Povýšení 28. října - 5. listopadu 2003 Tomášek se dočkal - stěhoval se do přízemí.

	Topíme si sami

	Co je to poledne?

Úplně na začátku bych chtěla poděkovat za všechna přáníčka, která jsme dostali. Plánovala jsem, že až se bude blížit termín porodu, tak sepíšu Sidovi seznam telefonů a e-mailových adres, kam je třeba podat zprávu o narození Hrošete, ale prostě jsme to nějak nestihli - tak jako spoustu jiných věcí - třeba nechat dodělat rozkopaný domeček, dokoupit nějaké oblečky, kočárek a tak dále. Naštěstí tamtamy fungují skvěle. A nebo jsme prostě tak populární? Každopádně děkujeme, že jste si na nás vzpomněli.

Tomášek opravdu v úterý 28. října večer povýšil. Prakticky se jednalo sice o přesun směrem dolů, z prvního patra do přízemí, ale ze zdravotního hlediska to byl velký skok. Opustil rušný provoz NICU (Neonatal Intensive Care Unit), kde jsou miminka těsně po porodu nebo miminka nestabilizovaná (před, během a po operacích) a dostal se na Intermediate Nursery. Pořád je to "intenzivní péče" - dětičky jsou na monitorech sledujících dech, tep a okysličení krve; ale jedná se už o stabilizované případy, u kterých se neočekávají dramatické zvraty a naopak se očekává, že se jejich stav bude zlepšovat postupně až k propuštění domů.

Sid musel už ve středu zpátky do práce, a tak jsem se nedočkavě hnala do nemocnice sama. Intermediate Nursery byla příjemným překvapením. Recepční mi byla schopná zpatra říct, kde náš prcek je a jak se jmenuje sestra, která ho má ten den na starost. Dále se potázala, jak se mám a zda si budu přáti večeři, kterou zařizuje (a platí) nemocnice pro maminy. Večeři jsem si briskně objednala. Asi bych se na tomto místě měla zmínit o nemocniční stravě. Když jsem ležela na oddělení, mohla jsem si po snídani objednat jídla na dalších 24 hodin z poměrně obsáhlého jídelního lístku. Všechna jídla, která jsem dostala, byla výborně připravená, bez zbytečných tuků nebo jiných zvěrstev. Proto jsem neváhala s nemocniční večeří, i když u darovaných jídel není výběr a porce jsou o něco menší.

	I táta může krmit strojek tlačí jídlo hadičkou až do žaludku

	U mámy se nejlíp usíná

Ve vlastním pokoji se mě hned ujala Tomova sestřička, dostala jsem houpací židli, zástěnu a volný prostor na kojení. Jiná sestřička se mě přišla optat, jestli jsem už někdy kojila a zda mi u toho někdo radil. Nakonec si se mnou sedla a během pár minut zvládla trpělivostí to, co den před tím nešlo ani silou. Ne, že by Tomášek dokázal nějak souvisle pít, na to je ještě příliš malý, ale zcela zjevně ho kojení baví a navíc je hrozně trpělivé miminko. Když mu to nejde, tak zkouší znovu a znovu, nenechá se rozčílit nebo nějak vyvést z konceptu. O tři hodiny později, už bez rušivých vlivů okolí, jsme to sami zvládali ještě lépe.

Druhý den se dostavila laktační poradkyně, která jen užasle vykřikovala: "Vy kojíte, tohle je normální kojení!", poradila pár dalších triků, ujistila mě, že to, co Tomášek předvádí, je víc, než se od průměrného miminka tohoto stáří dá čekat, a doporučovala, ať nadále pokračujeme v "rekreačním kojení". Pobízet mě dvakrát nemusela - Toma ještě pořád krmí sondou, což vypadá děsně (dvacet centimetrů hadičky vedoucí nosem až do žaludku), přitom domů prcka nedostaneme, dokud nebude schopen se sám najíst.

Věřím, že to Tomášek zvládne. Na tomhle oddělení je klid a pohoda. I když se kolem postýlek neustále motá poměrně značné množství rodičů, tak se všichni chovají tiše a spořádaně. Sestry mají na starost vždycky několik miminek, ale i to probíhá poměrně v pohodě. Nevěřila jsem svým očím, když jsem viděla paní v plášti, která měla na cedulce jako funkci uvedeno "cuddler" - a opravdu - sestřičky si k profesionálnímu mazlení volají pomoc, když jim nějaké mimčo moc pláče, nebo když potřebují, aby dítě někdo v klidu třeba nakrmil z lahvičky. Sestra mi vážně vysvětlovala, že některé děti potřebují chovat víc, za jinými zase třeba rodiče nemohou chodit tak často a že je hrozně důležité, aby se jim někdo alespoň chvilku denně věnoval. Chůvy se rekrutují z řad dobrovolnic a jsou na oddělení k dispozici od šesti od rána do půlnoci, aby přebíraly právě tyto "práce", na které sestrám nezbývá čas.

