Vracíme se domů 11. - 31. května 2004 Cesta s veselým miminem a politováníhodnými profesionály; každých pár dnů riskujeme, že se nám dítě utopí; Tomášek jí zeleninu, ovoce a písek.

	Dej sem toho panáčka! Pít ze sklenice naučil Toma děda ještě v ČR

Desátého května večer si Sid natáhnul hodinky na půl čtvrté, abychom nezaspali odlet. Budil nás můj táta ve tři čtvrtě - pravda, chybička se vloudila - Sid si nařídil buzení na půl čtvrté - ale odpoledne! Taková ta americká specialita AM-PM. Museli jsme tedy všechno mírně urychlit, chudák Tom byl úplně gumový, ale jakž takž jsme stíhali. Rozlučkový výbor byl díky nekřesťanské hodině o něco chudší, než ten uvítací - jel s námi jen děda a cestou jsme nabrali Martinu, která si na letišti převzala auto (obětavost některých lidí mě ještě stále přivádí k úžasu).

Na letišti byl neuvěřitelný nával. Všichni, kteří se potřebují dostat na dopolední dálkové lety z nějakého většího letiště, totiž musí z Prahy odlétat kolem sedmé. Navíc zrovna končilo mistrovství světa v hokeji, ale ČSA odbavovalo všechny ranní lety u celkem dvou (ano, dvou) přepážek. Když se navíc přihrnula asi padesátičlenná výprava, došlo k totálnímu nasycení šikan před těmito dvěma ubohými agenty ČSA a fronta se začala pěkně kroutit kolem celého letiště. V té chvíli si zřejmě konečně někdo všimnul, že takhle to dál nejde, a otevřely se celé další dvě přepážky. Když už jsme byli skoro na řadě, přiklusal jakýsi olivrejovaný mladík a prej ať s tím dítětem jdeme k byznysu, že nás tam odbaví přednostně. Ovšem jak naši frontu bral odzadu, my jsme se ocitli za všemi rodinami, které byly původně za námi a ještě bohužel u pozemní letuchy V ZÁBĚHU.

	Dej si bacha, dám Ti do řepy ... nebo ne.

První rodinu odbavovala asi dvacet minut, to už jsem začínala být lehce napružená; tento způsob "zvýhodnění" rodiny s miminkem (odeslání do delší a pomalejší fronty) mi přišel poněkud zvláštní. Po následující rodině (dalších dvacet minut) jsem své dojmy verbalizovala - i dostalo se mi odpovědi od dozorčí věznice, která damoklovala nad pracovnicí v zácviku. Předtím jsem si jí nevšimla, zdatně splývala s pozadím, ale teď jsem nevěřila svým očím ani uším. Kupříkladu bych čekala, že osoba, která má na starosti zákazníky z byznys třídy, si třeba alespoň mastně vypadající polodlouhé rousy sváže do culíku, aby nevypadala jak právě vytažený utopenec. Ale především jsem nebyla připravená na tón žižkovské domovnice a proslov v duchu: "A kam jako spěcháte, si můžete počkat, neee? A jestli se vám to nelíbí, tak já vás neodbavim a ať si vám to letadlo klidně uletí, mně je to jedno."
Musím říct, že mi na hodnou chvíli došla řeč - opravdu bych byla nečekala, že ČSA zaměstnává osoby, které klientům VYHROŽUJÍ. Ve frontě jsme nicméně setrvali - začínala jsem být totiž čím dál tím více fascinována divadlem, které nám Miroslava Hanibalová předváděla. Možná si nějak neuvědomila, že my jí - na rozdíl od většiny ostatních cestujících - rozumíme. Její podpora chuděře rozklepané začátečnici se skládala ze sykavých hrubých pokynů typu, "no co to děláš, neumíš číst!", "kam si to dáváš ty letenky!", "no tak teď to budeš muset zrušit a začít znovu", "no to snad neni možný, co to děláš!".
Cvičené holčině se třásly ruce tak, že se netrefila ani letenkou do pouzdra palubní vstupenky a celou dobu se ani neodvážila zvednout oči od svého stolku. Zřejmě byla opravdový nováček, postupovala skutečně zoufale pomalu, ale zlostné syčení za zády by na efektivitě nepřidalo nikomu. Musím říct, že jsem ji docela obdivovala. Dodnes si nejsem jista, zda bych sama na jejím místě odeslala semetriku Hanibalovou do hodně temných míst a odkráčela středem, nebo zda bych se hystericky rozplakala a utekla. Třebaže naše odbavení proběhlo nakonec docela hladce, tahle příhoda ve mně zanechala ošklivou pachuť - asi jako kdybych byla svědkem toho, že někdo zkopal malé štěně

