Patnáct set mil k Bílým pískům (3/3)

Patnáct set mil k Bílým pískům (3/3)
30. prosince 2002 - 1. ledna 2003
o Mayovkách, pohřešovaných hoších od Bobří řeky, co postavili Montezumovi hrad, snobském sedonském vortexu, štamgastech a proletářském ubytování ve Phoenixu



	Kočičí hora (2214 m.n.m) vévodila našemu putování k Rio Grande



	Na 99 míli okresní silnice č.380 nějakých dva a půl tisíce kilometrů od domova

Poklidný dlouhý spánek nám opravdu prospěl. Relativně zrekreovaní jsme dostali roupy a po Sidově prohlášení, že odmítá jet znovu přes rozestavěných sedmdesát mil mezi Alamogordem a Las Cruces, bylo rozhodnuto. Věděli jsme, že musíme do večera dorazit do Phoenixu, odkud měla Péťa dalšího rána odlétat, ale jinak jsme měli celý den na vyhlídkovou jízdu.

Nové Mexiko je drsné a rozlehlé; na sever od Bílých písků se kolem nás rozprostřela černá lávová pole, výsledek pradávné prudké sopečné činnosti, obklopená čerstvě zasněženými horskými hřebeny. Členité hromady černého kamení, podobné těm v severní Kalifornii a v Idahu, jsou velmi nefotogenické: ať se snažíte sebevíc, výsledný obrázek vypadá jako vystřižený ze Svěrákových Ropáků (měsíční krajina Severočeské hnědouhelné pánve) nebo případně jako hromada starého hnoje. Kolem poledne jsme míjeli nekonečnou řadu radioteleskopů, jež jsou známé ze Saganovy knihy a následného sci-fi filmu Kontakt. I z nich vyšly fotograficky jen blešky na obzoru. A aby toho bylo do třetice, veliká novomexická řeka Rio Grande, o které se zpívají kovbojské písničky, tvářila se v této roční době jako nevýrazná strouha. Celou dobu nás ale obklopovala zajímavá krajina -- poušť prostě dokáže být nekonečně jiná.



	Salt River, Arizona tak takhle vypadá krajina, kde žijí skuteční Apačové



	Hoši od bobří řeky se v tomto případě jmenovali Sinaguové a už se 600 let pohřešují...

K večeru jsme se přesunuli do Arizony, kde část naší cesty vedla přes Apačskou rezervaci. I zavzpomínali jsme si na Karla Maye, Vinnetoua a Plitvická jezera. V Americe mayovky nikdo nezná - chudáci Apačové by se asi nestačili divit. Nakonec i ta apačská krajina vypadá jinak. Je mnohem divočejší než spořádané vodopády jugoslávského národního parku, a namísto bílých vápencových skal v ní trčí skály červené, pískovcové.

Díky krajinářské zajížďce a fotografickým zastávkám jsme dorazili do Phoenixu potmě. Zkusili jsme najít jídlo a postel na jednom předměstí, ale mříže na všech oknech i obchodech nás od toho úmyslu odradily. Přeci jen to nevypadalo příliš zdravě. Začali jsme hledat Kaddy Korner Bar & Grill. V případě, že znáte ulici a fakt, že je rovnoběžná se Sedmou (7th), vypadá to jednoduše. Ovšem pokud jste ve Phoenixu a nevíte, že Streets se počítají na východ od centra, mezitím co Avenues na západ, začnete si za chvíli připadat lehce schizofrenní. Dvě "sedmé" nás značně rozhodily z konceptu, ale Sid hospodu nakonec nějak vyčenichal.



