K čemu jsou dobré babičky? únor 2004 Musím konstatovat, že mě postihla mateřská demence. Spása přichází v podobě babičky.

	Hroše s hrošíkem

Jistě si pamatujete, jak jsem si stěžovala na těhotenskou demenci. Musím říct, že dnes se slzou v oku vzpomínám na drobné nesrovnalosti v mém chování jako třeba pravopisné chyby. Těhotenská demence byla poměrně snesitelná, protože jsem se celou dobu utěšovala představou, jak tento stav po porodu rázně pomine. Pominul, což o to. Jenomže byl nahrazen mnohem horší, mateřskou demencí, u které tedy konce nevidím.

	Tomášek napřed začal s nesmělými úsměvy...

Život s Tomáškem se mi stal dobře zaběhlou rutinou. Zřejmě až příliš dobře zaběhlou. Tuhle jsem drandila s kočárkem po obchodě. Tomášek sladce spinkal, ale já přesto automaticky vyprávěla KOČÁRKU nesmyslnosti o tom, co kupuju ("Počkej, ještě chtěla mamka mlíčko, kdepak mají mlíčko, ááá tady, tak si jedno vezmeme") - nejhorší bylo zjištění, že kočárku vykládám POTICHU, protože mateřský instinkt mi našeptával, že miminko nesmím vzbudit! Když jsem si vzala Tomáška v Costcu do babyvaku, stejně jsem ve frontě popojížděla nákupním vozíkem konejšivě sem a tam. Na stěně, při čekání na Sida, jsem klábosila s Matesem. Tom pobrekával, tak jsem jezdila kočárkem, až mě ruka bolela. Soucitný Mates se nabídnul, že mě vystřídá, ale namáhal se zbytečně - po zbytek doby jsem stále kývala trupem v rytmu, v kterém houpal Mates. V podstatě se to nedalo ovládnout, kdykoliv jsem na to přestala myslet a soustředila své myšlenky na něco složitého (např. naší konverzaci), naskočilo houpání automaticky zpátky. Nemluvě o tom, že když mě obejme Sid, tak mám co dělat, abych nepronesla něco jako "I ty můj šmudlínku, pojď k mamce!"

	... ale časem se nechal vyprovokovat k hurónskému smíchu.

Drobné těhotenské roztržitosti také nabraly na síle. Nakupovala jsem pár drobností v miminčím obchodě a na věšáku se zlevněným zbožím jsem našla pro Toma pěkné tričko za sedm dolarů. I usoudila jsem, že si náš prcek zaslouží taky nějakou parádu a triko koupila. Cestou k autu mi ovšem začalo v hlavě poplašně blikat - zaplatila jsem osmdesát dolarů za cca pět drobností, které stály kolem deseti dolarů každá. U kasy jsem se dožadovala zvěděti, který z mých nákupů je za třicet dolarů, a pokladní briskně odhalila ono zlevněné tričko - ať jsem hledala, jak jsem hledala, cenovka se sedmi dolary nikde - jenom ta s $29.99. Hodila jsem jim to teda na hlavu, za třicet ďolíků můžu mít komplet ohoz na sebe! Následovalo trochu zmatků - počítač vyplivnul, že mi vrátí jen čtrnáct dolarů, takže jsme volali vedoucího, pak po mě chtěli, abych jim vyplnila svoji adresu a telefon, což jsem odmítla (i tak máme schránku plnou zbytečných papírů, a rozhodně neexistuje žádný zákon, dle kterého jim musím tyto údaje poskytnout), takže další dohadování. Nicméně jsem slavně zvítězila a došla nápravy: vrácení peněz, utracených z popudu mé vlastní vidiny neexistující cedulky. Ještě celá rozčílená jsem došla k autu, hodila do kufru nákup, naložila Toma a odjela. Na druhé křižovatce mi došlo, že si vůbec nevybavuji, že bych nakládala kočárek. Polil mě studený pot, auto jsem otočila a drandila zpátky. Kočárek na parkovišti nebyl. Zadoufala jsem, že jej někdo hodný vrátil do krámu, zaparkovala a vydala se na další kolo přeborů v trapnosti, když tu mi padnul zrak na kufr Cecilky, ve kterém kočárek spokojeně spočíval. Kdo a kdy mi ho tam dal, je pro mě dodnes záhadou.