	Čínský bůh srandy

Příšerné odbavení nás také připravilo o možnost sednout si s mým tátou na chvilku u snídaně; byl už skoro čas na nástup. Když jsme vystáli další frontu, tentokrát na pasovou kontrolu, a babice v budce na mě zaječela, "sem s tím kočárem teda nemůžete, tady se nevytočíte!" vyhodivši nás nás takto vystát novou frontu (pochopitelně tu nejdelší) u jediné přepážky, která má průlez uzpůsobený pro invalidy, měla jsem pocit dejà vu - opět jsme si vychutnali "výhody" cestování s miminkem na Ruzyňském letišti.

V gatu jsem se rezignovaně smířila se skutečností, že padesátihlavý zájezd mužů, které jsem odhadla na hokejové fanoušky, jede právě s námi. Dále nevyhlásili pre-boarding, ale to už mi bylo jedno - tohle byl zřejmě den blbec jako když vyšije. Hlavně abychom přežili. Zvolna jsme se nasunuli k frontě a najednou jsem si připadala jak Mojžíš v Rudém moři. Chlapi se před námi rozestupovali, abychom s kočárem mohli jít první. Jižanský přízvuk nás nenechal na pochybách, odkud se tato náhlá zdvořilost vzala - toto prostě nebyli Evropani. V letadle ČSA čekalo další překvapení - milá mladinká letuška, která prohodila pár vět o miminkách, přinesla Tomovi chrastítko (asi vám to přijde jako hloupost, ale KLM rozdávalo dětem omalovánky - sice nepochybuji o genialitě svého šestiměsíčního dítka, nicméně takhle daleko jsme přeci jen ještě nedošli) a několikrát mě ujistila, že se na ni můžu kdykoliv obrátit, že je tam pro nás. Opět jsme dostali trojsedadlo a naším sousedem byl jeden ze zájezdníků - a ukázalo se, že se nejedná o hokejové fanoušky, nýbrž o baptistický pěvecký sbor. Nepobyl s námi dlouho - hned po vzletu přišla letuška, která mu nabídla možnost přestěhovat se na volnou řadu sedadel, abychom měli všichni více místa. Tom prostě okamžikem nástupu do letadla přestal být neviditelným. Co mi ovšem dodnes vrtá hlavou, je ten propastný rozdíl mezi naprosto profesionálními, milými létajícími letuškami, a hrubostí a neschopností pozemního personálu ČSA.

	Tomův pokojíček

V Amsterdamu nás čekala další krizovka - poté, co jsme se dostali přes bezpečnostní kontrolu do gatu, ozvala se z oblasti Tomových plínek hlasitá exploze. I na dálku se dalo odhadnout, že naše dítě se momentálně provinilo proti ženevským konvencím (těm o zákazu používání látek otravných a zpuchýřujících). Nezbývalo, než vysvětlit ochrance, že prostě musíme zpět do prostoru letiště, a vyhledat přebalovací stanici. Preemptivně jsem navrhla, že také mohu Toma přebalit na jejich kontrolním stole; tato nabídka nám zajistila okamžitou a bezproblémovou spolupráci. Musím říct, že i v prostoru velmi kultivované přebalírny jsem byla nakonec hanebně poražena - Tom do letadla nastupoval bez ponožek, které jsem neubránila před vymácháním v celé té nadílce. No, člověk musí být vděčný za maličkosti - opravdu si nedokážu představit, jak bych tuto kalamitu zvládala na prťavém přebalováku svažujícím se do záchodové mísy - vymoženosti očekávající nás po příštích jedenáct hodin letu.

