Vysokohorská přirážka 12. - 29. února 2004 O úředních fotografiích, opuštění miminka a jednom drsnějším výletu

Vlastně to celé začalo mým propadajícím řidičským průkazem. Což o to, normálně DMV zasílá nový průkaz poštou, ale Sidův nepřišel (přestože on změnu adresy nahlásil, na rozdíl ode mne), takže jsem se na inspektorát vypravila rovnou osobně. Na tomto místě bych se opět ráda dotázala publika, zda neví o zemi, kde státní úředníci pracují rychle, jsou člověku nápomocni a kde vyřízení jakékoliv prkotiny netrvá věčnost. Ráda bych do takové země emigrovala. Tady mi přijde většina úřadů poměrně blbuvzdorných a jasných (a spousta věcí - např. daně, podpora v nezaměstnanosti či placení účtů se dá řešit po internetu), ale DMV a pošta jsou takovou mojí noční můrou. Nakonec celá věc trvala čtyři hodiny, naštěstí to bylo alespoň na číslo, takže jsem si mohla odskakovat - na oběd, nakojit, do laborky s filmem a tak dále. Také jsem si vyhlídla notáře, který hlásal, že dělá i pasové fotografie, kteréžto nám jsou zapotřebí pro našeho amerického občana.

V pátek Tomášek příliš nespolupracoval, ještě v pět hodin chrupkal, takže jsem ho nakonec musela vzbudit, abychom fotografa stihli. Nebylo nám to moc platný, u notáře zavírali pro jistotu v půl šesté. Došli jsme do laborky pro diáky a na můj dotaz, zda nevědí o někom, kdo by udělal pasové fotografie, slečna za pultem pravila: "No, třeba my, támhle se postavte." Uvedla jsem na pravou míru, že fotit se bude miminko, nikoliv já, načež slečna mírně znejistěla a došla si pro posilu. Uznávám, že fotit čtyřměsíčního prcka na pas asi není tak obvyklé, ale my nemáme na vybranou. Pokud chceme na jaře letět do Čech, potřebuje Tom nějaký cestovní doklad. Vzhledem k tomu, že on je americký občan, kdežto my jsme čeští občané, nepřipadá v úvahu zapsání k nám pasu, čili budulínek potřebuje pas vlastní. Posila (ve formě mladého klučiny) pravila, že to bude problém, protože nemají zařízení na focení ležícího miminka, ledaže by toto drželo samo hlavu a já byla ochotná je posadit před plátno. Ujistila jsem jej, že miminko hlavu udrží a posed nějak zkusíme. Trochu jsem se obávala, co bude rozespalý Tomášek mínit o takových křivdách, ale Tom byl vývojem situace nadšen. Normálně ho totiž nenecháváme sedět, i když on by sedět chtěl tuze moc - při sebemenší zámince se přitahuje za ručičky nahoru (občas se zkouší přitáhnout za dečku, která samozřejmě nespolupracuje, takže to celé skončí strašlivým rykem). No a teď najednou měl povoleno sedět, já ho držela jak kočka koťata mezi lopatkama za přebytečnou látku kombinézy a navíc ho všichni obdivovali a mluvili na něj a ten hodnej pán mu k tomu mrkal světýlkama - no návštěva cirkusu hadr. Tom byl zticha jako pěna a jen koulel očima, takže teď máme sbírku fotografií mírně vyvaleného miminka.

Jak jistě víte, plánovala jsem, jak si během návštěvy mojí mamky začnu zase užívat "normálního" života. Jednou takovou akcí bylo večerní opuštění miminka za účelem civilizované večeře s vlastním mužem. Kamarádka Cindy zorganizovala stůl v bluegrassové hospodě. Přiznám se, že jsem Cindy docela záviděla rodiče bydlící ve stejné čtvrti; automaticky jsem předpokládala, že jim budou hlídat dítě, ale k mému překvapení přišla Cindy s manželem i s ročním Joelem. Výborné barbecue a muziku jsme si užívali náramně, ale poněkud konzervativně. Alespoň tedy v porovnání s Joelem, který do taktu bušil do stolu, vykřikoval, tleskal a celkově se šíleně radoval. Trochu krize nastala, když spatřil tatínkův stejk, kterého se dožadoval sápáním se po talíři a hlasitým "ňam ňam". Nakonec pár kousků masa dostal, zapil to mocně z lahve (s mlíkem) a společensky naprosto znaven usnul. Musím říct, že mě tahle příhoda nabila velkým optimismem co se společenského vyžití s miminkem týče. Doma jsem potom pustila Tomovi bluegrassovou stanici a zdá se, že to je ta pravá muzika pro miminka - i naše malé miminko se zcela nepokrytě radovalo.

