V zemi Rudého Draka

V zemi Rudého Draka
28. - 29. dubna 2003
o rodišti krále Artuše, dvojjazyčných nápisech, nefungujícím vláčku a překvapení s výbornou kuchyní



	Byli jsme si poněkud nejisti, zda rozpadající struktury na severní straně (skoro)ostrova Tintagel jsou skály nebo hodně staré zdi.



	Hradiště na Tintagelu bylo na první pohled středověkými prostředky nedobytné.

Jedním z velkých lákadel Cornwallu je artušovská legenda. Podle pověsti se král Uther Pendragon zamiloval do Ygraine, ženy cornwallského vévody Gorloise. Merlin Uthera začaroval do vévodovy podoby a ten se takto vybaven vydal na Gorloisův hrad Tintagel, kde s Ygraine počal Artuše. Dítě bylo hned po narození podle dohody svěřeno Merlinovi, který následníka až do plnoletosti ukrýval ve Francii a na dvoře velšského vévody Ectora.

Tintagel je zvláštní místo - obrovská skála v moři, spojená s pevninou jen úzkým nízkým hřebínkem. Skála byla osídlena již někdy v pátém století, a z doby, do které spadá artušovská legenda, se zachovaly zbytky středomořské keramiky, nevídané jinde na britských ostrovech. Zdá se tedy, že v té době na Tintagelu sídlil bohatý a mocný panovník. Ruiny hradu, které dneska uvidíte, jsou ovšem mnohem mladší - pocházejí až ze století třináctého, kdy se Earl Richard rozhodl podbarvit svůj původ přihlášením se k Artušovu odkazu a vybudoval na nestabilní skále pevnost. Ta se začala rozpadat ještě dříve, než byla dokončena - bouřlivý Atlantik i větrné deštivé počasí uhlodávají z kamene i zdí. Hrad byl v podstatě neobyvatelný (a to přes to, že ve středověku si na nějaké pohodlí nepotrpěli) a na každou Richardovu návštěvu se stěhoval dvůr komplet - včetně třeba nábytku či rostlin do zámecké zahrady.



	Velšská vlajka

Tintagel byl poslední cornwallskou atrakcí - za chvíli jsme vjížděli do Walesu. Tento region Spojeného Království je snad ještě více neanglický než Cornwall. Mezitím co v Cornwallu občas najdete zvláštní jméno a zmínku o jazyku zvaném "cornish", ve Walesu si můžete jazyk ulámat. Otázky typu "Na téhle křižovatce máme na vybranou Abergwesyn a Aberystwyth nebo Llangammarch a Llandrindod, kam mám jet?" mě obvykle uváděly do stavu šílenství.

S: Všechny nápisy ve Walesu (neboli Cymru, jak se země ve velštině nazývá) jsou buď dvojjazyčné - angličtina jako druhá - nebo jen velšsky. Národní znak na velšské vlajce (rudý drak, velššky Y Ddraig Goch) se na rozdíl od skotských a irských symbolů (rudých a modrých křížů) nedostal na vlajku britskou, a tak si to velšané vynahrazují drakovou všudypřítomností, včetně mydélek a šampónků v hotelích. Pokud ovšem mohu posoudit z dialogů přeslechnutých v hospodách či obchodech, dospělí i děti se mezi sebou baví anglicky, i když se svérázným přízvukem (což lze ovšem říci dle mého názoru o kterémkoli místě v Británii). Ta dvojjazyčnost mi připadá spíš trucovitá; jediní místně vypadající lidé, které jsme přistihli domlouvat se podivně archaicky znějící, měkkou neangličtinou, se ukázali býti politickými aktivisty s nálepkami separatistické Velššské národní strany na autech, a ti to, pravda, provozovali jaxsi jako součást image.



	Rhayader ve středním Walesu. Hotelem Brynafon najdete na pravé hraně snímku

Krajina středního Walesu je velmi klidná - zelené kopečky, ovečky, kamenné domky, malé vesničky. Zajímavé je, že stačí nabrat pár metrů nadmořské výšky a jste v totální pustině - vítr, vřesoviště, nebe a nikde ani živáčka.



	Kaňon řeky Twymyn poblíž lesa s nevyslovitelným jménem: Ffrwd Fawr.

K večeru jsme se začali poohlížet po pelechu a Sid náhle prudce odbočil ke stavení, opatřeného nápisem "Brynafon Country House". Na první pohled tenhle kamenný dům nevypadal nijak lákavě a jeho temnou atmosféru ještě podtrhovala velká mračna silně krkajících krkavců, kteří hnízdili v listuprostých stromech okolo, ale dostalo se nám vlídného jednání i útulného pokojíčku. A protože jsme byli po celém dni v autě osezení, vyběhli jsme ještě před západem slunce na nejbližší kopec. Přemítali jsme, zda bude Skotsko taky tak romantické a zda nezůstat ve Walesu.

