Byl to vrchol (Evropy) 10. - 14. července 2001 o nejvýše položeném nádraží v Evropě a nesmazatelných dojmech ze Švýcarska

	Jistě není těžké odhadnout, v kterém státě jsme se to ocitli

	Eiger s mraky

Ráno mě Sid ujistil, že horečka byla asi jen nějaké nachlazení a že je mu docela dobře a není tudíž žádný důvod přerušit dovolenou. Zvlášť když jsme se chtěli přesouvat přes Lichtenštejnsko do Švýcarska - to znamenalo část dne strávenou v autě.

Poplatili jsme účty ve Wenku a byli příjemně překvapeni 25% slevou (splnili jsme požadavek bydlet tři a více nocí). Vyrazili jsme trochu oklikou, v Ramsau jsem si den před tím koupila mikinu a až na hotelu zjistila, že má vyšisované rukávy, jeli jsme ji vrátit. Reklamace proběhla bez problémů, ale zajížďka nás stála určitě dobře hodinu času.

	Pohled z jídelny hotelu

	Pohled do kaňonu ze shora - bohužel se tam bimbá zbytek starého mostku. V pozadí je vidět přípravu na skok do kaňonu.

Hranice jsme překračovali ve Feldkirchu, což bylo přinejmenším zajímavé. Celník nám znechuceně oznámil, že nemáme dálniční známku a bez ní do Švýcarska nemůžeme (přechod je mezi Rakouskem a Lichtenštejnskem). Ujistili jsme ho, že tuto zakoupíme na nejbližším místě, načež on nás odmávl na stranu a odkráčel s našimi pasy. Když byl odkráčený už asi deset minut, vyslala jsem Sida na výzvědy. Ukázalo se, že pasy nám úřad nevydá, dokud si od něj nekoupíme dotyčnou známku. Pak dělal ještě xichty, že nemáme švýcarské franky (chápete, v Rakousku by vás přeci mělo napadnout shánět švýcarské dálniční známky a franky, zvlášť když jedete do Lichtenštejnska), ale nakonec se "spokojil" s kreditkou, na kterou byla kancelář zavedená, jenom holt musel přejít ke stroji. A samozřejmě, museli jsme si koupit známku na celý kalendářní rok (přestože ho byla už půlka za námi), i když jsme plánovali maximálně 5 dní pobytu. Ostatní, měné hamižné státy (Česko, Rakousko) nabízejí alternativu levnějších známek s kratší dobou platnosti. Inu, vítejte ve Švýcarsku (ne, to neřekl celník...)

Nálada ve voze příjemně povzbuzená Rakouskem rychle klesala. Před Lichtenštejnsko se navíc jede silnicí, která trochu připomíná vozovku mezi Dolními a Horními Kotěhůlkami a místní dopravě rozhodně nestačí. Naštěstí Lichtenštejnsko opravdu není veliké - za chvíli jsme vjížděli do Švýcarska. Těšila jsem se na vyhlášené kvalitní švýcarské dálnice. Ovšem i tady mě čekalo zklamání - na dálnicích je povoleno občas až celých 110 km/h, které nikdo nepřekračuje o víc jak deset. Asi třetina dálnice vede v tunelech, kde je rychlost omezená na 80 a nejméně třetina řidičů nesvítí (moc příjemné, když někoho takového ve tmě dojedete). Další třetina dálnic se opravuje a doprava je svedená do dvou pruhů - jeden "normální" a jeden jen dva metry široký, kam nesmějí náklaďáky. Je to ale stejně jedno, protože v dvoumetrovém pruhu kamion, který sahá až nad dělící čáru, stejně nepředjedete. V těchto úsecích jsem se modlila, aby byly co nejdříve za námi, i kdyby to mělo být dalším tunelem.

