Premiéry 10. - 31. března 2003 Opět o Pinnacles a také o první letošní koupeli.

	Lezecké terény v Pinnacles

	Iztok mi nejenom ponechal friendy v cestě, ale přislíbil i pohlídat Sida při mém jištění (foto laskavým přispěním Martinovým)

Od té doby, co jsem v Americe, jsem v podstatě nelezla "venku". Pár pokusů se slaňováním nebo lezením na laně hozeném někde přes strom jsme se Sidem podnikli, ale k tomu pravému jsme se nedostali.

Důvodů je několik. Především máme pořád plánů víc než času na jejich uskutečňování. Cestujeme, lítáme balónem, fotíme - a do toho jsme si pořídili domeček. Všichni vlastníci nemovitostí mi jistě potvrdí, že chalupa (jakkoliv maličká) potřebuje neustále pozornost.

Druhým důvodem je nedostatek přiměřených lezeckých terénů v bližším okolí. Na kopci máme Castle Rock, která je o víkendu obležená takovými davy lezců i turistů, že neodpovídá definici "lezení v klidné přírodě". Pak je po okolí pár dalších šutrů, ale to znamená jet hledat někam do lesa kámen s pěti cestami, z nichž bude možná jedna lezitelná. Pět a více hodin jízdy jsou vyzdáleny Yosemity - kombinace davů a spárového lezení - nemám ráda ani jedno. No a pak jsou tu Pinnacles, do kterých jsme se dva a půl roku nějak nedostali.

Třetím důvodem nelezení venku je nedostatek jističů. Potřebovala bych Sida naučit chytat pády, což by se nejlépe trénovalo na umělé stěně, kde to ovšem provozovat nemůžeme, dokud se to Sid nenaučí a nesloží testy. Taková logika kruhem, který by šel rozetnout tím, že by Sid absolvoval (a samozřejmě zaplatil!) jejich kurs. Ovšem ten kurs obsahuje i vyvádění cest, a to je s dvěstěpadesátilibrovým Hrochem trochu problém. Představa, jak se ho při nácviku pádu pokouší chytit nějaké párátko, mi moc dobře nedělá. Přeci jen nám zbývá ještě 29 let splácet hypotéku!!!

	Sid leze

	Iztok baletí v cestě na rozlez Přilby jsou v NP Pinnacles povinné

Tuhle jsme se však na stěně potkali s Iztokem, bývalým Sidovým kolegou, se kterým často leze Mates, a ten se jen tak mimochodem optal, jestli nechceme jet lézt na Pinnacles. Iztok leze výtečně, a lézt v neznámé oblasti s někým, kdo se v místní spleti skal vyzná, je vždycky výhoda. Domluvili jsme pár podrobností a v sobotu večer nařídili budíka na brutální půl sedmou.

Leze se především ve východní části Pinnacles (je tam víc cest a jsou přístupnější než na západě), to ale znamená doraziti do NP před jeho nasycením turisty. Zvláště pokud už několik dní paří slunce a rosničkáři hlásí na víkend skoro třicet stupňů. To obvykle vytáhne do přírody i ty nejzarytější gaučovníky a může se vám stát, že vás od brány parku pošlou zpět domů, protože NP více návštěvníků nepojme.

Ačkoliv relativně brzy, stejně jsme nakonec přijeli pozdě, Iztok s Matesem ještě urvali místo na maličkém parkovišťátku (asi na  10 aut) blíž ke skalám, my museli zastavit o dvě stě metrů dále. Dohledávali jsme se za pomoci vysílaček - přeci jen je těch skal kolem trochu více. Kluci dorazili chvilku před námi, takže akorát začínali lézt.

	Carol nastupuje do cesty (foto laskavým přispěním Martinovým)

	Takhle vypadá oraniště nastojato

Koukala jsem, jak Iztok baletí na 5.8 na rozlez a když mi nabídnul, že tam nechá nasázené friendy, neváhala jsem. Což o to, být na tom správném konci lana a na skále bylo fajn, ale zaskočilo mě, jak moc jsem za ty tři roky ztratila. Ne, že by se dalo zapomenout vlastní lezení. Horší je to s neznámým materiálem (dokud si to člověk nezkusí, tak neodhadne dobře, co ještě "bere" a co už uklouzne, co vydrží, co by se mohlo ulomit. A do toho expozice (přítomnost šluchty za zadkem), v tomto případě násobená ještě velmi strmým travnatým svahem až do kaňonu. No ale docela jsem si to užívala, až přišly poslední čtyři metry. Stála jsem na obrovské polici, cvakla si jištění někde u hlavy, popolezla čtyři kroky - a vrátila se. Zkusila jsem to jinudy - výsledek stejný. Prostě v okamžiku, kdy bych měla jištění pod kolenem a hrozil by mi pád na ten krásný balkónek (představte si nekontrolovaně padnout ze čtyř metrů na beton), tak došly chyty a bylo třeba přelevitovat asi půl metru k hraně. Přiznám se bez mučení, že k tomuhle jsem morál nesebrala. Naštěstí se dala skála oběhnout a tak mi Iztok mohl hodit jistící lano shora. Bez hrozby zlomení kotníků už to byla hračka.

Horší to bylo se Sidem. Venku vlastně nikdy nelezl a navíc musel vytahovat friendy, takže to nakonec v první čtvrtině vzdal, následkem čehož byl pak po zbytek doby značně kysel. Já začala kysnout v zápětí.

Iztok natáhnul Cantelope Death za 5.10c, kterou jsem odmítla vyvádět v okamžiku, kdy jsem viděla nástup - vylézt na vedlejší balvan, překlopit se na skálu (majíc pod sebou asi čtyř metry hlubokou díru s vytesanýma schodama), pak si přihodit nohy a udělat necelé tři shyby k prvnímu jištění. Na druhým se to zdálo v pohodě, ale při shybování jsem si natáhla předloktí, takže zbytek cesty jsem lezla za soustavného klení a odpočívání levé ruky.

	Kalifornský mák

Jestli máte pocit, že se nám první lezení venku moc nepodařilo, tak je to pocit správný. My si ale říkáme, že se to bude s praxí lepšit. Třeba si někdy zvyknu na podivný slepenec (Sid tuto skálu přirovnal k oraništi nastojato) a seberu morál na nějaké zajímavější cesty.

Cestou zpátky jsme se odměnili zkratkou. Nechtělo se nám plouhat se přes Hollister a tak jsme srdnatě zahnuli na prašnou cestu se směrovkou na Gonzales. Moc se nám to líbilo - na rozdíl od Pinnacles tady nebyli žádní turisti, jenom klídek. Pařilo slunce, bylo takové úplně letní odpoledne. A vyhlídka na Gonzales.

Ke sportovním výkonům jsme si blahopřáli v Salinas v osvědčeném pivovarku, kde mají skvělého portera (tmavé pivo). Domů jsme dorazili stále ještě v teplotách nad pětadvacet stupňů a tak jsme se vyhecovali na bazén. Loni jsme se koupali poprvé až v půlce května, takže tahle letošní březnová premiéra byla opravdu časná. Bohužel předpověď na další týden hlásí deset stupňů a déšť, takže to spíš byla jen přepremiéra, to pravé asi nastane opravdu až v květnu.

Copyright © 2003-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.