Létající Tomáš 25. - 30. dubna 2004 o velké cestě, nervózní matce a cestovním prďuchovi

	Sice vypadáme jak Homolkové, ale uznejte, že ta hromada báglů není tak strašná!!!

Vždycky jsem měla pocit, že jsem zkušený cestovatel - prostě se do báglu hodí nějaké náhradní prádlo, do příruční taštičky kartáček na zuby a je to. Letos jsem si poprvé vyzkoušela tu správnou cestovní horečku. Již několik nocí před odletem jsem trávila představami, jak po nouzovém přistání na ledovci v Grónsku zachraňuji Tomáškovi život opižláváním vlastní nohy, či jak bojuji s bandou teroristů, která unáší letadlo. Pokud jsem náhodou upadla do spánku, pronásledovaly mě sny s podobnými tématy, ovšem dohnané do různých absurdit. Když jsem se totálně popocená urpostřed noci probudila, uspávala jsem se sestavováním mentálního seznamu věcí, které nesmíme zapomenout.

To, že se nám nakonec podařilo sbalit vše, co jsme chtěli, považuji za malý zázrak. Zbývalo skočit s Matesem do auta a doufat, že Tomášek usne po cestě na letiště a nadále zdvořile prospí většinu cesty. Ovšem Toma letiště naprosto fascinovalo. Odmítal sedět v kočárku, chtěl se nosit, gugat na lidi (Kaliforňani zbožňují miminka a ochotně se propůjčují k obveselování jeho miniaturní výsosti), obhlížet všechna ta zajímavá světla a barevné cetky, a nehodlal usnout. Když jsme ho nakonec trochu utahali, tak ho stejně různé hluky budily; nemluvě o tom, že jsme při kontrole museli (konečně) spící miminko vytáhnout z kočárku a tento poslat rentgenem. Sid, který Toma držel, měl na sobě bohužel šráky (s kovovými přezkami), takže se stali i s Tomem podezřelými individuy a museli podstoupit důkladnější kontrolu. Netušila jsem, že scénu, kdy se mého muže vrhá svlékat cizí žena, zažiju zrovna na letišti.

	Tak kde je to naše letadlo?

V letadle Tom dostal postýlku a když pominulo vzrušení (= hurónský řev) ze startu, tak spokojeně usnul. Stal se tak předmětem nezměrného obdivu cestujících (ani se jim nedivím, ječící miminko není příjemný společník) smíšeného se závistnými pohledy - Tom byl jediný, kdo se během desetihodinové cesty mohl pohodlně prospat. Větší krize nastala pouze v okamžiku, kdy náš potomek projevil přání řádně se najíst. V naivní představě, že letušky KLM jsou profesionálky, jsme jednu pověřili ohřátím mléka. Tvářila se dotčeně, když jí Sid vysvětloval, že stačí, aby mléko mělo tělesnou teplotu - ona přeci žádné instrukce nepotřebuje, umí se o dítě postarat. Po nějakých patnácti minutách, kdy Tom opatřený bryndákem už hlasitě ječel, se nám nakonec dostalo vařicí láhve a doporučení, ať "to necháme vychladnout". Nezbylo, než zoufale kvílejícího Toma nakrmit jiným mlékem, pro jistotu studeným. Neriskli jsme si další pokus s letuškou; našemu miminku se prostě nedá vysvětlit, že by mělo na jídlo čekat ještě dalších dvacet minut či déle.

Podobně jsme museli improvizovat s přebalováním. Na celou turistickou třídu (odhadem 400 lidí) se KLM osmělilo uvolnit celé DVA záchodky. Znamenalo to před každým použitím vystát asi tak dvacetiminutovou frontu. Přebalovací pult na záchodku se sestával z miniaturní, plastové, absolutně hladké desky, mírně se svažující přímo do záchodové mísy. Zkuste v takových podmínkách přebalovat dítě Tomova temperamentu, které se neustále snaží pojíst přebalovací podložku, použitou plínku, čistou plínku, vaše třičko, krém na zadeček, ubrousky, mýdlo rozcamrané ostatními cestujícími, tlačítko na přivolání letušky a obložení letadla, bez toho, aby vám dítě či některý z výše jmenovaných předmětů spadl do (značně jeté) toalety.

	Tomáškova postýlka hlídaná hrošíkem byla předmětem nejednoho závistivého pohledu rozlámaných pasažérů

V Amsterdamu nás čekala další komplikace. Při nástupu do letadla sice vyhlásili tzv. pre-boarding pro business class a rodiny s dětmi, ovšem celý slavný pre-boarding se skládal z toho, že si letuchy překontrolovaly palubní vstupenky a nahnaly nás do úzké chodbičky k letadlu - ovšem vlastní vstup do chobotu k letadlu byl zamčený, takže se tam za chvíli pěkně tísnili všichni cestující. Když si odbyly povinnosti v gatu, přesunuly se letušky ležérně k našim zamčeným dveřím a vypustily nadržené pasažéry do letadla. My jsme ovšem museli ještě v půlce chobotu složit kočárek (pro větší pohodlí letištního personálu nikoliv u dveří letadla, jak je dobrým zvykem, nýbrž v půlce chobotu, kde jsou schody dolů) - zbylých cca 100 pasažerů se přes nás v úzkém prostoru přehnalo jak stádo, naprosto bez ohledu na to, že se snažíme nějak uchránit miminko a vlastní zavazadla. Asi tři z nich projevili o naší činnost jistý zájem - žádali Sida, aby naložil i s jejich kufry - zřejmě v domnění, že patří k personálu. V letadle jsme sklesli na naše sedadla, respektive my jsme sklesli na sedadla a Toma v autosedačce jsme odložili na třetí volné místo v naší řadě; ulička byla stále zaplněná cestujícími, takže jsme neměli prostor na nějaké obzvláštní manipulování s našimi zavazadly, miminem a autosedačkou. Mysleli jsme, že vše vyřešíme, až trochu pomine šrumec, jenomže na to Tomovo sedadlo se hrnul chlap, který tam měl místo. Agilní letuška se na nás sesypala s tím, že na to místo Tom nemá nárok a že to jsme si měli zaplatit letenku a kdesi cosi. Přiznám se, že už jsem byla službami KLM poměrně vytočená, takže jsem si dovolila poznámku ve smyslu, že kdyby nás nechali nastoupit předem, tak jsme měli čas všechno uspořádat. Odpověď? Čekala jsem nějakou omluvu nebo něco na ten způsob, ale dostalo se mi pouze strohého "No to není moje chyba, že vás nenechali nastoupit předem". Tak nevím, je to snad moje chyba, že personál KLM nedokáže zorganizovat nástup ani na pidiletu Amsterdam - Praha?