	V zemi Mordor

	Jede jede mašinka, ale nekouří se jí z komínka ... je na elektriku

Ale všechno má svůj konec, i Švýcarsko. Navečer jsme se blížili do Grindelwaldu a těšili se, že v zapadlé vísce bude podobná pohoda jako v Obertraunu. Bohužel místo zapadlé vísky se konalo vysokohorské středisko. Aby nedošlo k mýlce - vysokohorské středisko má s horama společné jen to, že se nachází poblíž nich, pokud možno s vyhlídkou. A lanovkama. A hotelama. A restauracema. A neuvěřitelným počtem krámků, kde si můžete koupit tu pravou a nefalšovanou švýcarskou horskou výbavu. Třeba dvě barevně sladěné expresky, které vám budou na baťůžku roztomile o sebe cinkat (nekacám, s touhle výbavou jsem viděla několik "drsňáků") - pokud možno tak, aby všichni viděli, jací jste slavní horolezci. Dále si můžete zakoupit teleskopické hůlky - jsou obzvláště praktické, pokud se jimi rozmachujete v tlačenici v centru městečka. Nemluvím o různém oblečení, asi tak dvakrát tak drahém co v Americe (a třikrát co v Čechách), spacácích a další výbavě.

Přiznám se, že Grindelwald nám vyrazil dech. Ale bylo poměrně pozdě večer a tak jsme zakotvili v jednom nenápadnějším hotýlku mimo centrum. Příjemná servírka byla první milá osoba, kterou jsme ve Švýcarsku potkali a bohužel jedinou také zůstala (navíc se ukázalo, že je Polka). Dalším a posledním požitkem hotelu byly peřiny. Ti z vás, kteří viděli živého Sida, jistě chápou, že není snadné najít pokrývku, která pokryje CELÉHO Hrocha. V hotelu měli peřiny nestandartních rozměrů a tak Hroch jenom blaženě mručel. Dost se nám hodily v noci, kdy Sid dostal zase horečku.

Ráno mi sdělil sladké tajemství, že má asi zánět ledvin a že by potřeboval k doktorovi. Naložila jsem ho do auta a vydala se hledat lékaře, který byl nakonec velmi překvapen Hrochovou diagnózou - ostatní pacienti tam byli buď s vymknutými končetinami, nebo spáleninami od slunce. Hroší samodiagnózu potvrdil, naordinoval jakési prášky a zakázal fyzickou námahu. Nakonec se slitoval a povolil Sidovi výlet vysněný od dob ábíčka - zubatým vláčkem na Jungfraujoch.

	Zubaté nádraží Kleine Scheidegg

	Spontánně se stýkám s ledovcem

To nás sice potěšilo, ale pohled vzhůru potvrzoval, že vláčkem dneska vyjedeme tak maximálně do mraků a mlhy. Museli jsme vymyslet nějaký program vhodný pro maroda (tzn. žádné velké chození) - nakonec jsme si vzpomněli na soutěsku s horskou říčkou, kousek za městem. Říčka vytéká z ledovce pod Mnichem a Eigerem, má šedivou barvu a v kombinaci s tmavě šedými stěnami úzkého, hlubokého kaňonu dělá dojem pohádkové země Mordor.

Jedním z dalších bodů programu pro maroda měla být návštěva internetové kavárny (to víte, závisláci). Po zkušenostech z Thajska, kde byl internet v každé jenom trochu zturistované vísce, jsme v Grindelwaldu plném Japonců opravdu nečekali problém. Přibližně uprostřed nákupní zóny se skvěl obrovský nápis INTERNET - i zamířili jsme tam. Poměrně váhavě, neboť dveře vedly do podivného křížence trafiky a obchodu s kýčovitými suvenýry. Ale ne, nebyla to mýlka, opravdu tu měli internet... v koutě stál jeden počítač, u kterého se hrbila nějaká osobka, v druhém koutě se tetelil nazelenalý, opupínkovaný, otrávený puberťák - čekal, až ženština slavný internet opustí. Toto nemalebné zákoutí s osamělým ničemným strojkem byla totiž jediná veřejná přípojka v celém olbřímím horském středisku. Puberťáka jsme odhadli na šest hodin nepřetržitého pornochatu a vzdali to. Jojo, není nad to, ocitnout se v "technicky vyspělé" zemi, jako je třeba Švýcarsko.