	Montezumův hrad je ve skutečnosti série jeskyní vylepšených hliněnou stavbou ve skalním převisu



	Detail "hradu"

Personál nás vítal jak ztracené syny (a dcery, že ano), přesně podle teorie pana majitele, který tvrdí, že dobrá hospoda by měla být osobní, že personál by měl znát své štamgasty, dát s nimi kus řeči a chovat se vlídně. Což o to, ne že by všude jinde byli na nás hrubí, to se v Americe fakt nestává, ale přeci jen po zkušenosti se zamřížovanou čtvrtí bylo příjemné být v lokálu, kde se můžete cítit "doma". Majitel si nějak padnul do oka se Sidem a pokud vím, tak semleli všechno možný - od politiky, daní, až po vlastní osudy. Možná mám štěstí, že nežijeme v Phoenixu - třeba by se z mého muže stal štamgast. A možná je to smůla, protože takhle vlídné místo v přelidněném Údolí neznáme.

Také jsme poprosili o instrukce, kterým směrem hledat slušnější čtvrť s motely. Těch se nám dostalo. Jenomže jsme nechtěli spát v drahém místě, a tak jsme trochu váhavě zamířili do jakési Perly Bombaje. Byla jsem unavená (a trochu opivněná) a tak jsem nechala Sida s Péťou vyřídit ubytování. Sid pravil, že je to fakt levnej hotel a dost strašnej, ale že to přežijeme. Takže připravená jsem byla, ale zcela zjevně nikoliv dostatečně. Pohled do pokoje mě poměrně šokoval.



	Chrámová skála, Sedona, Arizona



	Fotili jsme jako diví... i když má sedonská krajina v sobě cosi nevyfotitelného.

Ze skříně smutně visel vypáčený šuplík, na stolku fosforeskovala olepená kolečka od hrnečků, na okně plihly gumové záclony, u nohou se rozkládal neuvěřitelně zprasený koberec, postelím vévodily vyrudlé, propálené přehozy...
V Thajsku jsem spala v mnohem skromnějších podmínkách (bambusová chýše s prkennou podlahou, prostou matrací, se záchodem - často tureckým - v nezastřešeném přístěnku), ale nebyla tam ŠPÍNA. Nevadí mi chudoba, nemusím spát v pětihvězdičkovém hotelu, ale taková ta zanedbaná hnusoba se mi příčí. Sid s Péťou se ovšem odmítli přestěhovat, a tak jsem měla na vybranou - přespat v autě, nebo si natáhnout spacák do pelechu (přestože povlečení vypadalo vypraně, nijak mě nepřesvědčilo).

Noc jsem přežila, ale ranní hygienu jsem - až na nezbyté minimum - pro jistotu vynechala (ani koupelna nevypadala příliš vábně). Přesto ráno vypadal motel trochu lépe. A taky mi došlo, proč v něm bylo v noci ticho. Většina hostí nebyli přicestovavší náhodní turisté, ale trvalí nájemníci. Lidi, kteří nemají čas na noční skopičiny, protože ráno musí vstávat, lidi, kteří nemají na nájem v normálním domě (tam se musí obvykle složit záloha ve výši dvou nájmů), a tak bydlí v nejlevnějším motelu za zvýhodněné týdenní či měsíční sazby. Za oknem sousedního pokoje na mě koukala zrzavá kočka a před motelem se venčila hodně sešlá kulhavá fifinka. Tlustý děd přihrčel ve strašlivé plečce a nesl do svého "bytu" snídani od McDonalda. Našedlá strhaná recepční vykoukla ze svého pokoje v nočním úboru a převzala si klíče. I tohle je Amerika, Amerika zadních dvorků - a já se obávám, že ty zadní dvorky tvoří mnohem větší část Ameriky, než všechny Hollywoody a Křemíková údolí.



	Soutěska Dubového potoka u Sedony, Arizona



	Zimní nebe.

Hodili jsme Péťu na letiště, přesoukali se na sever Phoenixu, dali vozík na výměnu oleje a šli na snídani. Autoopravář nás poslal k Mimi's a zřejmě byl místní znalec. Po noci v příšerném hotelu mi bylo zapotřebí několika hrnků kávy a řádné snídaně v čisté, světlé, domácké kavárně.

