Duben je náš poslední zelený měsíc

Duben je náš poslední zelený měsíc
duben 2004
Došlo mléko - nastoupil prášek. Venčíme se na čertovském kopci. Máme nepotopitelné miminko.



	Tomášek v nosilce máchá ručičkama nožičkama Sidovi do taktu



	Picnic v lese

Pravidelní čtenáři již ví, že jsme s Tomáškem koncem března zabalili kojení. Zblblá vášnivými propagátory kojení jsem očekávala, že se zhroutí svět, anebo že se alespoň zhroutím já a Tomášek bude natolik tesknit po mateřském mléku, že bude hubnout a blednout a drásati rozbolavělé mateřské srdce žalostným pláčem. Nu, zklamu vás.

Umělé mléko Otesánkovi svědčí, po lahvích se chutě sápe (akorát si ještě pořád cpe dudlík do očička místo do pusy) a hlavně - místo věčně rozmrzelého ukňouránka mám zase statné veselé mimino. Ani se mu nedivím - v poslední době si po kojení musel vždycky ještě vybrečet příkrm, teď dostane najíst pořádně rovnou a bez zbytečných cirátů. Navíc pokud mi nevisí většinu dne u prsu, mám mnohem spíš čas a náladu si s ním hrát a blbnout, což v tomhle věku on už ocení více, než pouhé romantické hledění z oka do oka přes prso. Tím, že se zpravidelnil přísun potravy, zpravidelnil se i Tomáškův denní režim. V noci spinká od devíti do šesti, pak si obvykle s námi ještě dvě hoďky schrupne, po krmení v jedenáct si hodí dalšího půlhodinového šlofíčka, během kterého můžu připravit věci na procházku; a po důkladnějším obědě kolem druhé odpoledne se Tom natáhne na dvě až tři hodinky, čímž mi nechá spoustu prostoru na práce, které se špatně přerušují (např. psaní deníčku, žehlení aj.).



	Ďáblův loket; v pozadí Altamont Pass, Tracy a Centrální údolí



	Vyhlídka na Walnut Creek; v pozadí lze tušit zprůmyslovanou severní část Sanfranciské zátoky.

U mě je změna ještě markantnější. Především jsem rázem získala nějaké tři hodiny denně k dobru. Jestliže jsem před tím půl hodiny kojila, pak šla umíchat příkrm a nakonec ještě krmila lahví, strávila jsem s tím vším klidně i hodinu. Když při každém ze šesti denních jídel ušetřím půl hodinky věnované kojení, mám rázem spoustu času. Tomáškův pravidelný spánek také svědčí naší domácnosti a já si nepřipadám tak uštvaná. Co mě ovšem překvapilo, jsou fyzické změny. Pominu-li to, že jsem konečně přestala připomínat Dolly Buster a že jsem se zbavila odporných vložek do podprsenky, tak jsem celkově splaskla. Poslední měsíc kojení jsem začala mít pocit, že nechutně tloustnu; začal mi být malý i snubní prstýnek. Zdá se ovšem, že všechno to dmutí byla pouze zadržovaná voda - během tří dnů jsem se vrátila do původní velikosti. Optimismem mě naplňuje i to, že bude snad jednodušší zbavit se všech těch mateřských tuků - zmizela zoufalá pažravost (takové to, kdy člověk stojí před otevřenou lednicí a luxuje na co mu zrak padne bez toho, že by se obtěžoval s talířky či příbory), a dostavil se jakýsi příval energie - pocit, že se vznáším deset centimetrů nad zemí. Celkově si připadám, jako kdybych po roce vylezla z hodně dlouhého a hodně černého tunelu. Na jednu stranu matku přírodu chápu; mateřství je takový záběr, že pro miminka i jejich okolí je určitě bezpečnější rodička dlouhodobě pod bezpečnými dávkami autosedativ, ale nečekala jsem, že rozlučka s hormony bude znamenat tak výraznou změnu k lepšímu.



	Horká koupel



	Tom, poprvé v životě v bazénku.