	Ledovec z okna stanice

	Téměř učebnicový příklad ledovce - pohled z vrchu

Ranní výhled u snídaně předvedl modrou oblohu s občasnými laškovnými mráčky, radostně jsme vyrazili na vláček. Myslím, že i Sid si vláčku nakonec užil až po plné zuby, ale popořádku: První část cesty jsme seděli ve vagónu téměř sami, fotili okolo se sunoucí hory. To trvalo asi tři čtvrtě hodiny. Pohoda. Vláček nás ovšem vyklopil na Kleine Scheideggu do toho pravého turistického masa. Prťavé nádražíčko a na něm přelévající se hmota japonských zájezdů, "normálních" zájezdů a osamělých turistů. Všichni s baťůžky a foťáky, ti rádobydrsnější s hůlkami (obzvláště praktické na betonové chodníčky) a všichni zmateně pobíhající. Do toho nesrozumitelný chropot nádražních tlampačů. Usoudili jsme, že je na čase trochu se vydýchat a vysápali se na kopeček nad nádražím a fotili Eiger, cudně se halící do mráčků.

Zbývala nám ještě druhá půlka cesty nahoru. Většinu jede vláček tunelem skrz Eiger, a když k tomu připočtete davy lidí natěsnané uvnitř, dostanete stejný pocit, jako v ranní špičce v pražském metru. Akorát že tím málokdo jede celou hodinu...

Jízda byla zpestřena zastávkami. Na první nám sdělili, že nás čeká výhled na hory, fajn, byl tam. Nastoupivše zpět do vlaku jsme zjistili, že nám jakási bodrá skupinka zasedla naše místa. Urvali jsme si jiná a pokračovali. Na druhé zastávce nám slibovali "první spontánní setkání s ledovcem". Nevím jak ledovec, ale já teda přes dvojité, neuvěřitelně špinavé sklo moc spontánní nejsem.

	Výhled na Kleine Scheidegg

	Pohled na ledovec z Jungfraujoch - ty dvě čárečky v kroužku na velké fotce jsou dvoučlenná a šestičlenná turistická výprava

Naštěstí byla za chvíli konečná. Vláček nás vyklopil na podzemním nádraží, které si v útulnosti nezadalo s kolejištěm Hlavního nádraží v Praze. Tunelem jsme se dopotáceli do ústředního skladu turistů - obrovské místnosti, ze které zjevně nevedl žádný východ (všechno bylo značeno malými nevýraznými cedulkami), zato jste si tam mohli koupit roztomilé suvenýry (zajisté pravé nefalšované švýcarské, z pravých nefalšovaných švýcarských surovin). Sid zapojil všechny orientační smysly a nesmysly (navíc při jeho výšce není problém dohlédnout přes všechny Japonky na druhý konec ratejny) a vybloudili jsme do dalšího tunelu a ven, na ledovec. Počasí bylo nádherné, výhled jak z katalogu turistické kanceláře a ano, na ledovci jsou opravdu takové ty proužky z kamení, co vypadají jako olbřímí kolejnice.

Bohužel Sidova zdravotní (ne)kondice nám neumožňovala vrhnout se na větší výšlap po ledovci, vrátili jsme se do tunelu a vystáli frontu na výtah na vyhlídku (schody tu nemají, to by se vysokohorští turisté moc nadřeli). Nahoře jsme zabavili jednu lavičku a kochali se a svačili a slunili se.

Hroch se ještě obětoval a vlezl se mnou do ledového paláce. V ledovci je vysekané bludiště, moc pěkné, pokud vám pod nohy nepadají překvapené indické rodinky (ano, z ledu je i podlaha).

	"... a na horách to vypadá..."