	Tom žádá býti nosen tak, aby měl co nejlepší výhled

Víkend je vždycky úleva, přiznám se, že pod Sidovým dohledem si připadám méně nebezpečná, a troufnu si na větší akce. Tentokrát jsme vzali Toma na Point Lobos. Je to asi dvě hodiny jízdy autem, takže výprava na celé odpoledne. Samozřejmě, že dle stavu kufru Vozíku to vypadalo spíš na půlroční výpravu velrybářškou, ale nakonec se nám podařilo odjet. Toma jsme po Point Lobos nosili v "nosilce" (babyvaku); bohužel nám nedošlo, že bude pálit sluníčko a neměli jsme pro něj ten správný kalifornský klobouk, takže jsme ho většinu doby vláčeli v jeho méně oblíbené poloze (čelem k nositeli), aby mu nesvítilo slunce moc do očí a hlavně aby se nepřipálil (přeci jen jsme na 37 stupních severní šířky a slunce tu paří i v zimě). Tomášek nesl toto příkoří celkem statečně až do doby, kdy dostal příšerný hlad. Musím říct, že v postojích k jídlu se značně potatil (příručka chovu Hrochů praví, že Hrocha je třeba pravidelně a vydatně krmiti), tudíž jsme poslední kilometr strávili v polopoklusu s miminem ječícím na lesy.

	Hroch kvačí s Tomem na Point Lobos

Když jsme doběhli k autu, byla jsem napůl hluchá (Tomovi se zřejmě nijak velké příkoří nedělo - rozhodně měl ještě stále dost sil na vytrvalý jekot), takže jsem se nijak nezdržovala a rovnou Tomáška začala kojit. V náhle ztichlém lese se ovšem ozval další výrazný zvuk. Tentokrát vycházel z druhého konce našeho miminka a následný puch nás nenechal na pochybách. Tom se normálně s kakáním příliš neobtěžuje, vezme to tak jednou za tři dny, ovšem z gruntu. Proč si k tomu vybral zrovna odpoledne, kdy jsme na výletě, nevím. I rozbalili jsme v kufru Vozíku přebalování a dali se do práce. Ráda bych na tomto místě podotkla, že takové ty vlhčené ubrousky jsou trapně malé a jejich počet v cestovním balení naprosto směšný. Tom navíc uvítal zpestření odpoledního programu a s vervou se zapojil do této nové hry. Nakonec jsme museli postupovat velmi organizovaně - Sid držel Tomovy nohy a já se snažila očistit na kroutícím se, kopajícím a pacičkami rozkládajícím miminku všechny partie zhruba od půlky lýtek až po lopatky bez toho, že bych nadělení rozmatlala po dosud čistých územích. A jak jsem tak začala u nožiček a postupovala směrem nahoru, Sid nadzvedával Toma víc a víc a odhaloval další znečištěná území, až jsme skončili s miminkem v poloze "stažený králík" (tj. držený za nožičky hlavou dolů). Nebyl ovšem čas na hrdinství a nějaké dohadování na téma "jak správně držet dítě". Přeci jen v půlce února není ani v Kalifornii příliš teplo a Tom byl úplně nahatý. Zdá se však, že má docela smysl pro humor - po celou dobu byl veselé mysli a zatím jsme nezpozorovali, že by naše rodičovská péče na něm zanechala vážnější následky.

	Plížením plazením vpřed. Tomáškovi praxe ještě moc nejde, ale o to pilněji trénuje.

	Tom trénuje babičku

Ovšem každý víkend má svůj konec a já se opět ocitla doma sama, bez dozoru nějaké svéprávné osoby. Vzhledem k intenzitě mých příhod jsem doslova počítala minuty do příjezdu novopečené babičky. Tomášek se asi taky těšil a na její počest se stal společenským miminkem. Konečně se začal velmi výrazně smát, jevit zájem o hračky a zvědavě pozorovat okolí.

Babička dorazila v sedm večer - to jest v dobu, kdy je s Tomem nejhorší pořízení. Ještě než došla ke dveřím, měla jsem sundaný babyvak a Toma připraveného k výsadku. Chudák babička - netušila, že Tom to "nos mě" myslí doslova, takže následující hodina probíhala ve znamení babičky, pokoušející se nějak fikaně usednout, a Toma, který na každý takový faul (velmi hlasitě) upozorňoval. Vcelku ale seznámení proběhlo v pohodě a tak doufám, že se brzy dočkám luxusu např. večeře v restauraci s vlastním manželem, s celým příborem (vidlička a nůž), u které nebudu muset jednou rukou houpat autosedačku s naším Kvildou. Zkrátka věřím, že vzorek "normálního života" trochu zmírní následky mateřské demence a oddálí dobu, kdy budu schopná a oprávněná fungovat jen pod dohledem zdatných ošetřovatelů.

Copyright © 2004-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.