Moje temné předtuchy o dítěti více než čilém po celou dobu denního letu se vyplnily do puntíku. Tom odmítal spát, odmítal se chovat, odmítal sedět a tiše se bavit ožužláváním hraček - žádal skákat. Skákání objevil někdy v polovině dovolené - jak jsme ho zkusili vzít v podpaždí, už se vzpíral nožičkama o naše nohy a péroval o sto péro. V okamžiku, kdy se konečně celý vyčerpaný přeci jen svalil do letadlové postýlky, zjistila jsem, že přes uličku sedí hluchá babka a její společník. Babka klimbala, ale dědovi to nevadilo - celých jedenáct hodin vedl monolog tak hlasitý, že přehlušil i řev motorů. Spát se prostě nedalo.

	Tom a zelená zelenina...

V San Franciscu jsme tedy vystupovali v sestavě dva zdrchaní rodiče a jedno rozjařené miminko. U východu z letadla nám suše sdělili, že je sice možné, že jsme si žádali o přistavení kočárku k východu, ale že v San Francisku se to nejspíš nedělá. Oponovali jsme, že na opačné cestě se to dělalo, nicméně letucha KLM byla zcela neúprosná. Kočár nebude a basta. Sid posléze odchytil a křičel na zodpovědného zaměstnance letiště, ale ani to nám nebylo moc platné. Prostě jsme si směli na hrb naložit Toma, autosedačku a všechny saky paky (tři tašky) a odcválat přes půl letiště, vystát frontu na imigráku a následně doufat, že kočár přežil cestu podzemím mezi hromadou těžkých kufrů. Nakonec nám ho přivlekl onen sprdnutý zaměstnanec SFO, nicméně zdá se, že seznam aerolinek, se kterými chceme nadále cestovat, se značně zužuje. Musím říct, že s KLM už teda jen v sebeobraně.

Z letiště nás odvezla Irka a v pět odpoledne jsme konečně všichni padli do postele. V jedenáct večer jsme se posilnili na další spánek a pokračovali do rána. Mám pocit, že letos jsem časové změny snášela mnohem lépe - ale možná je to tím, že po pravidelném vstávání k miminku po třech hodinách se banálních devět hodin rozdílu zdá brnkačka.

	Toma koupeme v plastikové přepravce, neb vaničky jsou tak nebezpečné, že se pro jistotu ani nevyrábějí.

Dva dny po příletu jsme s Tomem šli na šestiměsíční lékařskou prohlídku. Tomovi už bylo teda šest a půl měsíce, ale i tak byl opět prohlášen za prototyp zdravého dítěte s tím, že zcela odpovídá donošenému půlročkovi (respektive je o něco větší než "normální" mimčo). Zdá se, že geny zvítězily nad nepřízní osudu a doma skutečně chovám perspektivního kandidáta na již druhého hrocha - sestřička mu navážila rovných 19 liber. Také dostal další očkování - naštěstí Michelle je tak zručná, že Tom začal ječet, až když se za ní zavíraly dveře. Nicméně odpoledne byl mírně nevrlý, tak jsem se ho snažila rozveselit blbnutím v naší posteli. Tom se strašně chechtá, když ho pusinkuju na krku a na bříšku, a oplácí mi stejnou mincí - přitáhne si mě za vlasy a láskyplně mi oslintává krk (nějak si ještě nevšimnul, že by měl mít zavřenou pusu). No a jak se tak kočkujeme, koukám, že v posteli leží zámeček od mé náušnice. Vyházela jsem celý pelech, ale vlastní náušnice nikde. Okamžitě jsem si udělila pět macechů (body za počin kvalifikující se do soutěže o macechu roku, kterou vedeme s dalšíma virtuálníma maminama) za to, že jsem dítěti umožnila pohltit náušnici, a jala se obtelefonovávat doktorku, co mám dělat. Sestra mě utěšovala, že náušnici jistě nespolknul, protože to není tak jednoduché, určitě by se u toho šklíbil a prskal, ale nakonec slíbila, že to prokonzultuje s lékaři a dají mi vědět, co budeme dělat dál. Volala za půl hodiny s tím, že nic, protože náušnici našli v ordinaci. Musím říct, že mi spadnul ze srdce obrovský balvan - nicméně náušnice letěly do šuplete a holt budu nadále bez šperků.