Na cestu domů jsme zvolili opět zajížďku. Sice jsme nestíhali Meteor Crater ani zkamenělý les (Petrified Forest), ale chtěli jsme se podívat alespoň na Sedonu. Cestou nás praštila do oka upoutávka na Montezuma Castle. Samozřejmě, že se nejedná o žádný hrad, nýbrž o pětipodlažní sídlo budované postupně Indiány kmenů Hohokam, Hakataya a Sinagua, opuštěné celých sto let před tím, než se Montezuma narodil. Komplex měl celkem dvacet obytných místností, byl to vlastně takový přechůdce paneláku. Musím říct, že vybráno to měli dobře - jižně otočená, vyhřátá převislá skalní stěna nad údolím s potokem. Indiáni zbudovali i zavlažovací systém, zkrátka - ideální místo pro nějaké to zemědělství i lov, příjemné podnebí a žádné starosti s dosluhující střechou. Docela nás mrzelo, že tuto atrakci už s námi neviděla Péťa, která se na Indiány celá třásla. Možná by pueblo trochu napravilo rozpačitý dojem z apačské krajiny.

Zdržení s Montezumou znamenalo, že Hroch začal skuhrat hlady ještě kus před Sedonou. V Sedoně se údajně nachází vír (Vortex) různých přírodních energií. Do míst, kde je dneska snobské městečko s golfištěmi a jinými atrakcemi, prý vozili Indiáni své nemocné k uzdravení. Dodneška najdete v Sedoně hromadu léčitelů, meditátorů, spirituálních vůdců, seminářu, kursů, knih a všelikého jiného harampádí, stačí jen vytáhnout šrajtofli.



	Hrochovo vyrudlé triko báječně splývalo se sedonskou červenicí -- tak teď už vím, proč ho rád nosí: je to pouštní maskáč.



	Bezejmenné kopce kdesi uprostřed pustého úseku Interstate 40, Arizona

Příjížděli jsme tedy rovnou připraveni na davy "éterických" důchodkyň, okorálkovaných studentů v pončech a mladých manžerů pídících se po spirituální auře. Musím říct, že v tomto směru jsme zklamáni nebyli. A protože bylo navíc Silvestra a Sedona je jedno z míst, kde prostě člověk z lepší společnosti nemůže v takovou dobu chybět, bylo nám ve městě dost těsno, i když jsme se stavovali jen na oběd. Přesto nezbývá než konstatovat, že okolní krajina JE zatraceně zvláštní a že v ní je "něco", co NENÍ - bohužel - zachytitelné na fotkách. Takže pokud mi nevěříte a chcete si působení vortexu ověřit, nezbývá, než zkusit si to na vlastní kůži.

Zařadili jsme tajemnou Sedonu do seznamu "určitě důkladněji navštívit někdy po sezóně" a začali polykat část z oněch osmi set mil, co nás dělily od domova a nástupu do práce druhého ledna. Kolem šesté večer jsme přejeli hranici kalifornskou i časovou, povečeřeli v Barstow v podivném kříženci mezi americkým café a výbornou čínskou hospodou a v jedenáct se soukali do postele v předposledním volném pokoji v naší oblíbené Travelodgi v Tehachapi. Usoudili jsme, že když jsme právě přijeli z Nového Mexika a Arizony, kde mají o hodinu víc, tak se nic nestane, pokud si popřejeme do nového roku podle arizonských hodin, nikoliv kalifornských, a padli jak podťatí.

V sedm ráno nás vyrušil bodrý, zcela zjevně společensky znavený děd, zpívající si na chodbě a hledající noční kumpány v přilehlých pokojích. Nedalo se nic dělat, museli jsme vzít na vědomí, že někteří propadají jednou ročně hysterickému organizovanému veselí s několikadenními následky. Obrovská vafle s hromadou jahod a šlehačky, zapitá několikanásobnou kávou, mě trochu exhumovala a pak jsme se lážo plážo prokousali tím zbytkem z celkových tří tisíc mil, které jsme za sedm dní natočili na Vozíku.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Mapa trasy] [Pište] [English version]