Praha - Brno - Londýn

Praha - Brno - Londýn
18. - 25. dubna 2003
krátký úvod k naší dlouhé dovolené



	Sestra, já, babička a maminka (z rodinné sešlosti)



	Andrejka a Lukáš (z rodinné sešlosti)

Snad každý (až na notorické workoholiky) se na dovolenou těší a celý rok spřádá plány, kam pojede. Emigrant to má o něco složitější. Kromě míst, kam se chtěl podívat, má ještě místa, kam prostě jet "musí". V lepším případě proto, že se chce alespoň pár dní v roce potěšit s rodinou a blízkými, v horším případě hlavně kvůli tomu, aby strávil svoje volno přešlapováním ve vydýchaných chodbách a koukáním se na kyselé úřednické ksichty, a s pocitem Dona Quijota absolvoval moderní verzi pohádky O kohoutkovi a slepičce (kdy jedno razítko je podmíněno získáním nejméně pěti razítek dalších, to celé zacykleno v neprorazitelném kruhu).

I u nás to letos vypadalo na "pohádkovou" dovolenou, ale nakonec jsme zjistili, že pasy nám laskavě zařídí i konzulát ČR. Co na tom, že jsem si zapařila ucho od telefonního sluchátka při nekonečném: "No panííí, co si myslíte, já teď nemám čas, kam bysme přišli, kdyby tohle chtěl každej jooo?" a při snaze vyznat se v protichůdných instrukcích ohledně toho, co vše musíme podstoupit, aby slovutný úřad laskavě shlédl ze svých výšin a vyhověl naší (jistě značně neomalené) žádosti o to, aby skutečně sloužil občanům republiky, již reprezentuje.



	Astrochodba, Valdštejnský palác

Vyřešen úřad, měli jsme v České Republice čas na ty milejší návštěvy. Bohužel jsme přijeli v nevhodném termínu. V Americe nejsou velikonoce státním svátkem, my je nijak neslavíme, a tak jsme zaregistrovali toto datum až poté, co jsme složitě zařídili letenky. Komplikace následovaly - na letišti nám nebyli schopni půjčit po příletu v sedm večer auto, proto jsme museli hledat alternativní způsoby dopravy. Zachránila nás Desinka s Jirkou - jedni z mála, kteří neodjeli na tři dny mimo město.

V neděli jsme se i my vypravili "ven". Teta propůjčila k rodinné sešlosti svou chatu ve Stříbrné Skalici a tak jsme se mohli sejít s příbuznými, se kterými se Sid ještě nikdy neviděl. Navíc bylo hezké počasí, většina sešlosti se tudíž odehrávala v příjemném jarním odpoledni na zahrádce.

O velikonočním pondělí následovala velkovýkrmna v Brně u Sidovy maminky, která je neodolatelná kuchařka. Ve "Štatlu" jsme také měli večer zamluvený stůl v Pegasu, kde se objevila podivuhodná směska různorodých kamarádů. Na tomto místě bychom rádi poděkovali všem, kteří si na nás našli chvilku, jejich dětem, že odložily střevní koliky, horečky a náhlé úrazy, a hlavně Jardákovi, který slezinu organizoval. Podobná hromadná akce se konala v Praze, platí o ní totéž (až na to, že ji organizovala Péťa, kteréžto taktéž děkujeme).



	Budova observatoře v Greenwichi s namalovaným nultým poledníkem. Pozorný čtenář možná najde ve skle naše odrazy

Ve čtvrtek jsme ještě stihli oběd s mojí maminkou a díky ní prohlídku jinak nepřístupných částí renovovaného Valdštejnského paláce, t.č. sídla senátu. Pokud vím, tak Valdštejn je přístupný o státní výročích, vřele doporučuji ctěné pozornosti.



