Yorkshire 5. - 8. května 2003 o strašidelném hotelu, historicky vybrakovaněm, leč stále úchvatněm opatství, podivně rozbrázděných skalách, a návratu domů

	Fountains Abbey opatství bylo založeno v údolí s dostatkem kamene, dřeva a vody

	Fountains Abbey klasický pohled od turistického centra

Předpověď skutečně nelhala - z upršeného Skotska jsme se kolem Newcastlu dostali do slunného odpoledne. A taky do příšerné dopravní zácpy. V Kalifornii žijeme na jedné hromadě s nějakými šesti milióny lidí, takže dopravní kolapsy jsou na denním pořádku, ale přeci jen - na širších dálnicích (tři, čtyři či dokonce pět pruhů v jednom směru) a při neexistenci nařízení o předjíždění pouze z leva, se nějak rychleji rozmotávají.

Yorkshire je další z mých oblíbených míst. Vlastně jedno z prvních, které jsem navštívila, kdysi jsme tu s mezinárodním táborem dělali moc pěkný výšlap. Bohužel, já tenkrát nepsala žádný deníček, a za těch jedenáct let se mi absolutně vykouřilo z hlavy, kde že jsme to byli. Před dovolenou jsem marně sháněla informace na základě svého chabého popisu jednoho místa, které mi silně utkvělo v paměti a které jsem chtěla Sidovi ukázat. Prostě jsem chtěla, aby se i Sidovi líbilo v krajině, kterou mám já moc ráda - a bála jsem se, že po Skotsku má Yorkshire tvrdou konkurenci. Po majestátu hor a fjordů jsme najednou byli mezi krotkými kopečky, ovečkami a zídkami. A já se nemohla ani odvolávat na půvabné Heriotovy knížky, protože Sid je nečetl.

	Jen málokde se zachovala úplná klenba

	Postranní loď chrámu

Na noc jsme se ubytovali v Golden Lion Inn v Layburnu. Ve městečku právě skončil jakýsi festival a trpělo postturistickou kocovinou. Všechny podniky zavíraly po dvoudenním šílenství dříve, nikde ani noha, jen prázdné stánky na náměstí. Šli jsme se po celodenním sezení v autě projít a studený večer mojí náladu nijak nepozvednul. Možná je to hloupost, ale já se v tomhle divném městě začínala bát. Takový pocit, kdy člověku vstávají vlasy na hlavě a sám neví proč. V liduprázdném hotelu se to nijak nezlepšilo - a dodneška mám na to místo trochu nepříjemnou vzpomínku, jak na noc ve strašidelném zámku. Nicméně jedno pozitivní na tomto hotelu bylo - při prohlížení erárních prospektů jsem konečně nalezla zmínku o mém ztraceném Malham Cove.

Přestože jsme původně plánovali v Layburnu dvě noci, místní strašidla nás odradila. Ráno jsme se s úlevou spakovali a vyrazili k Fountains Abbey. Zajímavé je, že toto opatství je rozhodně starší a tajemnější a opředenější záhadami než Layburn, ale strašidelně na mě nikdy nepůsobilo. Fountains Abbey je taková smutná ruina. Asi proto, že je ruinou už příliš dlouho. Založené roku 1132 zažilo čtyři století rozkvětu a slávy - a téměř šest století (konkrétně od roku 1539, kdy Jindřich VIII rozpustil všechny kláštěry) úpadku. Rok trvala naděje, že by se opuštěné stavby staly sídlem nového biskupství Dales, ale už v roce 1540 putují skla a olovo z Fountains do Riponu a Yorku. Následující řada světských majitelů vnímala ruiny jako romantické zpestření, v 18. a 19. století zažilo opatství snahy o vykopávky a opravy, od 19. století se stalo vyhledávanou turistickou atrakcí.