Druhou velkou akcí naplánovanou na dobu babiččina pobytu byl výlet na hory. Normálně jezdíme na otočku - ráno čtyři hoďky na Kirkwood, tam čtyři hoďky lyžování a pak zase zpět. S Tomáškem jsme to chtěli absolvovat v trochu volnějším tempu a s možností odložit dítě do tepla hotelového pokoje. Poměrně dlouho a pečlivě jsme zvažovali, kam se vypravit - na Kirkwood, kde víme, že ubytování bude přímo pod vlekem, ale jako jediná možnost se jevilo pronajmutí bytu; nebo někam na Tahoe, kde je nepřeberně motelů a hotelů, ale kde budeme muset na svah popojíždět autem. Nakonec jsme zvolili Kirkwood, i když při ceně ubytování nám srdce a bankovní účet krvácely.

Sidův zaměstnavatel si vymyslel víkendové směny i pro inženýry, které kompenzuje volnem ve všedních dnech, proto jsme na hory vyrazili v úterý. Byla jsem nervózní, zda se mi podaří sbalit vše potřebné pro Toma; a následně, zda se to "vše potřebné" má vůbec šanci vejít do Vozíku. V úterý ráno jsme se nakonec do auta nějak naskládali, zapomněli jsme jenom krabici hroznového vína, které jsem koupila na cestu. Tomášek se choval relativně slušně, i když ke konci cesty bylo jasné, že má svůj vyhraněný názor na tak dlouhé přestávky v kojení. Na Kirkwoodu jsem tedy vyhnala Sida a mamku na lyže a šla se s Tomem utábořit do lodge. Náš pokoj měl být připraven až ve čtyři odpoledne, neměla jsem moc na vybranou. Našla jsem si stolek v restauraci s tím, že Toma trochu doobleču (Kaliforňané ani na horách nevedou luxus typu dvojitá okna) a nakrmím, když se přihnala servírka s tím, co si dám. Oznámila jsem jí, že si nic nedám, načež ona pravila, že nemůžu sedět v restauraci. I pravila jsem, že jsem moc zvědavá, jestli mě bude vyhánět s miminkem do vánice, protože náš pokoj není připravený, což není moje vina, a pokračovala jsem v soukání vzpouzejícího se Toma do kombinézky. Beze slova odklapala a poslala na mě vyšší šarži. Managor sice také mínil, že v restauraci mají místa pouze pro konzumenty, nicméně nelenil a vyhnal nějaké lyžaře z pohodlného křesla v útulné nice v hale, za což jsem mu byla vděčná. Sice bych asi neměla problém kojit v restauraci, ale v ústraní to bylo lepší (a křeslo bylo mnohem pohodlnější než jídelní židle). Dokonce mi donesl sklenici vody s tím, že jeho žena má při kojení vždycky žízeň, takže jsme ještě poklábosili o miminkách. O necelé dvě hodinky později ztropil v lodgi scénu ještě Sid a to proto, že na pánských záchodcích nenalezl přebalovací pult. Tom jevil vešekeré známky silné plenkové kontaminace, což je situace, která se (v případě našeho malého něžného voňavého miminka) opravdu nedá řešit "na koleně". Já jsem se domnívala, že jsou tady otcové přebalující děti poměrně běžným zjevem, ale dle překvapených (od mužů) a obdivných (od žen) reakcí, které sklízí Sid, tomu tak zřejmě není. Nakonec se personálu lodge (poháněnému Sidem, který vyhrožoval rozbalením Toma na vitrínách s výstavkou v hale lodge) podařilo lokalizovat v lyžařském areálu sendvičárnu, která vlastní tatínkovský přebalovák. Tom (a realitní byznys na Kirwoodu) byl zachráněn.