S: Brynafon (náš hotel) je vůbec místo se zajímavou historií. Byl postaven kolem roku 1878 jako robotárna, a směli zde bydlet rhayaderští pobudové, kteří za práci v místním lomu (lámali kámen a tlačili vozíky) dostali snídani. Mnozí se ovšem dožadovali snídaně, aniž by si odpracovali svůj díl, a tak brzy museli nejprve pracovat a pak teprve dostali najíst. Kupodivu tato veskrze logická věc je uvnitř hotelu inzerována s vykřičníkem.
Dům sloužil později jako škola pro hluché, ubytovna pro válečné bezdomovce a výcvikové středisko pro hasiče. Od roku 1989 se zde můžete pohodlně a relativně levně ubytovat i vy.



	Přehrada Clywedog ve střední Cambrii Vlastně jediný snímek s naším modroučkým kotíkem



	Údolí Nantgwygnant Krajina kolem Snowdonu je vskutku malebná. Snowdon samotný ovšem seděl v mraku.

Ráno ale Sid pravil, že by chtěl jet vláčkem na Snowdon, takže jsme se spakovali a pokračovali v krasojízdě. Krajinu Cambrian Mountains plné kopců, přirozených i umělých jezer, oveček i vřesovišť jsme si užili zvlášť poté, co se můj obvykle zorientovaný manžel rozhodl odbočit na "zkratku" kolem přehrady Clywedog, která se vzápětí ukázala docela jinou silnicí, než si vyhlédnul na mapě. Následující hodinu jsme nadskakovali na roštech pro dobytek a za každým zpomaleným kotíkem řízeným rekreujícím se dědouškem se modlili, aby už konečně na silničce uzké tak na jedno osobní auto došlo k lokálnímu rozšíření, abychom nemuseli pořád jet 20 mph. Vyhlídky do krajiny ale stály za to.

Bohužel Snowdonia byla mnohem méně přívětivá, než zbytek Walesu. Turistickou industriálností mi značně připomínala naše zážitky z roku 2001 v Obertraunu ve Švýcarsku. Slečna v kase připustila, že vláček na Snowdon někdy jezdí, ale odmítla nám prodat jízdenky na druhý den s tím, že stejně nevědí, jestli někam vůbec pojedou, a že dneska se jezdilo jen do půlky kopce a že jí končí směna. Do toho jsme nikde v okolí nenašli ubytování - jediný hotel, který neměl vyvěšeno "obsazeno", se vyznačoval cedulkou "přijdu v pět". Ve čtvrt na šest nás tam bylo několik postelechtivých zákazníků, nicméně dveře byly stále zamčené a cedulka pokojně odkazovala na pátou. Vzhledem k tomu, že nedefinovala, KTERÝ den v pět, rozhodli jsme se Snowdonii vypustit z plánů a odfrčeli zklamaně na východ.



	Moel Fammau Výstup k rozhledně byl pohodlný, leč (pochopitelně) do kopce, což se neobešlo bez našeho těžkého funění.



	Není divu, že na Moel Fammau postavili rozhlednu; takové panoráma se nám nabízelo při pohledu na jih; na severním obzoru se mihotal Liverpool, a na západě pořád ještě pršelo na Snowdonii.

Očekávali jsme, že mimo turistické davy bude snadnější najít volný hotel, ale v tom jsme se mýlili - v nepříliš zajímavé krajině totiž nebyl ŽÁDNÝ hotel a průmyslová oblast kolem Liverpoolu se výhružně blížila. Před posledním pásmem kopců jsme nakonec zastavili v Ruthinu. Ye Olde Anchor Inn se nakonec ukázala jako skvělá volba. Největším překvapením bylo poznání, že anglická kuchyně JE VÝBORNÁ, když vaří Pan Kuchař. Všechno tak akorát uvařené, precizně dochucené, voňavé, upravené... prostě dobrota.

To ale trochu předbíhám - před večeří jsme chtěli ještě někde protáhnout nohy a zamířili ke kopcům na obzoru. Tušení nás nezklamalo. Na hřebeni bylo parkoviště a spleť cestiček. Parkoviště bylo sice placené, ale nikde nebylo napsáno, co máte dělat, pokud neoplýváte přesným počtem mincí v přesných hodnotách - i usoudili jsme, že se protentokrát holt budou muset obejít bez našeho příspěvku a vyrazili na kopec.

Cestou nahoru jsme měli poměrně vleklý konflikt - já tvrdila, že když vylezeme až na podivnou stavbu na dalším kopci, tak nestihneme večeři, mezitím co Sid mě ujišťoval, že to má spočítaný a že stíháme. Podivná stavba ukázala se býti rozhlednou. No, na vyhlídce jsme nakonec byli se západem slunce a cestu zpátky jsme si střihli po silnici s výhružnou cedulí, že není vhodná pro motorová vozidla. Pravda, potulovalo se po ní stádo lhostejných ovcí, ale také na ní panoval čilý automobilový provoz - z toho jsme usoudili, že "místní jistě vědí" a dostali se tak do hotelu báječnou zkratkou - a stihli vytouženou večeři. Servírka byla potěšená, že jí chválíme pěknou horu za městem, ale fakt nevěřila, že jsme tam stačili vylézt mezi rezervací pokoje (kolem šesté) a jídlem (půl devátou). Možná, že výprava na Moel Fammau je pro místní celodenní záležitostí...

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]