Připoutejte se, prosím!

Připoutejte se, prosím!
1. - 20. června 2004
Přijíždí babička; jedeme stanovat; zažívám jeden společenský den; mateřská demence vítězí.



	Babička Tomovi prorokovala zuby už před měsícem. Aby jí konečně udělal radost, vystrčil je den před jejím příjezdem.

Největší událostí první poloviny června byl bezpochyby příjezd babičky. Já jsem se nezřízeně těšila na to, že snad konečně budu mít trochu víc času. Čím je Tom starší, tím méně přes den spí a vyžaduje stále větší pozornost. Buďto fňuká a nechce si hrát sám - a nebo naopak je zticha a sám si hraje - což ovšem zpravidla znamená, že objevil nějakou velezajímavou hračku typu kabel, sklenice, zásuvka, veledůležitý doklad, mrtvý pavouk, šroubovák, televizní ovladač... Zkrátka začínám mít půlminutové tiky, kdy prostě musím přerušit činnost a jít zkontrolovat dítě. Zkuste tímhle stylem dělat něco jako psaní deníčků, třídění prádla do nového prádelníku, vytírání podlahy, žehlení... Takže žiju v konstatním stresu a výčitkách svědomí - když se dostanu řečené podlaze, tak už měla být vytřená před týdnem a kvůli ní musím odložit na neurčito dnešní žehlení. Snažím se neztratit stopu - o nějakém dohánění či předhánění úkolů této pětiletky nemůže být ani řeč.



	Tom nadšeně táboří (a hospodaří) v lese...

Trochu mi pomohla elektronická chůvička. S ní zvládám alespoň obden skočit na deset minut do bazénu v době, kdy Tom spí. Naučila jsem se zkrátit proces osmělování na zlomek vteřiny - a stejně se Tom nejméně v polovině případů vzbudí v okamžiku, kdy jsem do vody právě vlezla. Také mohu zavřít dveře od dětského pokojíčku a provozovat ve zbytku domu hlučnější činnosti (uklízení nádobí, mixování Tomových kašiček, zametání) bez neustálého strachu z prozrazení a následného trestného kvilu.

Když babička konečně přijela, nastal mi velmi hektický týden - místo odpočinku a nohou na stole (jak jsem si malovala) jsem nakonec doháněla domácnost. A to mi babička oplela celou zahradu a v bednách na prádlo se mi zázrakem objevovalo prádlo čisté, vyžehlené a poskládané. Inu, doufám, že se babička zdrží déle, abych si - konečně snad - vychutnala mateřskou dovolenou.



	Čekáme na západ slunce

Nevím, jestli se na babičku těšil Tomášek - soudím, že půlročnímu dítěti nemám jak sdělit, že přijde babička; nicméně s jejím příjezdem se vyrovnal velmi dobře. Rychle pochopil, že jako jediná z naší rodiny je inteligentní natolik, aby si vztažené ručičky a žalostný pohled vyložila jako "okamžitě si mě vem a bav mě" a nikoliv coby "i jen si dojez ten oběd" či "prosím tě dožehli klidně ten jeden kousek". Je vidět, že Tom je dítě velmi mazané. Prosebný pohled na babičku zopakoval s velkým úspěchem v hračkářství a vzápětí se stal majitelem plastikové žížaly. K jeho (a babiččině) cti nutno dodat, že žížala se (vedle prázdných krabic a odložených časopisů) stala jednou z našich nejúspěšnějších hraček.



	Taťko, vstávej! Bohužel stan nemá žaluzie, kterými by se dalo ranné miminko ošulit.

Už od půlky května jsme plánovali stanování v našem oblíbeném národním lese Stanislaus, ale předpovědi pro větší nadmořské výšky pořád nekompromisně trvaly na nočních teplotách kolem nuly (Celsia). Teprve druhý červnový víkend se zdálo, že počasí bude milosrdnější malým miminkům, a tak jsme sbalili babičku, stany, spacáky a ještě asi další tisíc Tomových klumprů a vyrazili. Test inteligence (postavení nového stanu, u kterého nám neustále přebývaly čtyři tyčky) jsme nakonec zvládli, večeři v naší oblíbené Morenitě taky (kromě toho, že se Tom při koukání na to, co jíme, pokadil) a zbývalo tedy jen večerní ukládání budulínka. Kolem lítali netopýři, přes paseku prošla srnka, no prostě romantika. Ovšem v noci Tomášek usoudil, že nebude nudně spát mezi svými rodiči na vymezeném prostoru a většinu noci měl hlavu zabořenou u Sida v břiše - a nohama tepal můj žaludek, případně ledviny (podle toho, na kterém boku jsem zrovna spala). V šest ráno byl naprosto čilý a veselý, což se v žádném případě nedalo říct o jeho rodičích. Naštěstí babička, která spala ve svém stanu bez dobrodiní malého miminka, se Toma ujala a my jsme se Sidem mohli zkusit dohonit noční spánkový deficit.



