Beatles a Lake District 30. dubna - 1. května 2003 od vyprchalé hudební legendy, po uzoučkých kamenných mostech, až k osmnáct set let staré latríně

	Ashness Bridge typický Lake District - uzký kamenný mostek, jezero a kopce

Oba se Sidem jsme městské děti - a tak nás o dovolených zákonitě zajímá spíš ta příroda, než civilizace. Přesto jsme i v Anglii naplánovali nějakou tu "gultůru" - když už se Liverpool nachází tak výhodně mezi Walesem a Jezerní oblastí, byla by škoda nenavštívit Beatles.

	Merry Mount Hotel bydleli jsme v hotýlku dole u jezera

Překvapilo mě, jak maličký Liverpool vlastně je. Než jsme se vzpamatovali, už jsme potřetí kroužili ve spleti jednosměrek v centru města a přemýšleli co a jak dál. Nakonec jsme nalezli parkoviště, kde hlídač přiznal, že tu Beatles asi kdysi žili a že v centru asi něco bude. S tímhle postojem jsme se setkávali nadále: "Beatles? Jo, něco takovýho tu bylo. Kde? No to nevím, zeptejte se v informacích." I vyrazili jsme po směru šipky s nápisem TOURIST INFORMATION - a po padesáti metrech se dostali k další takové šipce - ovšem ukazující do směru, ze kterého jsme přišli. Inkriminovaný úsek jsme prošli několikrát, ale informace jsme nenalezli. Ze zoufalství jsme vlezli do kanceláře American Express - a tam nás poslali alespoň na místo původní Cavern (baru, kde Beatles poprvé hráli). No, dnešní Cavern je moderně sterilní nákupní středisko na místě zdemolované originální budovy - jen socha ve vestibulu připomíná slavnou historii tohoto místa.

Nakonec jsme se dopátrali, že v Albert's Dock je muzeum a v drobném dešti se vydali těch pár metrů k dokům. Déšť sílil a tak nám sedmilibrové vstupné nakonec příšlo jako docela spásná myšlenka. Prošli jsme muzeum, docela dobře udělané, i když - pokud člověk o Beatles něco četl, tak se nějaké nové, závratné skutečnosti nedozví. Vystála jsem dvacetiminutovou frontu na záchodek v obležení německého gerontického zájezdu, což byla asi poslední kapka pro opuštění civilizace.

	Podvolila jsem a dělala na mostku chvíli modelku - opravdu byl široký jen tak, jak ukazuju rukama.

Sidovi jsem naslibovala hory a jezera a říčky a romantiku - bylo načase to splnit. Lake District jsem předtím viděla jen v zimě, byla jsem zvědavá, jestli i na jaře bude tak zajímavý. Vicky nás varovala, ať se vyhneme Windermere - při prvním spatření toho rojeníčka turistů a rádobyturistů jsme jí museli dát za pravdu. Ambleside nebylo o moc lepší, ale aspoň jsme si tam v krámku National Trustu pořídili mapu okolí a doporučení ohledně ubytování. Uprostřed jednání jsme byli náhle ohlušeni nezaměnitelným zvukem stíhaček - prodavač pravil, že v údolích Lake Districtu často trénují a že to je normální.

	Seathwaite Valley téhle fotky si obzvláště vážím - setinu sekundy poté, co cvakla spoušť, jsem byla smetena zuřivou babicí ze stezky. A pak že fotografování krajinek není dobrodružné!!!

O chvíli později jsme si to hasili směrem na Keswick, v serpentýnách se za mnou tetelil nedočkavý motorkář, zatímco já se snažila jet natolik rozumně, aby nás náš kotíček někde nevykotil. Pak najednou rachot ZLEVA - pomyslela jsem si něco o nedočkavých idiotech, který budou klidně předjíždět po krajnici (nezapomeňme, že v Anglii se jezdí vlevo), načež jsem si málem znečistila spodní prádlo, když se mi ve výhledu místo motorky objevil ocásek a žhavé kotouče trysek Tornáda, pár metrů nad námi. Od té doby jsme letadýlka nedočkavě vyhlíželi, ale když si něco přejete, tak se to samozřejmě nestane.

Keswick jsme zavrhli také jako příliš turistický, vydali se po silnici kolem Derwent Water a nakonec zakotvili v Merry Mount Hotel na břehu jezera. A protože bylo teprve brzké odpoledne, zamířili jsme dle doporučení majitelky na silničku k Ashness Bridge. Tam jsme nasadili pořádné boty a vydali se přes historický kamenný mostek a kolem horské říčky Watendlath na malou procházku po okolí s výhledem na náš hotýlek, jezero a okolní kopce.

	Borrowdale ano, pro změnu - starý kamenný mostek

Ráno nás přivítalo po anglicku - drobným vytrvalým deštěm. Protože jsme měli hotel zamluvený na dvě noci, nikam jsme nespěchali a ještě si po snídani trochu schrupli. Mezitím se trochu vzpamatovalo sluníčko a tak jsme vyrazili na výlet. Vybrali jsme si túru ze Seathwaite. Hned na začátku nám bylo podstoupiti bobříka odvahy a vytrvalosti - turistická stezka vedla přes dvorek farmy - a stádo krav a ehm... hromadu jejich produktů.

