Osobité dítě 6. - 20. července 2004 O tom, co pro rodiče znamená potomkova nově nabytá horizontální mobilita spojená s mutovanou virózou, cíleně aplikovaná na automatický kuchyňský spotřebič, jakož i celou domácnost vůbec.

	Až tě chytím...! Tomášek loví ovesná kolečka

	Neuhlídala, neuhlídala! Stejně jsem tam vlezl!!!

Během Kubíčkovy návštěvy, o níž píšu v předchozím deníčku, se náš Tom rozlezl. To mu otevřelo nové obzory - a mně také. První týden mi přišlo roztomilé, že Tomášek za mnou leze jako pejsek a zvídavě sleduje mé hospodaření v kuchyni. Myslela jsem si, že naše kuchyně, kde jsem pečlivě přeskládala spodní šuplíky, aby v nich nebyly ostré či těžké předměty, je bezpečná. Hohó! Než jsem se ohlédla, hospodařil Tom v myčce. I udělala jsem si mentální poznámku, že okamžitě po otevření myčky musím dát mimo dosah ostré nože. Tentýž den odpoledne Tom do myčky pro jistotu vlezl celý, aby dosáhnul opravdu na vše. Nadále má radar naladěný na vrznutí dvířek a jak se k myčce přiblížím, klečí za mnou s dychtivým úsměvem. Nezbývá, než jakékoliv obcování s mou nejoblíbenější domácí pomocnicí odkládat na dobu, kdy naše malé miminko hluboce spinká izolované mřížemi postýlky.

A což teprve ten nádherný obrovský otočný knoflík s červeným světýlkem na zesilovači! Koukám, že se Tom z ničeho nic teleportoval k přístroji a šup - barákem se rozhléhá příšerný jek: televize řve na plný pecky, Tom leknutím na plné plíce. I politovala jsem ho, sobě vynadala a před polici s technikou instalovala konferenční stolek tak, aby Tomášek na knoflíky nedosáhnul. Jeho další výlet směrem k televizi o pár hodin později mě tudíž zanechal klidnou. Samozřejmě, že Tom stolek použil pouze jako přibližovací rampu a jedním odborným hmatem nám kompletně přeprogramoval audiovizuální blok (můj muž, zkušený inženýr, to dával dohromady pak asi hodinu).

	Stojím, ale bojím, že upadnu! Tom v miminčím koutku akvária

Pokud si potřebuji dojít na záchod, již nestačí dítě odložit na zem v bezpečné vzdálenosti od různých přístrojů. Musím ho buď uvěznit v postýlce (kde ječí) - a nebo vzít s sebou. Pár dní Tom poměrně spořádaně prozkoumával prostor naší ložnice a přední koupelny. Ovšem pak jsem se na půl vteřiny otočila a Tom už stál u záchodové mísy - a které dítě by odolalo, aby si nevymáchalo v té vodě ručičky?

Dále u nás došlo k převržení lampy (Sid zachytil v posledním okamžiku), vyklizení skříně s konzervami, vyházení odpadkového koše, a také k umytí podlahy. Tom stáhnul ze židličky přemáchnutý bryndáček a velmi tiše si s ním v kuchyni hrál - požužlal bryndák, setřel s ním podlahu, zase trochu požužlal a tak dále. Sice jsem ho zarazila hned v prvním kole, které jsem spatřila, ale vzhledem k tomu, že byl "hodný" už pár minut, soudím, že přeci jen stihnul podlahu docela důkladně olízat.

	Tropické rybičky

Kromě průzkumů domácnosti si Tom také všimnul, že je samostatná osobnost. Tuto začal bez okolků rozvíjet. Naivně jsem se domnívala, že období vzdoru prostě může nastat teprve, až se dítě naučí říkat NE. Také jsem si myslela, že mandragory, rostliny, jejichž vřískot dokáže usmrtit vzrostlého člověka, existují jen v knihách o Harrym Potterovi. Pravda, Tomovi nerostou z hlavy lupeny, nicméně vzekle ječet umí obstojně, asi jako by někdo páral za živa jeho. Zvlášť pokud dochází k šizení miminka - to jest pokud není okamžitě a střelhbitě po jeho - bohužel často mám pocit, že ani on sám neví, co chce, nicméně kvílí, dokud to nedostane. Zhusta musíme ze sebe dělat kašpárky, abychom odvedli jeho pozornost k něčmu splnitelnému.