	Slavná londýnská Temže, s věžovým mostem v pozadí

Tím skončila emigrantská dovolená a začala dofča skutečná. V Londýně jsme vystupovali relativně vyrovnaní se změnami času a natěšení na nová dobrodružství. Ta nás ovšem dostihla dříve, než jsme čekali. Majíce zamluvené auto z půjčovny, očekávali jsme, že přistoupíme v příletové hale k okénku, načež dostaneme klíče a instrukce, kde naše vozítko stojí. Realita byla taková, že po dvaceti minutách poletování po hale jsme zjistili, že půjčovna (inzerovaná jako letištní) je ve skutečnosti dosažitelná pouze jednou ze čtyř linek letištního autobusu a nachází se o několik mil dále. Časem jsme zjistili i to, že je to samozřejmě právě ta linka, která asi dvakrát vynechala, takže autobus asi hodinu nejel.

V půjčovně nám sdělili, že nemají pro nás to auto, co jsme si objednali, a dali nám VĚTŠÍ. (Tak se stalo, že my, odpůrci kotíků, jsme v jednom strávili celou dovolenou.) Původní cena, inzerovaná na síti, se zřejmě prostým faktem přiblíživší se zavírací doby ztrojnásobila (a sice různými přirážkami, např. za skutečnost, že se v řízení střídáme, nebo za pohodlí, které nám půjčovna poskytla onou snadnou dosažitelností z letištní haly, jakož i za fakt, že se přepážka nachází v postranní servisní chodbičce zpupně se tvářícího hotelu, ve kterém jsme se nehodlali ubytovávat; všechny sazby pak několikráte podrobeny dani z přidané hodnoty, abychom si připadali náležitě zhodnoceni). Než jsme absolvovali všechny papíry a dohady, bylo deset večer a nás čekala ještě stále cesta přes půl Londýna k Vicky. Odhlasovala jsem, že řídit bude Sid a já budu navigovat po tisících kruhových objezdů, připomínajíc (pro jistotu) na každé křižovatce: "Jedeš VLEVO!" K Vicky jsme dorazili velmi pozdě, totálně vyřízení - naštěstí nám nebyla odepřena ani večeře, ani postel. Oliver se v noci rozhodl předvést, co znamená mít malé dítě, a krátce po půlnoci si půl hodiny trénoval plíce. Musí říct, že vědomí, že toto NENÍ moje dítě a tudíž to NEJSEM já, kdo musí vstávat a něco dělat, mě spolehlivě ukolébalo do dalšího spánku.



	Big Ben. Zrovna začalo pršet...



	Silný muž byl pověřen tlačením kočárku na Greenwich. Všimněte si, jak si to Oliver užívá.

Oliver se ráno tvářil jakoby nic a absolvoval s námi courání po Londýně. Chtěli jsme se podívat do Greenwich na nultý poledník, tam jsme se kodrcali metrem, zpátky jsme jeli kocábkou. Parník doporučuji - uvidíte většinu londýnských zajímavostí v pohodlí výletní lodi s barem a záchodky. Bohužel se počasí moc nepředvedlo a tak máme většinu fotek na šedošedém pozadí. Nejniternější prožitky mám ze St. Paul's - u slavné katedrály se můj oběd rozhodl k prudkému výstupu a tak mi bylo použíti veřejné automatické kadibudky. Nejvíce mě drásala představa, že to nestihnu za vyměřených patnáct minut a mechanické dvéře se opravdu samovolně otevřou tak, jak vyhrožoval velký nápis z vnitřní strany. No, buďto kecali, nebo se v některých okamžicích opravdu zastavuje čas (stihla jsem to).

Na večeři pozvala Vicky Guye, jednoho z členů L&WMNT, se kterými jsem před deseti lety procestovala Anglii. Takže takové malé překvapení - hlavně v tom, že někteří lidé se opravdu nemění. Prostě pořád jsme mladí a krásní!!!

Ráno nezbývalo než sbalit saky paky a vyrazit na západ, tak trochu do neznáma a do nejistoty. A hlavně - nezapomenout, že se jezdí VLEVO!!

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]