	Co dřív? Jíst nebo spát?

Musím říct, že Tomův pobyt v nemocnici má i své výhody. Za normálních okolností tu propouštějí domů dva dny po porodu. Nevím, co se dá zvládnout za dva dny, ale my máme šanci osvojit si finesy péče o malé miminko postupně v průběhu několika týdnů. U neohrabaných pokusů novopečených rodičů jsou sestřičky ochotné asistovat. Zajímavé je, že různé sestry mají různé názory na to, jak co dělat, takže máme na výběr, kterou cestou se sami pustíme. Zatím asi největším zážitkem bylo Tomovo koupání. V provedení jedné starší zkušené sestry to vypadalo děsně jednoduše a její instrukce zněly velmi rozumně (třeba - nezapomeňte dítě umejt za ušima - když si občas ublinkne, teče mu to všude možně po hlavě a vy se pak budete divit, že vám dítě pořád divně smrdí). Nicméně i při její rychlosti a zručnosti Tom ryčel, jako kdyby ho na nože brali (to sestra komentovala slovy: "Některé děti se od začátku koupou rády... hmmmmm... to vaše k nim teda patřit nebude..."). Tom je normálně velmi hodné, tiché dítě, které se nechá snadno ukonejšit - takhle ječel naposledy při porodu (pomalu jsem si začínala myslet, že se mi ten řev tehdy jen zdál). Ovšem nejlegračnější byl Tomášek po koupání - už pěkně převlečený, zabalený, v teplíčku vypadal děsně vyjeveně. Myslím, že si nemohl v hlavě srovnat, že po takových křivdách mu najednou může být tak příjemně.

	Zase tuháč

	Poprvé v životě mě umyli!

Samozřejmě i my si neustále klademe otázku, kdy nám Toma dají domů. Odpovědi zdravotnického personálu jsou velmi vyhýbavé a spadají do kategorie "nebude-li pršet, nezmoknem" ("pustíme ho, až bude zralý na propuštění"). Tom má od soboty normální (tj. nevyhřívanou) postýlku a definitivně vyndanou kapačku. Vitamíny a vápník mu už míchají do jídla a teď se čeká, jestli bude stabilizovaný i v drsném prostředí pokojové teploty. Pokud dokáže udržet tělesnou teplotu a nebude zapomínat dýchat, máme splněnu jednu velkou podmínku k odchodu domů. Tou druhou je samostatné živení se - ať už z lahvičky, nebo klasické kojení. Sestry říkají, že krmení (trojboj sání - polykání - dýchání) funguje obvykle dětem až od 36. týdne. Takže suma sumárum - musíme počítat ještě pořád se dvěma až třemi týdny.

Zatím se snažíme odkladu využít k tomu, abychom trochu připravili domeček na příchod nového člena. Především snad konečně zmizí haldy šrotu z naší zahrady (v době, kdy jsem ležela v nemocnici a Sid byl buď v práci nebo se mnou, se práce kolem okna v ložnici a na zahradě prakticky zastavily). Přišla zima, začalo pršet, takže zbytek stavebních činností přesuneme až na jaro. Dále jsme pořídili Tomovi autosedačku a kočárek. Předpokládáme, že o jeho propuštění se dozvíme na poslední chvíli a tak chceme být připraveni. Také budu muset dokoupit nějaké oblečky. Vzhledem k tomu, že Tomášek se na ultrazvuku v poslední době jevil trošku větší než průměrné miminko, usoudila jsem, že bude velký po Sidovi a ty nejmenší velikosti jsem prostě vynechávala. Do toho potřebujeme vyřešit záležitosti jako: sehnat Tomovi pediatra; já bych si měla dojít k zubaři s rozpadlým zubem, který mi kvůli těhotenství opravil jen tak provizorně; dále k očaři, kde mě čekají opravené brýle; do toho musím nějak vyřešit záležitosti kolem mé podpory a mateřské - a samozřejmě, že se nám v tuto nejnevhodnější dobu na střídačku rozpadají auta. Ještě snad nikdy v životě jsem neměla takový frmol jako na "mateřské dovolené" - to ještě ani nemám Tomáška doma!!!

Copyright © 2003-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.