	Naše dovolená na horách

To vše znám jen z vyprávění, já sama jsem honem brousila nejbližší kopce, abych něco nalyžovala. Musím se přiznat, že jsem fakt hniloba shnilá - po třech sjezdech jsem myslela, že mi nohy upadnou u samých prodloužených zad. Ve čtyři odpoledne, při pohledu na strnulé vleky se mi vybavila Mládkova písnička Ve Špindlerově mlýně a docela jsem s autorem souhlasila - na horách je krásně, když člověk "nemusí lyžovat", a s úlevou jsem zaplula do lodge.

Naše ubytování bylo obrovským zklamání - za ty peníze jsme čekali něco trochu lepšího než kůču, v které se nedalo ani otočit, aniž by člověk nepraštil nějakého zbylého člena výpravy. Holt "vysokohorská přirážka". Naštěstí alespoň v Bub's Sports Bar & Grill mají jídlo odpovídající ceně (velmi dobré). Nechali jsme Toma napospas babičce (či lépe řečeno babičku napospas Tomovi) a užívali si klidné večeře. Cestou na ubikaci bylo nádherně - nebe plné hvězd, poměrně teplo, kolem zasněžená majestátní Sierra Nevada - zkrátka pohoda.

Ráno jsme si připadali jak v jiném světě. Z okna nebylo vidět ani na protější dům, a když jsem se šla podívat, zda jezdí vleky, spatřila jsem jen bílo. V podstatě ani moc nesněžilo, ale šílený vichr metal do všech stran napadaným sněhem. Předpověď vypadala hodně špatně (mnohem hůř, než v předchozích dvou dnech - najednou se mluvilo o sněhové bouři, třech dnech vánic a uzavřených dálnicích), i rozhodli jsme se raději pro návrat do domečku, do našeho mírného přímořského podnebí. Zopakovali jsme si nabalení všech klumprů do vozíku a vyrazili. Trochu jsem si připadala jako když jsme před nějakými třiceti lety odjížděli s rodiči z vánočních prázdnin ve škodovce bez topení - Sid se snažil řídit, já otírala zapocená okna a zároveň jsem oznamovala co vidím. Dohlednost byla tak tři metry, takže předměty typu protijedoucí vozidlo, chodci, dopravní značky a v neposlední řadě dvoumetrové postranní bariéry z napluženého sněhu, byly vidět opravdu až v posledním zlomku sekundy. Navíc okolí splývalo v jednolitou bílou - těžko se rozeznávalo, kde je vozovka a kde závěj či bariéra, vše vypadalo úplně stejně.

Doufali jsme, že "highway" 88 bude lepší, ale marně. Odplížili jsme se po osmaosmdesátce necelých sto metrů západním směrem, kde mi nezbývalo než zahlásit závoru přes silnici. Tak velké překvapení to nebylo, silnice dále vede lavinovým polem a v tomhle počasí se dalo předpokládat, že je nebezpečné snažit se tento úsek udržet průjezdným. Zkusili jsme tedy opačný směr, s tím, že buď bude otevřená devětaosmedesátka, která nás otočí na padesátku (hlavní tah na Lake Tahoe, u kterého se dalo předpokládat, že bude průjezdný) a nebo bychom holt dojeli až do Rena, odkud už zase vedou velké udržované dálnice. Bohužel asi po třech mílích jsme uvázli v návěji a bylo zapotřebí zvážit, zda se pokorně vrátíme tam, kde máme zajištěnou střechu nad hlavou a jídlo, nebo zda budeme riskovat to, že uvízneme někde uprostřed v pustině, třeba dvacet třicet mil od jakékoliv civilizace. S ohledem na Tomáška jsme nakonec zvolili ústup zpět na Kirkwood. Tam Sid uváznul podruhé, tentokrát ho musel vyprostit pluh. Zaujal mě způsob, jakým to plužník vyřešil - nahrnul mezi lopatu pluhu a naše auto závěj a touto závějí Vozík odtlačil jako v peřince. Na tomto místě bych ráda poznamenala, že při každém výletu do hor si říkáme, že příště už určitě budeme mít řetězy, ale pak se na to vždycky nějak pozapomene. S většinou situací si náhon na všechny čtyři kola stejně poradí velmi hravě, takže zatím jsme řetězy nikdy nepotřebovali. Takže ani tentokrát jsme řetězy neměli, i když já osobně si nejsem příliš jistá, že by nám až tolik pomohly (určitě by nijak nezlepšily viditelnost ani nezmenšily hloubku návějí, ani by nepomohly v okamžiku, kdy má vozík sněhu až po bříško). Samozřejmě, že na Kirkwoodu nebyly řetězy nikde k sehnání. U benzínové stanice s "nonstop provozem" nebyla ani noha (obsluha se zřejmě nedostala z domova do práce), a ani nikde jinde nám nebylo přáno. Večer jsme se ovšem dali do řeči s managerem u Buba, a ten pravil, že pokud chceme, rád nám přenechá svoje staré řetězy. Nakonec jsme jeho přelaskavou nabídku nevyužili, protože druhý den ráno vypadala situace o hodně příznivěji.