	Zešílevší klaustrofobní turisté

Jakmile marod začal umdlévat, nastal čas na návrat. Vymotali jsme se tunely na nástupiště. Byl tam docela dav, čekali jsme, že vlak přijede každou chvíli. Omyl, jenom dav se zečtyřnásobil. Když už měl vlak deset minut zpoždění, dav značně znervózněl. Jojo, podle švýcarských vlaků si opravdu můžete řídit hodinky - a pokud budete podle nich docházet do práce a na pracovní schůzky, zbavíte se brzy spousty starostí - třeba té, že byste někam ještě VŮBEC museli chodit. Nebo naopak švýcarská vlaková zpoždění jsou součástí důmyslného systému, jenž vám má připomenout, že vaše hodinky jsou šmejd, a máte si koupit pravé - švýcarské. Já jsem ovšem nervózněla proto, že jsme byli uprostřed nervózního davu, a nechat se umačkat na podzemním peróně Jungfaujoch, nejvýše to položeném nádraží v Evropě, mi přijde jako docela pitomá smrt. Nakonec jeden usmolený vláček dorazil, bylo nám dovoleno vrhnouti se do soustavy šikan a otáčecích turniketů (připadala jsem si trochu jako kráva cestou na jatka) -- které se zavřely těsně před námi (turnikety mají vestavěná počitadla). Vláček odjel, další byl naplánován za 45 minut. Začínalo to vypadat na vzpouru turistů.

Dostavil se znovu zřízenec a vypustil tu naši část stáda (hurááá!!!) do rezervovaného vlaku. Začínala jsem trochu chápat - většina vlaků byla rezervována pro skupiny, třeba několik za sebou, a soloturisti - no ti si počkaj, ne???

Situace se opakovala na Kleine Scheidegg - poloprázné vlaky se "skupinami" odjížděly, zřejmě bez oněch skupin, neboť s námi se do vagónu natlačilo asi padesátihlavé organizované japonské těleso. Byla to ňamka - urvali jsme se Sidem sklápěcí sedátka u dveří, seděla jsem na půl zadku, jednu ruku omotanou kolem držadla u dveří, druhou kdesi za Sidovými zády, na klíně batoh a v prudších zatáčkách i dvě Japonky (ty si možná připadaly jako doma, jenom nacpavači chyběli).

	Eiger a Sid

Vláček cestou dolů nikde nestavěl a ti turisté, co tam na něj čekali, jestli neumřeli, čekají dodnes. Musím říct, že ze Švýcarska jsme si takto vlakem odváželi hluboký zážitek. Neváhám ho nazvat šrámem na duši.

	Carol čučí na Eiger

Druhý den jsme si ale museli gratulovat k výletu - z nebe crčel drobný vytrvalý déšť. Pravda, asi by byl menší nátřesk ve vláčcích (soloturisté by se jistě všichni flexibilně rozhodli pro odložení výletu na dobu, kdy uvidí něco více než mlhu), ale na počtu objednaných turistických skupin to asi nic nezměnilo.

Báječně jsme se shodli na tom, že je na čase odjet, dokud jsme si zachovali ještě zbytky zdravého rozumu. Nechtělo se nám kodrcat se přes Rakousko, řekli jsme si, že to vezmeme po německých dálnicích. To jsme ovšem netušili, že v Německu vypuklo "rojení". Užívali jsme si v zácpách, řízení připomínalo trochu agresivnější počítačovou hru. Nicméně jsme se prosoukali až k Norimberku bez ztráty života, ovšem s trochou hysterického třasu. Síly nám došly ve Weidenu, kde jsme přespali s tím, že do vlasti dorazíme až v sobotu. Ti z vás, kteří znají Weiden důvěrněji z cest do Jury, určitě už tuší, jak to probíhalo. Především ve Weidenu neexistuje žádný systém ve směrovkách - všechny ukazují naprosto chamoticky (na Cham - jiné bezvýznamné městečko 80 km směrem na jihovýchod ). Myslím, že k rozvodu nedošlo jen proto, že jsme museli ještě druhý den společně absolvovat maraton s rádiem - ale to je ovšem kapitolka sama pro sebe, takže o tom zase až příště.

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.