	Kennedy Meadows nabízejí i místečka na poklidné odpoledne s malým dítětem

Samozřejmě, že Tom nakonec také usnul a v půl desáté, když jsme my všichni byli už nasnídaní, převlečení a připravení ke startu, byl Tom zcela tuhý. Přestali jsme tedy spánek miminka šetřit a věnovali jsme se i hlučnějším činnostem, takže se i náš Šípkový Růženec probral. Nechali jsme stany na místě a poodjeli na naše oblíbené Kennedy Meadows. Babička tam ještě nikdy nebyla a nám se zdály vhodné pro mírný výlet s miminkem, zakončený v případě nutnosti rozvalením se na louce či v lese. Po prvních pár metrech babička konstatovala, že jdeme příliš pomalu (Hroch obtěžkán cca 12kg - Tom, nosilka, celta, Tomovo jídlo a propriety; a já obtěžkána mateřskými tuky a fotoaparáty) a vyrazila sama na Relief Lake o tři sta metrů výše. My jsme se plazili po koňské stezce až k druhému mostku. Bývali bychom pokračovali dále, ale Tom fňukal - chtělo se mu spát a už se nechtěl trmácet tátovi na zádech. Zatroubili jsme tedy na ústup. Junior cestou dolů usnul, ale když jsme ho zkusili na prvním příhodném (= rovném) místě vyprostit a uložit ke spánku na celtě, tak zázračně obživnul. Vyžahnul všechno svoje mlíčko, zajedl to přesnídávkou a celkově byl zcela čilý. I osedlal se Hroch znovu prďuchem a došli jsme ten poslední úsek ke Kennedy Meadows. Toma houpání na hroším hřebetě znovu uspalo a tentokrát prospal v nosilce i náš pozdní oběd.



	Kennedy Meadows je "pack station" - půjčí vám koně, zabalí proviant a můžete vyrazit do divočiny na čtyřech cizích nohách

V půl páté se přiřítila babička, okamžitě si stěžovala, že brzká doba srazu jí neumožnila dosytosti oblézat nádherné jezero uprostřed divočiny (tato část Sierry má status Wilderness - tj. území nikoho, neobsluhované záchrankami, hasiči či jinými výdobytky civilizace - o silnicích, obchodech a telefonech - ani mobilních - nemluvě). Majíce babičku, nebránilo nám nic v návratu na tábořiště a řádnému pobalení všech klumprů. Celkově se dá říct, že se výlet vydařil - Tom zvládnul zkušební jednu noc ve stanu (my o něco hůře, ale to se nedá nic dělat), nezdálo se, že by mu hory naháněly nějaký strach, či ho zbavily apetitu, tudíž jsme konstatovali, že máme cestovní dítě a že můžeme směle plánovat nějaký další víkend či dovolenou.



	Někteří do divočiny jezdí na koních, jiní na Hrochovi...

Následující víkend jsme se rozhodli pro gultůru. Babičku jsme zanechali ve spárech Toma u Křenů v Monterey a absolvovali sami dva oběd a biograf. Asi v půlce oběda jsem měla pocit, že už je na čase, abych vytáhla nějaké hračky (obvyklá doba, kdy Toma znudí dívat se, jak nám šmakuje). Poté jsme pokračovali na Harryho Pottera. Ještě při reklamách jsem byla nervózní jak sáňky v létě. Měla jsem neodbytný pocit, že než začne promítání, musím něco STRAŠNĚ DŮLEŽITÉHO učinit. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, co by to jako mělo být. Za poslední rok a půl jsem nebyla v kině vůbec; jediné filmy (možná osm, možná deset), které jsem sledovala na veřejnosti, byly filmy promítané v letadle. A tak, sedíc zase v řadách lidí, jsem cítila potřebu se PŘIPOUTAT.



	Horská túra dá jednomu zabrat...

Ráda bych na tomto místě znovu pojednala o mateřské demenci. Příhoda v kině totiž není ojedinělá. Asi týden před tím jsem odjela na nákup bez bot. Doma chodím bosky i do garáže, řídím bosky a v autě vozím takové kožené nazouvací sandále. Bohužel ten den jsme si se Sidem vyměnili auta a boty v autě nebyly. Naštěstí jsme jeli v komplet sestavě a já si mohla půjčit boty mojí mámy. Další příhodou bylo moje mixování mrkvičky pro Toma. Ručním mixérem jsem ji vůbec nemohla zdolat, i vytáhla jsem velký cusinart, ale ani ten mrkev nezvládnul rozšrotovat na jemné pyré doporučované pro miminka. No, Tom mrkev snědl i s těmi drobnými kousky, což o to. Až asi po dvou dnech, když jsem dělala hrozně chytrou a radila jedné virtuální kámošce s příkrmy, mě bacila do očí moje vlastní věta "mrkev se vařit musí, jinak nejde rozmixovat" Ano, správně - já jsem prokázala při přípravě kašičky pro Toma více vytrvalosti a síly než rozumu a mixovala mrkev za syrova!!! A pak babo raď!!!

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Mapa trasy] [Pište] [English version]