Krmit! 25.- 28. října 2003 priority stanoveny, plán jasný, směrnice jednoznačné.

	Tom jeví mírný zájem o to, kde se bere potrava

Původně jsem myslela, že po těch pěti nedospaných nocích a porodu budu v pátek spát jako zabitá, ale opak byl pravdou. Ležela jsem v posteli a byla tak strašně pyšná na nás a na Tomáška, že jsem si připadala jako malé dítě o vánocích. Navíc nám všichni tvrdili, jak je Tom krásné a čilé dítě, dokonce za mnou zaskočila ta nejhodnější sestřička z předporodního, aby mi poblahopřála.

V devět večer jsem také nafasovala elektrickou pumpu a instrukce, abych se vynasnažila co nejdřív Tomovi opatřit něco pořádného k snědku. Takže mi sice ubyly dráty od monitoru a kapačky, ale nočnímu vstávání není konec. No já vím, to teďka nebude nějakou dobu.

Ráno jsem si dopřála sprchu a pořádnou snídani (omlouvám se, že pořád píšu o jídle, ale když mně teď tak chutná), a pak mě Sid naložil na vozík a odvezl za Tomáškem. Sestra mi nechala Toma přebalit, což se ukázalo mnohem náročnějším úkonem, než jsem čekala. Naše "nebohé nedonošeňátko" projevilo velmi sportovního ducha a třebaže jsem nakonec zvítězila, tak ke své hanbě musím přiznat, že to bylo teprve v přesilovce 2:1 (já a sestra proti Tomáškovi). Zdá se, že síla a pevné odhodlání nenechat si nic líbit Tomovi rozhodně nechybí.

	Kdo spí, jako by jedl Tomášek si klidně ustele i na "na stole"

Přestávky mezi návštěvami na NICU jsme trávili papírováním. Především jsme chtěli co nejdříve vyřídit žádost o rodný list, aby se chuděra Tom co nejrychleji a co nejoficiálněji zbavil přízviska Páralová, dále žádost o "social security number" - obdobu českého rodného čísla, bez kterého tady úředně neexistujete. Sid také zkoušel prostřelit nemocniční nařízení, dle kterého jsou veškeré zdravotní materiály dítěte vedeny pod jménem matky (viz. Tom Páralová), za což jsem mu vděčná, protože já jsem neměla sil.

Neděle měla být dnem, kdy mě propustí z nemocnice, a na to jsem se moc těšila. Sice bych to tam měla blíž a pohodlněji za Tomem, ale přiznám se, že už jsem měla nemocnice plné zuby - především nevyspání a neustálého šrumce kolem. Navíc mi ráno přivezli spolubydlící - sice děsně milou a naprosto bezproblémovou, ale na mě už toho bylo fakt moc. Do toho asi byly skvrny na slunci - personál působil naprosto zmateně, dostávala jsem protichůdné informace ohledně úkonů nutných k propuštění a navíc zásadně všichni (chlápek s obědem, doktor, sestra, sociální pracovnice, laktační poradkyně...) přišli v době, kdy jsem se potýkala s pumpou. A samozřejmě nikdo z nich nepočkal a nikdo z nich nerespektoval můj zatažený závěs. Trochu jsem si začínala připadat jako výstavní dojnice na Zemi živitelce. Přitom ani jeden z výše jmenovaných mi nedokázal potvrdit, že mi nemocnice opravdu zapůjčí pumpu s sebou domů, nebo poradit, CO PŘESNĚ musím udělat proto, aby se tak stalo. Nemohla jsem domů odejít bez pumpy (to bych mohla pravděpodobně zapomenout na nějakou šanci kojit) a shánět pumpu někde po Údolí v neděli odpoledne mi nepřišlo jako příliš realizovatelný nápad (hlavně proto, že letáček z půjčovny pravil, že mají otevřeno Po - Pá od deseti do čtyř).

	Kapitán Nemo Tom na fototerapii

Sid nakonec několikrát použil zesíleného hlasu, abychom se domohli příchodu laktační poradkyně, která se údajně pohybovala po nemocnici s "naší" pumpou, nicméně nikdo nám nebyl schopen říci, KDE se pohybuje a KDY dorazí k nám. Když jsme na ni čekali už nějakých pět nebo šest hodin (od rána), začínali jsme mít pocit, že se jedná o jakési mytické stvoření, o kterém sice všichni vědí, že existuje, ale nikdy je nikdo nespatřil. Poté, co jsme se nacpali na recepci a nemínili odejít, dokud nebude v tomto směru konečně jasno, se osobka konečně zjevila, celá udivená, že nám nikdo neřekl, že nás má naplánované až na druhou hodinu.

Třímajíce pumpu, mohli jsme se jít konečně rozloučit s Tomem a vyrazit k domovu. Bohužel jsme se nachomýtli k Tomáškovi zrovna ve chvíli, kdy mu napichovali kapačku do druhé ručičky. Sama jsem tuto proceduru zažila dvakrát a musím říct, že co do příjemnosti ji řadím hned vedle zubního ošetření bez umrtvení. Přiznám se, že celý porod mě nerozhodil tolik, jako pohled na zmorfinovaného prcka a sestru s hromadou mučících nástrojů. Zatímco jsem to rozdýchávala na chodbě, Sid vyhnal pomocnou sestru a šel k zákroku asistovat raději sám.

Příjezd domů byl velmi zvláštní - těhotenské obtíže nikde, mimi ale také nikde. V pondělí a úterý si vzal Sid ještě volno, abychom mohli být s Tomáškem co nejvíce. Sestra nás překvapila tím, že jestli chceme, můžeme zkusit kojení. Což o to, Tom zcela zjevně má představu o tom, co se od něj očekává - otvírá pusu, mlaská, natáčí hlavu ke straně, kde tuší zdroj, ale praktické provedení je trochu horší. Sestřička pravila, že je velmi pravděpodobné, že je přeci jen ještě příliš malý. Také jsme se trefili do doby, kdy jevil více zájmu o spánek než o jídlo, a nepomohlo ani Sidovo vysvětlování, že správného Hrocha je třeba pravidelně krmiti.

V úterý jsme zkusili kojení znovu. Výsledek byl o trochu lepší, Tom jevil alespoň nějaké záchvaty zájmu a občas zkusmo polknul, ale že by se jednalo o nějaké pravidelné stravování, to ne. Ještě že na takové ptáčky mají v nemocnici háčky a to, co já odstříkám do něj pravidelně nějak nacpou. Kromě lehké "novorozenecké žloutenky" nemá Tom jiné obtíže, takže zesílení a přibrání je jediný velký úkol před námi. Zdá se, že Tomášek bude moci být během příštích pár hodin přeložen do "intermediate nursery" - na méně intenzivní péči. Docela se těšíme, protože intenzivní péče, kde je teď, je neuvěřitelně rušný provoz, taková pohotovost pro hodně nemocná miminka, kolem kterých neustále pobíhá několik desítek odborníků a vyplašených příbuzných. Myslím, že trocha klidu je to, co teď potřebujeme všichni nejvíc.

Copyright © 2003-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.