Slunné Skotsko 2. - 5. května 2003 pršivý bankovní víkend strávený na proslulé Vysočině, mezi lochy mořskými i jezerními, nicméně bez populární obludy

	Soumrak na Crinan Canal

	Pobřeží Atlantiku u Arisaigh vypadá trochu jako reklama na tropický ráj. Nenechte se mýlit - v době tohoto záběru jsme na sobě měli mikiny, fleesky, čepice a goratexové bundy - a přesto nám prsty přimrzaly ke spoušti.

No dobře - s tím sluncem to nebylo až tak akutní. Naopak, většinu cesty do Skotska jsme projeli v depresivně vytrvalém dešti. Navíc byl pátek před třídenním víkendem a tak jsme pomalu začínali mít obavy o nějakou SUCHOU volnou postel.

V Ardrishaigu jsme proto v Grey Gull Inn neváhali - první slušně vypadající VOLNÝ hotel bylo zapotřebí využít. A protože bylo ještě trochu brzy na večeři a navíc nad Loch Fyne občas nesměle vykouklo zimně zubaté zapadající slunko, šli jsme se projít. Ardrishaig je malinké městečko, po chvilce jsme dorazili až k majáku, čímž se zdály všechny místní atrakce vyčerpané. Pak si ale Sid všimnul podivného mechanismu u silnice -- a tak jsme objevili Crinanský kanál, který začíná otočným mostem a zdymadlem. Vzali jsme to kolem koryta zadem zpátky do hotelu a přemýšleli, k čemu kanál slouží a zda je ještě stále funkční. Rozhodně nebyl dostatečně velký na to, aby jím mohly projíždět větší lodě (zdymadla na Vltavě přeci jen vypadají jinak), a navíc nám nebylo jasné, kam toto dílo vede.

Ráno jsme vyrazili směrem všeobecně severním, shodou okolností právě kolem Crinan Canal. Všimli jsme si, že se jím právě šinulo několik malých plachetnic - a nakonec jsme zahlédli i osobku, která se pachtila s obrovským břevnem stavidla. Zastavili jsme, Sid nabídnul, že přiloží svou hroší sílu u tlačení páky, a dali jsme se do řeči. Crinanský kanál byl postaven v letech 1793 - 1801 jako bezpečný průplav mezi Ardrishiagem (Loch Fyne) a Crinanem, aby lodi nemusely obeplouvat nebezpečný Mull of Kintyre. V době stavby v této oblasti existovaly pouze vojenské silnice; železnice na skotskou Vysočinu ještě nedorazila, takže kanál byl důležitou spojnicí mezi větším městem Oban a pobřežím Atlantiku. Kanál měří 9 mil zdéli, je na něm 15 propustí, na proplutí jedné lodi se spotřebuje 65 tisíc galonů vody a cesta trvá zhruba 8 hodin.

	Loch Shiel - Glenfinnan Typické Highlands - krajina, která ať se mračí jak se mračí, pořád zůstává velmi fotogenická.

	Británií jsme projížděli v době jehňátek. Tahle dvojčata byla šikovně ukrytá v prohlubni, ale když jsme je příliš dlouho fotografovali, rozhodla se přivolat nejvyšší autoritu - nazlobenou ovčí mámu.

Skotští jachtaři se navíc ukázali jako velmi přátelští a hovorní lidé - zanedlouho jsme měli celý dlouhý seznam doporučení, kam se ve Skotsku vrtnout a která místa musíme rozhodně spatřit. Jen díky nim jsme nepřejeli nevýrazně značený Kilmartin Glen, kde se nám uprostřed pole nepřehlédnutelně a téměř nepřešlápnutelně obydleného ovcemi dostalo menhirů a starobylých cairnů (pohřebišť).

Postupně jsme vjížděli do Highlands - k lochům přibyly úctyhodné kopce a vřesoviště. Krajina se nám moc líbila a tak jsme podstoupili pakárnu s hledáním noclehu. Prodloužený víkend samozřejmě vylákal ven většinu národa, a tak jsme nakonec vzali zavděk posledním pokojíčkem v Loch Leven Hotel v obci North Ballachulish, přestože nás majitelka upozorňovala, že je to "hlučnější pokoj" (nad vchodem do baru). Také nám hrdě sdělovala, že Loch Leven je už třetím rokem filmovým domovem nejslavnější čarodejnické školy Bradavic. Měla pravdu - když jsme se později vypravili na objížďku jezera, našli jsme spoustu míst, která nám byla díky filmům o Harry Potterovi povědomá.

	Loch Ness bylo tak trochu zklamáním, kolem jen krotce nízké kopečky, a spousta civilizace. Přesto má i tohle jezero svoje tajemné chvilky

Do večera bylo ještě daleko, nechali jsme se převézt přívozem přes Loch Linhe a udělali kolečko k Loch Sunart a Loch Shiel. Mraky, které nás pronásledovaly už od Hadriánova valu, se stáhly do pozadí a my si užívali romantiky jezer a fjordů, v kterých se odrážely zasněžené vrcholky hor. Skotská vysočina do puntíku splňuje ono přísloví o malém kašpárkovi a velkém divadle. Sice se tu nachází nejvyšší hora Británie (Ben Nevis), ovšem ten je skoro o tři sta metrů nižší než Sněžka, a přesto majestátnost těchto kopců snese srovnání s leckterými velehorami. Možná je to tím, že hory se náhle zvedají od přímo od mořské hladiny, možná je to počasím (dumné mlhy a tajemné mraky), možná neobvyklým zbarvením (červenavá vřesoviště) - a nebo prostě někde JE zvláštně krásná krajina bez ohledu na statistiky a naměřené centimetry.

