Třetí do domečku

Třetí do domečku
14. - 22. listopadu 2003
teprve teď to u nás vypadá, že jsme skutečná rodina. Je to báječný pocit, ale nepřála bych vám to uklízet.



	V nemocnici se to už nedalo vydržet

Jak to všechno zvládáme? Záleží na tom, co. I když jsem teoreticky ještě stále v šestinedělí, tak se cítím docela dobře. Tím, že se Tom narodil předtím, než jsem vůbec začala mít pořádné břicho, mi dneska zbylo něco, co můžu klidně vydávat za trochu povolenější svaly (nakonec, spousta mnohem mladších holek svoje pupky bezostyšně vystavuje v bokovkách). Strije nemám vůbec. Takže zbývají akorát prsa. Nikdy jsem nějak netoužila po tom, aby mě příroda nadměrně obdařovala (překáží to při lezení, člověk si nevidí pořádně pod nohy), ale teď holt vlastním dvě vzducholodě. Chápu, že "miminko má hlad", ale nechápu, proč to příroda nemohla zařídit nějak jinak. Já to dmutí neocením, Tomášek také nepotřebuje být udušen pod záplavou hmoty, a při představě, že mi na bolavá prsa kdokoliv sahá (byť by byl zákonitým manželem) ve mně vzbuzuje všechno možné, ale rozhodně ne romantické nálady nebo pocit erotického dusna.



	Už se umíme živit i bez hadice - to znamená, že nás pustí brzo domů

Fyzička je samozřejmě v sakrech. Zkoušela jsem rekreačně lézt a nestačila se divit, které všechny svaly mi nefungují. Také ještě občas zapomenu, že už se zase třeba k zavazování tkaniček můžu předklonit, a provádím těhotenskou akrobatiku, přestože nemusím. Předpokládám, že se to časem zlepší, ale momentálně mi chybí ta praxe. Většinu dní jsem poslední dobou proseděla - v autě, v nemocnici, doma; za volantem v dopravních zácpách, s Tomáškem u kojení, u pumpování mléka.

Psychicky je takový pobyt miminka na JIPce docela zajímavý experiment. Na jednu stranu je jasné, že se jedná o obrovský stres, na druhou stranu vám novorozenecká JIPka hezky rychle srovná priority. Miminka na kyslíku, miminka s kapačkou do hlavy, miminka s refluxem, miminka po operacích - to všechno je tu na denním pořádku. A jak si můžu postěžovat na dopravu mamince, která za svými dvojčaty dojíždí už čtvrtý měsíc? Mám právo fňukat, že Tom dneska flákal kojení, když vedlejší miminko má vývod na potravu rovnou z bříška a perspektivu, že se několik příštích měsíců či let (a možná taky nikdy) nenají?



	Co to znamená? Jsem snad zkušební pilot?

V Intermediate Nursery nakonec Tomášek strávil tři týdny. Snažila jsem udržovat deníček aktuální, ale času bylo pomálu. Každou volnou chvilku jsem trávila v nemocnici, po nocích jsem pumpovala po třech hodinách mléko, a tak ještě předtím, než jsme dostali miminko domů, začala být akutní otázka: "Které jsou větší? Skvrny od mléka na košili a kalhotech, nebo moje kruhy pod očima?"

Přijde nám, že Tom za ty tři týdny ve špitále strašně vyrostl. Taky je čím dál tím větší expert na "dělání ksichtů". A přestože obličeje dělá celkem náhodně, občas se mu podaří utrefit se natolik, že si říkám, co si asi tak myslí. Třeba když zadumaně krčí čelo a šilhá na prso, které mu vnucuju. Úplně jako kdyby říkal: "To už jsem někde viděl, jen si vzpomenout, k čemu je to dobrý." Taky mě vždycky dostane, že se zásadně začne usmívat, když mu vážně promlouvám do duše. Že by předčasná puberta?



	Po kom to to dítě má?

Poslední víkend Tomovy hospitalizace byl poměrně dramatický a musím říct, že dost pokazil naše mínění o nemocnici a jejím personálu. Ale o tom napíšeme až někdy jindy. Důležité je, že Tom opravdu úderem dosaženého 36. týdne zesílil natolik, že se dokáže sám uživit (tj. má dost energie na to, aby dotáhnul krmení - ať už kojení nebo z lahvičky - do zdárného konce), takže nám v pondělí 17. listopadu v nemocnici oznámili, že jej pravděpodobně příští den pustí a ať jsme připravení. Nakoupila jsem bleskem nějaké plínky, Sid oznámil v práci, že následující den nepřijde, vyluxovali jsme v ložnici, nastěhovali postýlku a já se začala děsit, co si počnu, až mi v nemocnici odevzdají miminko. To přeci nemůžou myslet vážně, že se JÁ mám starat o něco tak malého!



	Já se nechci mýt, já chci spát.