Většinu dne jsme strávili v našem klaustrofóbním pokoji o dvanácti metrech čtverečních. Veškeré formy zábavy (dojít si na oběd a na večeři) jsme snadno vyčerpali a tak jsme si mohli opravdu důkladně strávit "kvalitní čas s vlastní rodinou". To, že nedošlo k masové vraždě, považuju za důkaz naší ohromující dobré vůle a trpělivosti. I když musím se přiznat, že spát v pokoji, kde manžel s maminkou chrápou dřevorubeckou první ligu a miminko jim do toho fandí pomlaskáváním a chrochtáním, je opravdu lahůdka.

	Tom dostal od babičky na hory vybavení jak na Sibiř

	U nás v Údolí naopak využije letní klobouček

Následující ráno jsme zjistili, že vleky sice jezdí, vítr povolil, ale zato hnusně hustě sněží. Teploty se pohybovaly stále kolem nuly, takže všude byla taková ta vlezlá lepkavá namrzající břečka. Usoudili jsme že zkoušet lyžovat by bylo jen dalším náporem na naše nervy; a že raději zkusíme nějakým způsobem odjet. Obzvláště proto, že nebylo jisté, kolik času nám návrat zabere a zda nezůstaneme zase někde na půl cesty. Silnice byla oběma směry nadále oficiálně uzavřena, ale od východu začali propouštět směrem do pasti k lyžařskému středisku nové (platící) zákazníky, a osobka na recepici Sidovi poradila, že když se pověsí za odjíždějící pluh, nikdo mu nebude bránit v odjezdu. Lavinové pole zůstávalo za závorou; nezbývalo, než se zase probojovávat směrem na východ s tím, že někde snad Sierra půjde objet a my se dostaneme k západnímu pobřeží.

Z počátku to šlo docela dobře, dokonce na chvíli vykouklo sluníčko a sněhová bouře z předchozího dne se zdála být jen noční můrou. Ovšem po chvíli jsme opět dorazili na uzavírku silnice. Bodrý silničář v teréním vozidle mě ujistil, že silnici tak za půl hodinky zkusí otevřít. Do toho začal Tom pobekávat hlady, kojit jsem si netroufla, protože by to znamenalo vyndat ho ze sedačky, tudíž zastavit a zablokovat silnici; a navíc možná propást tu krátkou dobu, kdy bude silnice po průjezdu pluhů a sypačů otevřená. Takže dostal umělé mléko z flašky, část pil za jízdy a spokojenost nastala na všech stranách. Ráda bych na tomto místě udělila Tomovi velikou pochvalu - zbylé čtyři hodiny cesty spořádaně prospal. Kromě toho jako jediný člen výpravy za celou dobu téhle vydařené taškařice neztratil dobrou náladu.

Zdá se, že tohle dobrodružství na něm nezanechalo žádné následky. Pořád svojí mamku obdařuje mnohahodinovým nočním spánkem (to, že mamka nezalehne s ním v devět, ale třeba až v jedenáct a pak u kojení ve čtyři ráno brblá, už není jeho vinou), stále vydatně baští a ke čtyřměsíčnímu výročí si poporostl na 6,86 kg - což je váha průměrného čtyřměsíčního miminka narozeného v termínu. Paní doktorka naše krásné zdravé miminko opět obdivovala, takže jediný, kdo Otesánkem trpí, jsou moje záda.

Copyright © 2004-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.