak polovinu veškerých klumprů a nakonec se všichni vydali k autu na snídani. Abych objasnila - King Range je oblast s výskytem medvědů a je dokonce pokutovatelné mít sebou potraviny nezaopatřené protimedvědími obaly. Tudíž jsme veškeré naše jídlo raději nechali zavřené v autě - přeci jen se nám nechtělo lákat chlupáče za námi do stanu. V autě jsme měli také různé mastňácké propriety - např. kempovací židličky pro mě a pro Sida, a přenosnou jídelní sesličku pro Tomáška. Musím říct, že dítě s hroším apetitem je pravým požehnáním - spokojeně se krmí vlastníma rukama ve vlastní židličce a přitom lehce konverzuje se snídajícími rodiči na téma, jak mu chutná.



	A hele, lupínek. Jestlipak by se nedal sníst?



	Náš potomek se na hodnou chvíli proměnil v pouštní tank.

Následovala druhá cesta na pláž - balit stan. Tom se opět proháněl v batolecím ráji plném kamínků. O Hrošeti platí totéž, co o vzrostlém Hrochovi - je ho třeba důkladně venčit a živit. Dokonale vylítaný a řádně nakrmený Tomášek pak v autě spořádaně usnul a spinkal až do další zastávky - Fort Bragg. Tam jsme se v neurčitém dineru trochu naobědvali. Tom ovšem protestoval proti dalšímu uvěznění v sedačce a muselo se opět venčit. Jughandle Beach byla již klasická, písečná, nicméně takto skýtala další báječnou miminčí atrakci. Na přílivové hranici tvořil písek asi půl metru vysokou příkrou dunu, na kterou se Tom vydržel půl hodiny sápat. Také se mu líbilo dělat písečný tank - řítit se hlava nehlava hlubokým pískem. Zdá se, že se již naučil v písku pohybovat - tentokrát si nenabrat polovinu pláže do plenky. Vyčerpán zážitky opět poměrně ochotně usnul a probral se až v dopravní zácpě kolem Santa Rosy. To jsme si plánovali, že zdržením se zajížďkou do Fort Bragg budeme na této části stojedničky už po největší špičce, ale bohužel. Zdá se, že dvouproudová dálnice v tomto úseku zdaleka nestačí provozu, a tak jsme opět hledali útočiště v Petalumě. Nalezli jsme Chinatown Restaurant, kde jsme poměrně zdecimovaní pojedli skvělou večeři (Petaluma se zdá býti městem s výbornými restauracemi). Tomovi jsme nabídli trochu rýže, která jej zaměstnala až dokud jsme sami nezlikvidovali naše porce. Když jsme se omlouvali servírce za binec, který Tomášek způsobil, ukázala nám, jak dítěti z rýže uhňácat malé kuličky, které se dají do pusy dopravit lépe, než jednotlivá zrnka.

Při návratu k autu nás čekalo poslední překvapení výletu. Vozík byl pečlivě zamčen - ovšem dveře u řidiče zůstaly dokořán. Myslím, že to dostatečně ilustruje naší celkovou zašlost a únavu. Ani jeden z nás při odchodu otevřené dveře nezaregistroval a klidně jsme nechali na sedačkách veškerý cestovní binec - pěkně po ruce foťáky (dohromady za několik tisíc dolarů), mojí peněženku (tj. všechny doklady, kreditky, peníze), nemluvě o komplet tábornické výbavě. Jednou z příjemností života v Americe je, že jsme všechno našli na svém místě a netknuté, přestože auto stálo na potemnělém opuštěném parkovišti a my večeřeli o několik ulic dále.

Takže nakonec nezbývá konstatovat, že výlet dopadl dobře. Nejsem si sice jistá, jestli Tomáškovi plážové atrakce dostatečně vynahradily dlouhé cestování, ale on nám to bohužel neumí říct. Nebo snad bohudík?

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Mapa trasy] [Pište] [English version]