Díkůvzdání 23. listopadu - 6. prosince 2003 O krůtě, rýmové štafetě, a nevyzpytatelném pláči.

	Thanksgiving - slavnostní snídaně povšiměte si obzvláště mého rafinovaného účesu a luxusní společenské róby

Každoročně píšu o tom, že Den Díkůvzdání je můj oblíbený svátek. Jak říká Martina - každý rok je důvod k tomu, aby člověk vzdal za něco díky. Uznejte sami, že my jsme letos měli důvod pořádný. Původně jsme se rozhodli být sami doma kvůli Tomáškovi. Když si člověk přinese uprostřed chřipkové sezóny dítě z jednotky intenzivní péče, tak ho nebude hned vystavovat společenským bacilům. Ovšem paradoxně jsem to nakonec byla já, kdo dostal rýmu, takže důvod se trochu obrátil - nechtěli jsme naopak my nakazit naše přátele.

Sid koupil kousek krůty (velkolepé americké desetikilové krocany nemáme šanci sežrat - ani kdyby se Hroch děsně snažil) a v nestřeženém okamžiku, kdy Tom na chvíli zamhouřil očka, jsme se rozšoupli. Ošizený nebyl, krůta i těch pár loků vína k němu určitě časem dorazilo propasírované přes mámu. Bohužel jsme zapomněli na cranberries - jednu z nezbytných součástí této slavnostní hostiny. Na druhou stranu - úplně původní hostina byla pořádána v přítomnosti "domorodých Američanů" (dnes již je společensky neslušné označovat je za Indiány, takže jsou "Native Americans") - a byť Tomášek není Indián, tak rozhodně JE rodilý Američan, takže tradici jistě bylo učiněno zadost. Nebo snad ne?

	Sid plní otcovské povinnosti. Obávám se, že Tomášek bude umět dřív ovládat počítač, než chodit.

V pátek po Thanksgiving skolila moje rýma i Sida, což mělo blahodárné účinky na mou psychiku. Přiznám se, že jsem začínala být již trochu duševně nalomená z kojícího a přebalovacího kolotoče. A taky z toho, že Tom neprojevuje žádnou vděčnost za to, že jej zbavuji nákladu v plenkách a vždycky bez vyjímky řičí, jako kdybych mu kdovíjak neubližovala. OK, uznávám, asi bych si měla zvyknout na to, že děti žádnou vděčnost neprojevují NIKDY, ale prostě v ten pátek jsem toho měla dost. Naštěstí Sidovi bylo tak blbě, že nemohl spát a tak se celou noc léčil konstantním popíjením čaje, a když už byl stejně vzhůru, ujal se Toma a nosil mi ho jen v nezbytně nutných případech, které sám nezvládal (kojení).

Tomovi domácí péče zcela zjevně svědčí. Ze zakřiknutého tichého miminka se stal velmi výrazným členem domácnosti. Sid tvrdí, že se "akusticky diferencuje". No nevím - Tomovy konzerty před usnutím, kdy chrochtá, píská, mlaská a hýká mi připomínají něco mezi zvukovým projevem zanedbaného tuberáka v posledním tažení a středně velkou zoologickou zahradou. Dost často mě dostane natolik, že vstanu a jdu se přesvědčit, zda je ještě stále živ. K mému opakovanému údivu vždy leží v postýlce miminko s pevně zavřenýma očima a andělským výrazem. Všechny tyto zvuky Tom dokáže vydávat, aniž by hnul brvou (natož třeba ústy).

	Nerušit, přemýšlím!

Stále se snažíme v Tomáškových projevech trochu vyznat, ale hanebně selháváme. Poté, co se ho pokoušíme půl hodiny (marně) krmit a uspávat, obvykle zjistíme, že ryčí proto, že mu protekla plínka na záda. Po marném přebalování a uspávání zjistíme, že má vlastně hlad (i když by to jeden neřekl, protože se necelou hodinu před tím krmil jak Otesánek). Když ho přebalujeme a cpeme do něj jídlo, zjistíme, že si vlastně chtěl jen schrupnout a tak dále. Nemá to s náma jednoduchý!!!