Ve všední den dopoledne bylo opatství příjemně turistůprosté. Mohli jsme zvolna bloudit ruinami, nafotit desítky obrázků a přemýšlet, k čemu co sloužilo. Bohužel v informačním středisku moc informací nedostanete - myslím, že by návštěvníci (my tedy rozhodně) ocenili alespoň plánek s určením jednotlivých budov, jejich stáří a velmi stručnou historií. Nebo jako u Hadriánovy zdi - aby v centru byla krátká výstavka, která by tyto věci shrnovala a vysvětlovala.

	Křehké oblouky v chrámu

	Malham Cove vápencový útes oddělující dvě různé krajiny

Na odpoledne jsme měli naplánovaný výlet k Malham Cove. Asi bych měla vysvětlit, proč mi zrovna toto místo tolik utkvělo v paměti. Malham Cove je vápencový útes na hraně Cravenského geologického zlomu. Přes hranu útesu kdysi přepadla voda z náhorní plošiny; vodopády vymlely pod skálou 80 metrů hluboké údolíčko. Voda si časem našla alternativní cesty skrz vápenec a říčka dnes vytéká ze stále neprozkoumaného systému jeskyní pod útesem. Nejzajímavější je ovšem sama náhorní plošina. Vápencová plocha je narušená soustavou hlubokých rýh, takže působí dojmem obřího dláždění. Navíc osmdesát výškových metrů útesu odděluje dvě totálně odlišné krajiny - nahoře vlhké nevlídné vřesoviště, dole kýčovitě romantické zelené údolíčko s říčkou a ovečkami. U Malham Cove začíná systém turistických stezek, které vřele doporučuji ctěné pozornosti. A pokud nejste příliš sportovně naladěni, nebo nemáte moc času (jako my), tak alespoň procházka údolím a vyšlapání nekonečných schodů na skalní hranu rozhodně stojí za to.

Pevně rozhodnuti nevracet se do strašidelného Layburnu, ocitli jsme se docela v pasti. Nečekali jsme, že zrovna v Yorkshiru bude ve všední den problém sehnat ubytování, ale byl. Všechno bylo buď plné - a nebo nesmyslně drahé. Naše hledání nás zavádělo více a více na západ, čímž jsme narazili na krasové White Scar Caves - ovšem v tuto pozdní hodinu samozřejmě zavřené. Přemýšleli jsme, že tedy dojedeme na dálnici a už se nasměrujeme do Londýna (kam jsme stejně museli během dalšího dne dorazit, abychom pak dopoledne stihli vrátit auto a nalodit se na náš let), když nás zachránil nenápadný The Scarthwaite Hotel. Byli jsme v tu ránu ubytovaní a jako jediní hosté (večer dorazil ještě jeden chlápek) jsme si užívali luxusu osobního servisu. U večeře nás obveselovali maličcí divocí králíčci, kteří se vyloupli na terásce a onípavali mladou travičku.

	Pohled z vršku Malham Cove přes Yorkshire Dales

	Konečně doma... Golden Gate z pěti tisíc stop

Abychom měli poslední den v Anglii trochu veselejší, sjeli jsme ráno ještě honem do jeskyně. Zmlsaní Moravským Krasem jsme byli připraveni na zklamání, ale prohlídka byla dobře a zajímavě udělaná, takže jsme si to nakonec užili. Pak nás čekala nudná cesta do Londýna, naštěstí vykoupená večeří s Vicky, Holgerem a Oliverem. Poslední noc - a odlet DOMŮ. Úředník přebírající zpět naše auto koulel očima nad najetými tisícovkami mil. Přiznám se, že představa slunné Kalifornie byla po dvou týdnech v Anglii neuvěřitelně lákavá. Konečně dny bez dvou mikin, flísky a větrovky, procházky bez povinného kulicha, žádné sušení bot a žádné zatuchlé ponožky! Na dovolenou by ale člověk měl jezdit někam, kde si užije to, co doma nemá, nemyslíte?

Copyright © 2003-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.