Tímhle výletem jsme nakonec propásli dobu večeře v našem hotelu a mě čekalo zoufalé kolečko s nevrlým Hrochem po okolních vyvařovnách. Zachránila nás podivná diskotéko - pizzerio - baro - kavárna v Ballachulish. Noc v pokoji s přímým přenosem z baru by nebyla tak zlá (nakonec i opilci jsou docela spořádaní lidé, kteří se někdy v jednu ráno vydali k domovu), ale musím říct, že kompresor chladírenského zařízení těsně pod postelí není to úplně pravé.

	Starobylý hrad Urquhart na břehu Loch Ness. Davy turistů a nepřiměřené vstupné nás odradily od návštěvy.

Ráno jsem tedy nebyla příliš společensky naladěná, ale když se ukázalo, že nás majitelka může odpoledne přestěhovat do uvolněného pokoje, rozhodli jsme se ještě jeden den zůstat. Měli jsme naplánovaný výšlap na Pap of Glencoe a (velmi) proměnlivé počasí nás nenechávalo na pochybách, že večer zajisté uvítáme suchý a teplý příbytek. Bohužel, než jsme se nasnídali, přestalo být počasí proměnlivé a z nebe se spustily nekonečné záclony deště. Sice jsme podnikli jeden hrdinský pokus o fotografování vodopádů, ale po cca deseti minutách mimo auto jsme byli totálně promáchaní - souvislá sprcha zhora plus vřesoviště proměněné v hodně pórovitou houbu zespodu na nás zanechaly suchý pruh asi tak od ramen po pás (oblast zakrytá goretexem). Smutně jsem se vzdali představy čtyřhodinového výšlapu na horu, kde, dle mých skromných odhadů, mohlo klidně sněžit nebo padat trakaře, a vyrazili jsme do civilizace - za Lochneskou.

	Vřesoviště poblíž Loch Ness

Čekala jsem, že slavný Loch Ness bude přinejmenším stejně krásný jako "náš" Loch Leven, navíc podbarvený strašidelnou záhadou dávných věků, ale byla jsem zklamaná. Za Fort William jsme vyjeli z Highlands a ocitli se v obyčejné krajině s lesíky, ovečkami - a fjordy. Ne, že by to bylo ošklivé, ale přeci jen Highlands nastavily laťku příliš vysoko. Více méně ze zoufalství (stále vlezle pršelo) jsme vlezli do muzea Lochnesky, které nám trochu zlepšilo náladu. Můžu doporučit i pro rodiny s dětmi - audiovizuální program se skládá z krátkých sekcí, mezi kterými se prochází do různých kulis, takže celá atrakce je dostatečně pestrá i pro neposedy. Loch Ness je zcela zjevně obrovským turistickým tahákem - a také asi místem, kde dochází často k dopravním zmatkům. Nedokážu si jinak vysvětlit, proč právě tady jsou na cedulích tak častá upozornění "Links fahren", "Conduisez a gauche" a "Tenere la sinistra". ("Jezděte vlevo" jsme ovšem neviděli).

Když už jsme byli tak daleko, rozhodli jsme se dojet až na Black Isle - vlastně přejet Skotsko od Atlantiku k Severnímu moři (i když v té nejužší části). K večeru se postupně vyčasilo a tak jsme přemýšleli, zda jsme neměli přeci jen zůstat v Highlands, kde se jistě vyčasilo také a kde bychom bývali mohli jít na plánovaný výlet. Obzvláště cestou zpátky, kdy se zapadající sluníčko vychloubačně zrcadlilo v kalužích na vřesovišti, jsme pomalu začínali litovat. Loch Leven nás ale přivítal opět pod mrakem a bližší ohledání u místních odhalilo, že slunce kolem Loch Ness bylo toho dne výjimečným úkazem.

	I když pominu filmovou slávu, tak u Glenfinnan pořád ještě zůstává moc krásný most v zajímavé krajině.

	Ben Nevis (1344 m) Hory tu nedosahují závratných nadmořských výšek, ale to jim nikterak neubírá na důstojnosti

Předpověď na další dny pravila, že ve Skotsku už nikdy nepřestane pršet, mezitím co přes Anglii se postupně sunul slunný proužek - a tak jsme se odhlásili z hotelu a začali se přemisťovat pomalu na jih, s malou zajížďkou přes Glenfinnan. Sid totiž tvrdil, že hned první den zahlédnul v Glefinnanu v mlze něco, co vypadalo jako železniční most z Harryho Pottera. Víte který, jak tam Harryho a Rona v létajícím autě málem přejde Hogwarts Express. A skutečně tam most byl a dokonce jsme na něm viděli i vlak. Pravda, byl to obyčejný výletní motoráček, nikoliv nádherná lokomotiva čarodejnického rychlíku. Nejspíš jsme se vloudili na něčí soukromý pozemek, abychom si most z vyhlídkového brdku náležitě nafotili a doma znovu zkonzultovali s videem - a je to on. Fakt je moc pěkný, taková zatáčka přes typické údolí, které uzavírá fjord. Tady jsme zažili ještě jedno neobvyklé setkání. Na svahu údolí odpočívalo stádo divokých jelenů. Británie je poměrně hustě obydlená, i kdysi "pusté" končiny dávno zcivilizované a divoká zvěř po staletí lovena a téměř systematicky vybíjena. Takže i obyčejný jelen je poměrně vzácným úkazem.

Nakonec jsme si udělali poslední skotský piknik s výhledem na nejvyšší horu Británie Ben Nevis (4409 stop neboli celých 1344 metrů) a za chvíli jsme se zase ocitli v zemi, kde jsme měli alespoň mírné tušení, jak vyslovovat místní jména.

Copyright © 2003-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.