Osmnáctého listopadu jsme se tedy celí natěšení hrnuli s autosedačkou do nemocnice. Bylo to vlastně, jako kdyby se nám Tomášek teprve narodil. Při porodu bylo jasné, že se jedná o běh na (neurčitě) dlouhou trať, teď jsme se konečně měli po absolvovaném maratónu ocitnout na tom správném startu. Příjemně mě překvapilo, že jsme všechno (lahvičky, dudlíky, vitamíny, umělé mléko) nafasovali rovnou od nemocnice. Také jsme dostali spoustu poučení a museli jsme absolvovat video o první pomoci kojencům. Co mě ovšem dostalo, byla skutečnost, že jsem nemocnici musela opustit na invalidním vozíku tlačeném sestrou. Chápu to v případě, kdy propouštějí maminku dva dny po porodu - můj porod byl v pohodě a přesto se mi ještě stále třásly nohy; ale po skoro čtyřech týdnech, kdy jsem se navíc po nemocnici pohybovala denně po svých, mi to přišlo poněku absurdní. Ale nařízení je nařízení.



	Viď, že dostanu za odměnu mlíčko?

Hned první noc nám Tomášek začal doma chrochtat. Naposledy jsem slyšela takhle chrochtat miminko v sousedním inkubátoru, které mělo reflux, takže jsme ráno nelenili a vyrazili na středisko. Tam konstatovali, že Tom má mírně ucpaný nosík a že se to takhle malým miminkům stává - trubky jsou tak maličké, že se snadno ucpou a že máme soplíky odsávat balónkem. Další den jsem měla naplánovanou první oficiální návštěvu pediatra - v našem případě pediatričky. Ta se podivila, když podle váhy se zdálo, že za těch 24 hodin, které dělily tyto naše dvě návštěvy, Tom přibral tři unce (85 gramů). Předpokládám, že se někde někdo převážil, i když na druhou stranu bych se ani nedivila, kdyby opravdu tolik přibral. Náš otesánek nám roste před očima a já mám pocit, že už mě ožral až na žebra. Kromě toho ještě občas přikrmujeme mateřským mlékem zahuštěným mlékem umělým. Tomovi se samozřejmě pije jednoduššeji z lahvičky a tak v případě, že se u kojení příliš utahá, dostane ještě další šanci, jak dohonit zmeškané kalorie. Musím říct, že k mé velké radosti se Tomášek začíná nad gumajzlama ošklíbat, a tak doufám, že se brzy zbavíme únavného vymývání flaštiček, míchání mléka a ohřívání.



	Vesele ... a vážně.

Život s miminkem je rozhodně jiný než cokoliv předtím, ale já se musím přiznat, že oproti dobám, kdy jsem dojížděla do špitálu, mi to přijde pořád ještě pohoda. Nemusím trávit denně čtyři hodiny v dopravních zácpách, nemusím být někde v nějakou určitou hodinu. Neexistuje rozvrh, kdy máme a kdy nemáme kojit, nemusíme Toma vážit a převažovat, nemusíme se dívat, jak z našeho miminka vedou trubky a hadičky. Tím nechci říct, že bych byla parní matka, která kromě bezchybné péče o miminko ještě zvládá třikrát týdně napéct domácí chleba a pravidelně vyhrává na místních soutěžích pěstitelů růží - jenom to, že stav mé nevyspalosti a (katastrofický) stav naší domácnosti mají setrvalou tendenci již přes měsíc, čili v tomto směru se žádný překvapivý zvrat nekonal. Také již přes měsíc mě nijak nepřekvapuje, když zjistím, že se na veřejnosti nonšalantně pohybuji v (samozřejmě nevyžehlené) košili zapnuté na jeden knoflík (v lepším případě - to pokud jsem si po kojení alespoň ten jeden stihla dopnout), a nebo že jsem se už dva dny nečesala.



	Že je bílý den? To mi nevadí, tady se bude spát.

Jistě, Tom nám už pár překvápek připravil - naše tiché hodné skromné miminko se hned druhou noc doma naučilo vřískat, jako když ho na nože berou, a toto provozuje při každé vhodné příležitosti (přebalování, krmení). Také si připadám jako totální blbec pokaždé, když se mu podaří mě (plus širé okolí) při přebalování počůrat. Před tímhle klučičím trikem nás varovala už sestřička v nemocnici, ale co je to platné - desetkrát se pečlivě připravím, Toma si hlídám a samozřejmě že se nic nestane; a po jedenácté, když zrovna spěchám, nebo na pikosekundu polevím v ostražitosti, jsem okamžitě odměněna vodotryskem.
Tomášek je zcela zjevně velmi společenské miminko - kdykoliv se nám podaří ho uspat a ve své podlosti se pokusíme navečeřet sami (nedejbože, že bychom u jídla chtěli vést nějakou normální konverzaci), v tu ránu je naše mimi vzhůru a dožaduje se přibrání do party.

Nejtěžší pro mě je vyrovnat se s existencí "radaru na miminko". Čtyřiadvacet hodin denně jsem vyladěná na Tomáškovu frekvenci, což je neuvěřitelně vyčerpávající. Jediný způsob, jak radar vypnout, znamená odevzdat Toma na starosti Sidovi. Netušila jsem, nakolik občerstvující může být úklid, pokud si mohu dovolit až několik minut v kuse myslet na frivolnosti typu, jaký čisticí prostředek použiji. A nebo si lehnout a celé dvě hodiny SPÁT bez toho, že bych naslouchala každému kníknutí. Jít na záchod a celé minuty věnovat SVÝM fyziologickým potřebám. Prostě k životním radostem mi teď stačí málo.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]