Plna energie jsem tedy naplánovala rodinný výlet na Mount Diablo, 3849 stop vysokou horu, která občas pokukuje zpoza mlhy a smogu na východní straně Sanfranciské zátoky. Než jsme se domluvili, posnídali, oblíkli, a pobalili, bylo už - jako vždycky - poledne, takže jsme napřed zašli na oběd. Tomášek nás tentokrát milosrdně nechal dojíst, než spustil řev. Nakonec se ukázalo, že má vlastně taky hlad, takže jsme další míle směrem k cíli ujížděli v krmící sestavě - Sid za volantem, Tomášek v autosedačce a já třímajíc flašku s mlíkem. Naštěstí Tom proti tomuto krmení za jízdy neprotestuje, čímž nám ušetří poměrně dost času.

Mount Diablo bylo Ďáblovým vrchem nazváno vlastně omylem. Roku 1804 nebo 1805 španělská vojenská výprava hledala v okolí uprchlé misijní Indiány. Pár mil severovýchodně od dnešního Mt. Diablo Španělé vystopovali v rozhlehlé houštině indiánské tábořiště, které obklíčili. Ovšem Indiánům se podařilo přes noc uprchnout a rozezlení vojáci nazvali místo Monte del Diablo - ďáblova houština. Pozdější američtí osadníci si španělský výraz Monte mylně přeložili jako Mount - hora, a aplikovali jej na nedaleký kopec. A tak získala Kalifornie Ďáblův vrch.



	Uznejte, že máme veselé miminko

Na vlastním vršku není nic ďábelského. Naopak. My jsme si udělali procházku okruhem pod vrcholkem, kolem Ďáblova lokte. Postupně se nám otevíraly nádherné výhledy na desítky a stovky mil všemi směry. Na západě se pod věčným příkrovem mlhy skrývá San Francisco, severovýchodně, podél řeky Sacramento oči bloudí až ke stejnojmenému hlavnímu městu, které se na tu dálku dá pouze tušit v šedivých stínech. Zemědělská rovina na východě trochu mate - měst je tam několik a takhle z úhlu se špatně určuje, které je vlastně které. Jihovýchod nabízí droboučké bílé okvětní plátky větrných elektráren na Altamont Pass a kulaté kopečky typické pro tuto část Kalifornie. Duben je obvykle poslední měsíc, kdy tu máme nějaké srážky a zeleň; za pár týdnů, až slunce vypeče krajinu do zlatova, bude celá vyhlídka vypadat úplně jinak. Vylezli jsme i na rozhlednu, ale Tomáškovi se vůbec nelíbilo, jak mu tam foukalo do hubice a tak jsme to museli zkrátit. Otesánek navíc dával výrazně najevo, že by zase něco malého polknul; i udělali jsme na prvním příhodném místě picnic. Jako manželka jsem opět zklamala - sice jsem měla sbalenou sváču pro Toma, ale zapomněla jsem na nás. Holt jsme jen koukali, jak Tomovi šmakuje.



	Tomášek se potatil nejen po fyzické stránce...

V neděli večer jsme roztopili po více jak roce jacuzzi a zkusili se kolektivně namočit do horké vody. Tomášek tedy musel chvilku počkat, až voda vychladla na třicet stupňů, a pak absolvoval svoje první pořádné koupání. Čekali jsme velký řev, protože ho normálně vždycky jen ošplouchneme ve vaničce, která mu začíná být zoufale malá, ale pokud se Tom bál, nedal to najevo ničím důraznějším, než neuvěřitelně vykulenýma očima. Překvapilo nás, že ač netrénován, přesto stále reflexivně zavře oči a zadrží dech, jakmile mu voda šplouchne trochu do obličeje.

Už v tu neděli večer mě začalo pobolívat v krku, doufala jsem, že horká lázeň pomůže, nicméně v pondělí ráno jsem zatroubila zbaběle na ústup. Respektive Sid zavolal do práce, že se nemůže dostavit a víc nevím - celý den jsem strávila v ložnici, s krabicí papírových kapesníků a různými nočními můrami. Vlastně jsem nijak nezaregistrovala, že bych měla manžela a dítě - moji chlapi to zvládli sami výborně. Mě to teda nijak nepřekvapuje, Sid si s Tomáškem vždycky uměl poradit, ale dle obdivných reakcí okolí soudím, že toto není až tak obvyklé. Každopádně jeden a půl dne, kdy jsem byla ponechána v klidu (Sid se dostavil do práce až v úterý v poledne), učinil zázrak a od středy jsem zase v provozu. Akorát doufám, že tu hnusnou rýmo-chřipku (či co to bylo) nechytne Tomášek.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Mapa trasy] [Pište] [English version]