Častým důvodem jekotu je u nás tolik oblíbený taťka. V okamžiku, kdy večer vstoupí do domu, má smůlu. Vztažené ručičky a žalostné kníkání se změní ve vzteklý řev, pokud si taťka dovolí napřed dojít na záchod nebo nebo něco podobně nedůležitého. Miminko žádá býti chováno a obveselováno někým jiným než nudnou matkou. Asi bych se měla cítit ublíženě, když jsem za celodenní péči odměněna nepřehlédnutelnými projevy náklonosti k věčně nepřítomnému Sidovi, ale přiznám se, že každá minuta, kdy Tom visí na někom jiném, je pro mě lázněmi na nervy.

	Babička s Tomem v akváriu trpělivě absolvovala všechny dostupné miminčí atrakce

Za poměrně bezpečnou jsem považovala oblast jídla. Naše mimi mi udělalo radost a briskně se naučilo krmit samo alespoň věcmi, které jdou uchopit - kolečko z ovesných vloček, čtvrtka oloupaného jablka, kousek melounu - na tom všem si procvičuje jemnou motoriku a navíc už dokáže alespoň polovinu vydané potravy zkonzumovat. Ovšem to zase vede k tomu, že si už dovolí ohrnovat nos nad tím, co mu cpu já na nudné lžičce. Ne, že by to nesnědl, na to je příliš hrochem, ale pokaždé veleopatrně vysune špičku jazýčku, pečlivě ochutná a pak teprve se rozhodne, zda nabízenou patlanici milostivě pozře či nikoliv. I to bych možná chápala, ale ve světle toho, že naše čuně si bez sebemenších skurpulí nacpe do pusy absolutně cokoliv, co sám najde na zemi (drobky, tráva, kamínky, lupínky, klacky), mi tohle přepečlivé zkoumání přijde jako obzvláště rafinovaný způsob psychického týrání ubohé matky.

	Hej, kočky!!! Hádejte, co Toma na pláži zajímá nejvíc...

Na základě výše jmenovaných skutečností jsem usoudila, že je naše miminko již dostatečně velké a vyspělé, aby náš program zahrnoval zajímavější věci než domeček a zahrádku. Vypravili jsme se do montreyského akvária. Já jsem se pro jistotu vyzbrojila ještě babičkou s tím, že jí při nejhorším vydám kvílejícího potomka a pošlu je na procházku. Babička hned u první nádrže s rybičkami prohlásila, že chudák dítě nemůže z kočárku nic vidět a přes moje varování Toma vzala do náruče. Tím byl úspěch zaručen - Tom se rád nosí, kterýžto požitek mu já často odpírám (přeci jen má devět a půl kila a já jen jedny záda). Akvárko nás příjemně překvapilo množstvím atrakcí vhodných i pro malá miminka. Kromě sledování rybiček (které se dá v takovéto instituci předpokládat), Tom s babičkou prolézal tunelem, ráchal se ve vodě, hrál si s obří stavebnicí a válel se na vodní matraci. Myslím, že ta se mu líbila nejvíc - soudím tak dle toho, že jakmile jsme jej odnesli, sám se tam odbatolil zpět a neodradily ho ani tři schody.

Bohužel si Tom v akvárku kromě zážitků pořídil i nový virus rýmy, čímž plynule navázal na putovní Kubíčkovu českou rýmu, takže je naše rodina opět na střídačku chorá. Celkem to trvá již čtvrtý týden a přiznám se, že mě skuhrající manžel, ufňukané dítě a vlastní ucpaný nos už docela otravují.

Copyright © 2004-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.