Domácí katastrofy 21. června - 5. července 2004 Kdypak je ten nejlepší čas pro dům plný hostí? Samozřejmě když se průšvihy nahromadí.

	Dárek od Suchýše - plavací kruh pro miminka - se osvědčil.

S tím, že k nám koncem června dorazí další návštěvy, jsme počítali. Nejmenovaná firma vždy v tuto dobu pořádá konference, takže jsme obšťastněni Suchýšem. Navíc jsem zjistila, že jedna z mých virtuálních mamin má za manžela Suchýšova kolegu, tudíž se náš seznam hostí rozrostl o Petra, Blanku a Kubíčka. Ovšem nepočítali jsme s tím, že přesně v tuto dobu se nám rozbije Vozík, onemocní dítě a pod dům se nastěhují krysy. Náš poklidný život se zkrátka na pár dní ocitnul v troskách. Abychom to ale vzali popořádku.

Vozík je ročník '98, vypadá dobře, ale jak říká Indiana Jones, "it is not the age, it is the mileage." Při sto šedesáti tisících mil (z toho část po prašných cestách i necestách) jsou naše čtyři kola už dávno v důchodovém věku. Za posledních padesát tisíc mil jsme se rozloučili se spojkou, chladičem, těsněním pod hlavou - a teď s převodovkou. Samozřejmě, že vždy se něco schumelí v nevhodou dobu (např. chladič se odporoučel při výletu do pouště), takže převodovka odešla den před tím, než jsem měla jet na letiště, a v den, kdy onemocněl Tom.

	Láska na první pohled

Tomova nemoc mě zaskočila asi nejvíce - náš Otesánek je velmi zdatné mimino a nikdy před tím ještě nemocný nebyl. Když nám celé odpoledne jen apaticky ležel v náručí s teplotou přes osmatřicet a tiše kníkal, vyrazili jsme na středisko. Samozřejmě, že to bylo ve středu - jediný den, kdy neordinuje "naše" paní doktorka, takže si nás tam chvíli přehazovali jak horký brambor. Během této chvíle Tomášek neuvěřitelně ožil - péroval, ožíral židle a naučné letáky, pokřikoval na sestřičky a okolní dětičky. Doktorka ho nakonec nechala pětkrát přeměřit, protože nemohla uvěřit tomu, že by takhle čilé dítě mohlo mít 39°C. Nakonec konstatovala, že vzhledem k tomu, že nemá žádné jiné příznaky, jedná se zřejmě o šestou dětskou nemoc a ať se připravíme na tři dny horeček a pak dva dny vyrážky.

A samozřejmě, že středa byl také den, kdy přiletěla Blanka s Kubíčkem. Původně jsme s Blankou měly spoustu plánů, ovšem Tomovo onemocnění je nám trochu zkřížilo. Nicméně jsem už slíbila, že Kubíčkovi půjčíme naší starou autosedačku, takže jsem na letiště musela. Sid (který se mimochodem také necítil nejlépe) si vzal dovolenou a zůstal doma s nemocným Tomem. Kuba je teoreticky stejně starý jako Tom (respektive byl by stejně starý, kdyby Tom se svým narozením počkal spořádaně na termín). Proto jsem měla pochyby, zda mu naše autosedačka nebude malá. Naštěstí je Kubíček mnohem drobnější, takže alespoň tato fáze dopadla dobře.

	Pro Toma bylo setkání s drakem Kubíčkem tvrdou životní školou...

Čtvrtek mi Tom proklimbal s horečkami v náručí. Blanka volala celá promrzlá ze San Franciska, že se přeci jen v pátek s Kubíčkem přijedou trochu vyhřát k našemu bazénu, a tak jsme vymyslely komplikovaný logistický plán, jak ušetřit Kubu nákazy. Naštěstí Tom v pátek ráno zázračně vyzdravěl - čímž ovšem vzaly za své plány na izolaci miminek. Po prvních dvaceti minutách jsme prostě kluky vypustily a děj se vůle boží. Během další půlhodinky si kluci stihli dát pěkně proslintaného francouzáka. Propočítaly jsme, že při inkubační době šesté dětské nemoci to Kubíčka postihne až po návratu do Čech a Blanka se prostě vybavila kapičkama Tylenolu pro miminka.

	... a musel se hodně rychle naučit lézt...