	Tom se konečně seznámil i s brněnskou babičkou

To, že dítě je něco mírně nevhodného, o čem je lepší taktně pomlčet (asi jako neoholené nohy nebo zapáchající dech), se stalo leitmotivem našeho pobytu v Evropě. V lepším případě byl Tom neviditelný - oproti Kalifornii, kde se většina lidí na maminku s mimčem alespoň usměje a často přidá i nějaký milý komentář - nás totální nezájem až nevrlost docela šokovaly. Nečekám, že se každý rozplyne jen proto, že jsem se já rozhodla mít dítě, ale to, aby mě s miminkem alespoň lidi neušlapávali, bych považovala za základní slušnost. Stejně jako to, že např. v tramvaji či metru cestující uvolní kočárku příslušnou plošinu nebo že ve vchodu podrží dveře.

Ale abych jen neremcala - zažili jsme i světlejší momenty. Když jsme si na Ruzyni stěžovali, že přes nás ve frontě na pasovou kontrolu postupně difunduje celý ruský zájezd, dostalo se nám zákroku příslušného orgánu, který, když shlédnul spícího Toma v kočárku pravil, ať jdeme s tím dítětem přes vchod pro posádky (tj. bez fronty).

Za posledními letištními dveřmi nás čekal VÝPRUH (výbor pro uvítání Hrochů). Moji rodiče, sestra a ještě navíc kamarádka Kočička, která slíbila pomoc s popojetím všech našich klumprů k půjčenému automobilu. Já teda měla pocit, že navzdory mým paranoidním stavům a horečnému balení jedeme docela nalehko (tři velká zavazadla a tři příruční) - zvlášť když větší část dvou velkých zavazadel zabíraly Tomova postýlka a autosedačka. Zcela objektivně jsem ale musela konstatovat, že jen do tátovy Olušky (VW Polo) bychom se těžko naskládali. Naštěstí do půjčeného Fordu Focus to šlo vcelku dobře.

	Ovšem štrapáce s cestováním daly zabrat i našem neúnavnému prďuchovi.

VÝPRUH mi také názorně předvedl, že jsem po třech letech značně zkalifornila. Mezitím co místní pobíhali kolem nás v bundách a kabátech, my jsme se potili v mikinách. Tom spokojeně chrupal v tričku s krátkým rukávem, přikrytý dečkou. Navzdory zažitým představám jsou totiž Kaliforňani značně otužilí. Sice žijí v mnohem teplejším podnebí než Středoevropané, ovšem to také znamená, že kvůli tak krátké a mírné zimě si nebudou přeci kupovat nějaké teplé oblečení. A tak snadno uvidíte maminu v sandálech a kraťasech, jak stírá námrazu z čelního okna automobilu a nebo děti, které v mokrých plavkách (upozorňuji, že Pacifik má celoročně nějakých 15°C) staví na pláži hrady, zatímco se kolemjdoucí turistická výprava choulí ve větrovkách a čepicích.

Z Prahy jsme rovnou pokračovali autem do Brna, takže setkání s VÝPRUHEM bylo přivítáním i loučením zároveň. Během poměrně zmatené situace, kdy jsme se honem snažili všichni se všemi prohodit alespoň pár vět, mezitím Sid přebíral auto a podepisoval papíry, prarodiče obdivovali Tomáška, já se snažila pochopit, jak ovládat mobil laskavě zapůjčený sestřenicí Bárou (jsem na mobilní telefony totálně tupá), jsme nakonec u Kočičky v autě zapomněli nejmenší příruční zavazadlo. Díky mým nočním mentálním cvičením jsem měla zabaleno opravdu paranoidně (tj. se spoustou záložních propriet pro Toma), takže jsem ty tři špinavé flaštičky od mléka a jednu poblinkanou plenku opravdu celou dovolenou nepostrádala.

Následovala jízda do Brna - za volant jsem pustila Sida, já byla přeci jen příliš rozpumpovaná leteckými zážitky a v takových situacích za sebe neručím. Ovšem možná bych za volantem pořídila lépe já se svou agresivní naštvanou náladou. Pokud něco odsouvá ČR směrem k divokému Balkánu, tak je to rozhodně chování řidičů. Dvě stě kilometrů je pro nás dneska vzdálenost, na kterou si v Kalifornii klidně zajedeme na oběd nebo odpolední procházku, ovšem dvě stě kilometrů na trase Praha - Brno je vyčerpávající zážitek, po kterém řidič i spolujezdci loví ještě několik hodin nervy z kyblíčku. Nicméně přežili jsme a tak se Tomášek konečně mohl seznámit i se svou druhou babičkou.

Copyright © 2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.