Malé dítě je navíc strašně nekonzistentní - to, co báječně funguje jeden den, je příštího rána rozmetáno v trosky. Donutí mě pýcha pochlubit se ostatním matkám na internetu, že Tom spí pět hodin v kuse? Příští noc mi to osladí a budí se po hodině. Mám pocit, že zabírá fenyklový čaj, masáže bříška, nošení, dudlání, nahřívání? Chyba - další den (či noc) si můžu hlavu zavařit, a stejně nevymyslím nic, co by kroutící se nešťastné miminko proměnilo ve spokojeného (pokud možno tiše spícího) andílka.

	Historická událost - poprvé na procházce!

Jediné, co zatím vypadá jako funkční model, je cestování. Ať už v autě nebo v kočárku, jakmile jsme v pohybu, je Tom nejspokojenějším miminkem na světě (psst, doufám, že to neslyšel). Snažím se každý den vyrazit na procházku. Zatím spíš objevuji, co kde máme. Jednou jsem jen objela náš blok a nechala Tomáška v kočárku na zahradě, kde spinkal tak dlouho, že jsem stihla pohrabat listí. Také jsme se Sidem objevili park vedle sámošky (výhodná kombinace nákupu s malým výletem) a nejnověji Los Alamitos Creek Park. Tahle deset mil dlouhá stezka podél potoka má vyasfaltovanou cestu (pro kola, kočárky, brusle atd.) a pískovou cestu (pro koně, běžce a lidi, co si nechtějí ničit klouby na asfaltu). Také by měla časem vést až k našemu domečku (pozemky, doposud patřící vodohospodářům, mají připadnout městu, plány jsou hotové, tak teď jen schrastit těch pár milionků v městském rozpočtu) a od nás dále do kopců; celková délka by měla být 16 mil. Obávám se ale, že si ji užijí až tak naše vnoučata.

Procházky svědčí i mně - jednak nemám takový klaustrofobní pocit z toho, že jsem celý den zavřená, a za druhé - dokud jsem nosila břicho, tak měl ten masivnější "podvozek" nějaké opodstatnění. Teď se už nemám nač vymlouvat.

	Tom zvedá hlavičku sice to vypadá, že ho Sid drží, ale přísahám, že Tom drží hlavičku sám od sebe

Pátého prosince nám také uplynulo šestinedělí. Absolvovali jsme prohlídky - já i Tom. Když mi doktorka říkala, že pokud nebude problém, uvidíme se zase za rok, připadala jsem si trochu zvláštně. Díky mému problematickému těhotenství jsem chodila na gyndu pomalu častěji než do schránky pro dopisy a přijde mi nepochopitelné, že to najednou skončí (ne, že by mi to zase nějak extra chybělo, to rozhodně ne).

Tomáškova šestinedelní prohlídka byla ještě lepší. Paní doktorka nás hrozně chválila, že pěkně přibíráme. Tomášek měl sedm liber (3,18 kg), takže je prostě vzorné miminko. Dále konstatovala hned na první pohled, že ta hnusná vyrážka je "zcela typická pro novorozence" a že s tím nemusíme nic dělat, že to přejde samo (akorát prý bude Tom vypadat "blbě" na fotografiích pro rodinu. Holt to budete muset nějak přežít). Mně se hrozně ulevilo. V paranoidní mateřské mysli jsem již spřádala katastrofické scénáře o prudce nakažlivé smrtelné chorobě (váhala jsem mezi leprou a skvrnitým tyfem), kterou naše ubohé mimi strašně trpí. Paní doktorka pokračovala dotazem, zda mívá Tom také období, kdy je nervózní, mele se, hudruje, pofňukává a neví co by. Jejda, ta ženská je snad věštkyně. I přitakala jsem, že toto je u nás denně na programu tak od šesti do osmi večer, a ona mi POBLAHOPŘÁLA - prý to mají všechny děti a mám být ráda, že to nedělá mezi půlnocí a třetí ráno. Abych to zkrátila - z kliniky jsem odcházela vznášejíc se deset centimetrů nad zemí. Tak strašně se mi ulevilo, že přeci jen asi jsem docela schopná matka a že naše dítě se ještě stále nekvalifikuje jako týrané!!! Jediný problém vidím v tom, že bych takovou optimistickou návštěvu potřebovala opakovat tak asi obden (když už ne po každém Tomově večerním záchvatu).