	Cesta do nebe zbaveni křepkých důchodců mohli jsme si konečně vychutnávat opuštěnou romantiku proměnlivého počasí v Seathwite Valley

O kus dál nás ale čekal ještě tvrdší oříšek. Před námi se pohybovala dvojice švarných důchodců v řvavých oblečcích - v podstatě se kvůli nim nedala fotit okolní krajina, protože se motali do všech záběrů. V jednom místě ovšem začali přeoragnizovávat batoh, i dostali jsme se o pár kroků před ně. Zastavila jsem se s tím, že si konečně vyfotím údolí bez rušivých elementů, když v tom mě babice mále shodila do strže, jen aby byla první a vlezla mi do záběru. Přiznám se, že jsem něco takového fakt nečekala - zvlášť když viděla, že fotím. Ale lidé jsou opravdu různí. Naštěstí se za chvíli stezka dělila - na výběr bylo jít okruh po nebo proti směru ručiček. V té chvíli jsme byli my na špici peletonu, vybrali jsme si jeden směr, popošli pár kroků a čekali, co udělají důchodci. Vydali se zarytě za námi - a tak jsme přeskotačili bažinkou do opačného směru a tím se jich definitivně zbavili. Když jsme jim věnovali poslední pohled, stála babice pod kamenem, ze kterého na ni zírala černá ovce. Zdá se, že v tom okamžiku následovala manželská hádka na téma "ty mě tady vláčíš skrz divou zvěř", a došlo k ústupu před ovcí - tento párek jsme na okruhu už nikde nepotkali, zdá se, že souboj s ovcí o právo vstupu na stezku vzdali.

	Green Gable Trail nadmořská výška kolem šesti set metrů, a vysokohorsky vlezlý studený vítr

Pomalu jsme se plazili naší stranou vzhůru, občas jsme se předbíhali s mladistvým párkem, který projevil překvapený údiv nad tím, že se vydáváme do velehorské divočiny bez mapy. Vzhledem k tomu, že jsme nakonec vystoupali až do závratných výšin 600 metrů nad mořem a že na stezce bylo jediné rozcestí a celá vedla vlastně kolem jednoho kopečku, přišlo zase nám zbytečné utrácet šest liber za topo mapu - ale jak říkám, lidé jsou různí.

Musím ale Jezerní oblasti jedno přiznat - v těch šesti stech metrech byla stejná kosa a vítr jako jinde ve dvou a půl tisících. V nejvyšším bodě túry se ukrývalo malé pleso a rozsáhlá bažina, kterou jsme se museli probrodit. Očekávali jsme, že cesta dolů bude mnohem snažší, ale mýlili jsme se. Stezka se ztrácela v korytě divoké říčky, potáceli jsme se mezi kameny, bažinami zbylými po poslední povodni, a snažili se nenamočit víc, než bylo nezbytně nutné. Nakonec se stezka od řeky trochu oddělila - čekalo nás schodiště podél vodopádů. Bohužel - obrovský vodopád byl krytý vzrostlými stromy na strmém úbočí - nikde jsme nenašli místo k focení.

	Hadriánův val malá anglická verze čínské zdi

Pět hodin po startu jsme se v opět souvislém dešti soukali do auta s vidinou večeře v keswickské Jennings Bank Tavern. Pršelo celou noc a i ráno nás přivítaly záclony deště. Byl pátek, začínal třídenní víkend - v hotelu už pro nás nebylo na další noc místo, ale vzhledem k předpovědi (prší prší jen se leje) nás to ani tolik netrápilo. Z naší dovolené zbývalo šest dní a my ještě stále nebyli ani v půlce plánované cesty. Bylo na čase vyrazit na sever, do Skotska.

	Latrína v pevnosti na Hadriánově valu

Skotsko setrvávalo v dávných dobách dost dlouho v kolonce "Hic Sunt Leones" - císař Hadrián problém divokých keltských kmenů vyřešil rázně - na hranicích nechal postavit kamennou překážku od pobřeží k pobřeží - Hadriánův val, který obsadil vojenskými posádkami. Přiznám se, že jakkoliv zajímavé jsou římské ruiny, tak v hustém dešti, který se dere pod kapuci a do objektivu foťáku, to značně ztrácí na půvabu.

Nejvíc mě asi zaujaly římské latríny. Podél zdí příkop, nad kterým vysedávali členové posádky, středem vyvedená voda na omývání (Římané místo toaletního papíru používali hubky namočené ve vodě). Přes luxus, který taková toaleta poskytovala, ovšem člověku nezbývá než posádku politovat. Když jsme se začátkem května navlhle třásli ve flískách a goretexových bundách, jak bývá asi na téhle výspě civilizace v zimě? Přesto jsme odvážně překročili dávnou hranici a za chvíli vjížděli do neprobádaných končin - i pro mě bylo Skotsko zemí nepoznanou...

Copyright © 2003-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.