Setkání s maminkou stejně starého dítěte pro mě bylo občerstvujícím zážitkem. Především proto, že Blanka je moje krevní skupina - žádné ťuťání nad "loštomilým dlobeškem". Zdá se, že Kubíčkovi láskyplná péče bez zbytečného ochraňování svědčí. Kuba je drak - všude vleze, všechno prozkoumá, zbytečnostmi (třeba, že zrovna upadnul) se nenechá moc rušit. Dosud statického Toma tento živel fascinoval. Bylo úplně vidět, že mu v hlavě šrotuje, jak je možné, že tohle malé mimino mu dokáže v okamžiku vyčarovat všechny hračky a zmizet s nimi v bezpečné vzdálenosti. Poučení z krizového vývoje bylo jednoznačné - je třeba také začít lézt. Během dvou dnů Tom rozchodil styl Meresjev (občas ještě zapomíná nohy vzadu, takže vypadá fakt jak válečný invalida) a od té chvíle zdatně napodobuje všechny Kubovy lumpárny (např. převracení odpadkových košů). Také díky Kubíčkovi zjistil, že náš schod do kuchyně je velezajímavým tělocvičným nářadím a udatně na něj leze (a z téhož padá), takže teď už opravdu u nás neexistuje bezpečné místo. Každou chvíli mám malé ručičky omotané kolem koleček mé židle, drobné prstíčky mezi dvířky kuchyňské linky nebo šmátrající po ostrých nožích v myčce, nemluvě o převrženém počítači a pokusech vytáhnout dráty ze zásuvek či pojíst světélka na síťovém routeru.

	Výprava při odpočinku v redwoodovém lese

Blančin muž tu byl především na služební (= pracovní) cestě, takže Blanka asi polovinu času trávila s námi. Jednu sobotu jsme se vypravili na rodinný výlet. Zřejmě jsme naskýtali dost zvláštní pohled - představte si Hrocha - patriarchu v doprovodu dvou žen a dětí.... Lidé si dost často mysleli, že kluci jsou dvojčata, nebo alespoň sourozenci. Číšník v thajské restauraci v Santa Cruz dokonce Blance poblahopřál k tomu, že má děti pouhé dva měsíce od sebe - zajímalo by mě, co měl na základní škole z přírodopisu.

	Vyhříváme si šunky na pláži

Když k nám Blanka přijela podruhé, přišlo mi, že Tom Kubíčka vítá s mnohem menším nadšením. Celý den se mě držel jak klíště a ječel preventivně už jen když na něj Kuba dobromyslně kouknul. I když jsem chápala jeho frustraci z toho, že na Kubu prostě nestačí, docela mě mrzelo, že máme tak nespolečenské a rozmazlené dítě. Následující den se ovšem Tomovi proklubaly další zuby - horní špičáky - a bylo po problému (tedy až do dalšího zubu o pár dní později).

Blanka má svérázný přístup i k výuce plavání. Viditelně učinný a tedy úspěšný. Pohled na Kubíčka potápějícího se vesele v našem bazénu nás přesvědčil, že bychom mohli něco dělat i s Tomem. Zatím jsem se vždy dočetla jen o postupném přivykání miminek na vodu - otírání obličeje mokrou dlaní a tak dále. Jenomže my Toma ve vaničce při mytí hlavy rovnou polejeváme, na což Tom ze začátku reagoval mírným otřesením se; dnes se již nenechá vůbec vyrušit při hře. Zkusila jsem tedy pokročilejší kousek - položit si Toma na předloktí a "plavat s ním". Sid, náš starý známý Herodes, nakonec Toma vzal a po vzoru Blanky potopil mimino úplně (já, úzkostlivá matka, bych to nedokázala). Tom se opět otřepal, nic závažného nepravil, tudíž neváhám označit metodu ŽAVES za vhodnou k přivykání dětí na vodu.

Zdá se, že návštěva (skoro) stejně starého miminka byla pro nás přínosem. Sice ještě pořád máme nepojízdný Vozík a rýmu, kterou Tom nakonec chytil od Kubíčka, si předáváme jako štafetu; krysám, co vylézají zpod domečku do garáže, šmakuje jed tak, že ho sežraly už asi libru (dokonce si otevřely pixlu s briketkami na polici, a něco málo papáníčka si odnesly do pelechu) - Snad se nejedná o chemický prostředek politicky zkorigovaný natolik, aby byl škodlivý jen lidem - nicméně nepřestávám doufat, že se začíná blýskat na lepší časy...

Copyright © 2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.