Tomášek se dá dost těžko srovnávat s ostatními dětmi. Pořád ještě jsem nepřišla na to, jak vlastně počítat jeho stáří. Na světě je přes šest týdnů, ale narodil se o osm týdnů před termínem. Kolik mu tedy je? Mínus dva? A co by mělo umět miminko staré mínus dva týdny? Těžko říct. Každopádně Tom již zvládnul spoustu užitečných věcí.

• Umí se krásně zarafnout na kojení. Pokusy o prokousání se ke zdroji skrz mikinu, tričko a podprsenku se zatím nesetkaly s úspěchem, za to předstíráním zcela vyhladovělého ubohého miminka vždy vyvede krkavčí matku totálně z konceptu - i když tím nic nemyslí a nejméně to, že by měl hlad.
• Už od narození zvedá hlavičku. Asi od čtyř týdnů dokáže krásně pást koníčky. Kromě potěchy rodičovského oka lze také použít k "luxování" - tj. ocucávání a následnému navlhčení širého okolí v dosahu hlavy (a pusy). Opět výborný prostředek ke znervóznění znejistělých rodičů.
• Tom má zřejmě výborný čich - výše jmenované praktiky málokdy zkouší na Sida, z kterého ještě nikdy nic nekáplo.
• Vyvinuté mimické svalstvo - Tomášek umí výtečně dělat rozhořčené obličeje a vrhat démonické pohledy, pokud se nějak zbytečně protahuje začátek krmení (tj. v případě, že to trvá více než tři pikosekundy od chvíle, kdy si poprvé uvědomil, že by si dal něco k snědku). Samozřejmě, že takovými trapnostmi, aby se třeba na rodiče někdy i USMÍVAL, se naše dítě nezatěžuje.
• Ručičkama dokáže pevně uchopit různé předměty. Občas si znechuceně přetáhne plínu přes oči (nebo jí naopak odmrští, pokud ho obtěžuje). Pevný úchop je ovšem nejvíce využívána k vrhu dudlíkem do dálky (čímž rázem nastane legitimní důvod k dalšímu řevu)
• Akustické projevy - Tomášek velmi přesvědčivě simuluje dávení se (obvyklá kratochvíle v okamžiku, kdy by máma třeba chtěla zamhouřit očka). Při nočním kojení je oblíbené hlasité mlaskání - to aby si táta taky užil a nemyslel si, že může spát, když my jsme vzhůru.

Momentálně máme před sebou náročný úkol. Nějak skloubit to, aby bylo jakž takž postaráno o Toma, aby Sid docházel do zaměstnání (a byl tam použitelný), a abych já zvládala základní životní funkce (najíst se, dojít si na záchod, umýt se) a všichni jsme si zachovali alespoň minimální zbytky zdravého rozumu. S tím rozumem je to občas náročnější - zvláště když má Tom na programu číslo "bečící burrito". Nakrmený, přebalený, pohodlně zabalený ječí a ječí. Doufám, že nás u toho nenačapá nějaká sociální pracovnice - už jsme rezignovali a bečící burrito klidně odkládáme do postýlky, a za řevu, při kterém slabším povahám stydne v žilách krev, v klidu večeříme dle hesla, že pokud se nenajíme, bídně zhyneme a Tomášek skončí v sirotčinci. Takže vlastně pro něj děláme to nejlepší, co můžeme.

Copyright © 2003-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.