	Tom dělá letadlo nad pláží

Příjezdem domů také mnohem více vyniklo, co všechno se Tom za těch čtrnáct dní naučil. Když jsem s ním každý den, tak změny ani moc nevnímám. Jeho první počin ve staré postýlce byl tento: Tom se chopil šprušlí a zkusil se vrhnout střemhlav dolů. Tak toho jsem si všimla okamžitě. Dále jsme zjistili, že už se s ním opravdu nedá spát v jedné místnosti. Jakkoliv tiše jsme se v noci kradli do postele, Tomášek nás vždy z polospánku napomínal (hudroval a převracel se). Rovněž nezbylo než konstatovat, že po velkých vaničkách, které jsme měli k dispozici v ČR, ho teď už těžko narveme do té miminčí, tvarované tak, že se mu do ní momentálně vejde maximálně špička prdelky. I jali jsme se shánět americkou dětskou vaničku. Bohužel ve všech krámech na nás koukali velmi nevěřícně - jak můžou rodiče CHTÍT něco tak nebezpečného? Vždyť by se chudák dítě mohlo UTOPIT!!! I konzultovala jsem problém s kamarádkami, které také nechápaly - zhruba první rok si vystačily s vaničkou malou a pak už sedící batole začaly dávat do velké vany. Jenomže můžu já za to, že Tom v půl roce narostl do velikosti 18 - 24 měsíců, nicméně ještě stále nesedí pevně a já si nedokážu představit, jak z pokleku před velkou vanou držím jednou rukou devítikilové dítě pod hlavičkou a druhou se ho snažím mýt (především proto, že moje záda odmítají spolupracovat i v normálním provozu - ranní oblékání kalhotek a ponožek pořád u mne vypadá jako nějaký hodně exotický tanec či epileptický záchvat). No, nakonec jsme se vzdali snahy o zakoupení vaničky a Tom se koupe v plastikové přepravce. Dle amerických standardů jsme zkrátka naprosto šílení rodiče.

	Na pláž s dítětem člověk potřebuje neuvěřitelné množství věcí...

Zbytek měsíce května jsem strávila postupným vyklízením budoucího dětského pokoje. Až doposud jsme tam skladovali všechny ty krásné věci, které nám bylo líto vyhodit pod heslem "to by se ještě mohlo hodit". Také jsem nalezla v bednách nevybalených od stěhování několik dávno oplakaných pokladů, nicméně nakonec se mi opravdu podařilo souvislou, metr vysokou pokrývku plochy pokoje přeměnit na relativně zabydlený dětský pokojíček. Byla jsem zvědavá, co Tom bude říkat na nové prostředí a duševně se připravovala na srdcervoucí scény, kdy vyděšené opuštěné miminko zoufale volá mámu a tátu. Ubohé, opuštěné miminko spinká v klidu od devíti do šesti (ale také třeba do půl desáté), jediný, kdo je srdcervoucně opuštěný, v noci zírá do stropu a hladově loví každý zvuk ze sousední místnosti, jsem já.

Poslední květnovou novinkou je obohacení Tomova jídelníčku o zeleninu a ovoce. Po dědově školení v pití ze sklenice (zásadní to dovednost pivařova!) se Tom naučil pít kromě mlíčka i vodu. Moje předchozí snahy o propašování vody do lahvičky s dudlíkem byly vždy nekompromisně odhaleny a velmi hlasitě okomentovány jakož i odplivány. Kupodivu hrnečky a sklenice vzal Tom na milost i s vodou. Sám si pak svůj jídelníček obohatil o trochu nefalšovaného kalifornského písku. Na pláž to máme kousek, a tak má Tomášek možnost dělat první fyzikální pokusy (písek se přesýpá, deka nikoliv; pevné předměty jdou nacpat do pusy, písek jen stěží atd.). Ne, že bych byla z představy písku tak nadšená, ale pořád si myslím, že ten na pláži, pravidelně vymývaný oceánem, je o dost čistší než jakékoliv pískoviště, čili pokud si má něco sypat do vlasů a nabírat do plínky (a do pusy), tak raději ten plážový.

Copyright © 2004-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.