Patnáct set mil k Bílým pískům (1/3)

Patnáct set mil k Bílým pískům (1/3)
26. - 27. prosince 2002
vůbec tam dojet se ukázalo býti zdlouhavou a únavnou záležitostí



	Joshua Tree NP vítají nás typické juky a viklany

Šestadvacátého prosince se před námi rozprostřel týden volna. Již dlouho jsme přemýšleli, jak s ním naložit. Ne, že by v Kalifornii nebylo dost přírodních atrakcí, ale během týdne se dá najet několik tisíc mil a trochu se porozhlédnout za tím nejbližším plotem.

Tady v Americe mě asi ze všeho nejvíc fascinují pouště. Hory, moře, lesy - to vše jsem zažila už v Evropě. Jen málo lidí ale dokáže pohodlně a spokojeně žít v poušti, a tak tato zůstává naprosto svébytnou a nadčasovou krajinou. Mám ji ráda už kvůli tomu tichu, ze kterého člověku až zvoní v uších. Žádný klapot vlaků, hluk motorů, lidské hlasy, štěkot psa, vrznutí vrátek, melodie mobilních telefonů, dokonce ani bzukot hmyzu, nebo tiché brumendo drátů vysokého napětí. Nic. Naše pouště se obvykle nacházejí ve velkých nadmořských výškách, v zimě v nich není smrtelné vedro, ale zůstává teplo a slunečno. V obodbí zimních plískanic takový výlet za teplem člověka úplně nabije novou energií. Přitom suchý horký vzduch nutí ke zvýšené pozornosti, není v něm taková ta otupělá lenost tropických rájů, kde ananasy a kokosy padají jednomu samy do huby.



	Joshua Tree NP i poušť dokáže být neuvěřitelně barvná

Poušť je strašně intenzivní. Já se tu najednou ocitla na neznámé půdě. Snad proto, že jsem vyrostla ve městě nasáklém historií, v místě, kde každým koutem prošly tisíce či milióny lidí, kde každý kámen byl tisíckrát obrácen a přeložen z místa na místo lidskýma rukama, kde každý centimetr půdy zakrývá dávné hroby, každá částečka vzduchu prošla tisícem plic, je pro mě poušť tak zvlášní. Je to místo bez historie, bez viditelných změn, bez času.

Každá poušť je jiná. Liší se druhy kaktusů a odolných křáků, typy horniny, reliéfem, geologickým původem. Navzdory mojí původní představě najdete jen na málo místech písečné duny. Jedním ze známých lokalit je Údolí smrti, druhým jsou Bílé písky. A právě do White Sands, New Mexico, jsme se vydali na novoroční výlet.



	Na úpatí téhle "hromady" kamení jsme ještě měli čas a náladu na opičky před kamerou

První den jsme projeli California Valley už potmě a zakotvili ve Victorville. Ráno nás čekala první z pouští - Joshua Tree NP. Péťa v něm nebyla nikdy, my se do něj dostali naposledy v roce 2000. Bylo docela příjemné okouknout zase juky a typické kulaté kameny. Bohužel svátky vytáhly "do přírody" snad půlku LA, museli jsme poodjet kus po prašné silnici, abychom měli trochu soukromí. Vysoké hromady olbřímího kamení přímo zvaly k nějaké skopičině. Hroch odpadnul díky klouzavým botám na jedné zlomyslné plotně, my s Péťou vyměkly o patro výše - ne, že by byla třímetrová skalní stěna nezdolatelná, ale bez jištění a s dvacetimetrovou šluchtou pod zadkem se to nezdálo býti tím úplně nejlepším nápadem.



	Skákající kaktusky jsou strašně roztomilé, ale pohladit si je člověk nemůže...

V podvečerním slunci jsme ještě navštívili kaktusky "plyšáčky". Bigelow cholla vypadá opravdu jako nějaké přítulné domácí zvířátko, ale jeho další přezdívka - skákající kaktus je o něco přesnější. Ne, že by by doopravdy dokázal napadnout živého tvora, ale jeho bodliny jsou velmi přilnavé a těžko odstranitelné. Kaktus hustými ostny brání své šťavnaté tělo před sluncem a sežráním. Za časného zimního soumraku jsme opustili národní park, a než nastal čas krmení Hrocha, ocitli jsme se o 260 mil a jedno časové pásmo více na východ - v Phoenixu, ve státě Arizona.

Domnívali jsme se, že taková metropole jako Phoenix bude skýtat nepřeberné možnosti ohledně stravy. Když jsme ovšem projížděli naprosto mrtvým centrem, mezi vánočně osvětelnými, ale totálně vylidněnými úředními budovami, začínalo nám být ouzko. Nakonec Sid zahlédl Kaddy Korner Bar & Grill a tak jsme se ocitli v klasické americké hospodě, hned vedle bodrých dědů, kteří u sousedního stolu sledovali fotbal v telce a popíjeli svoje pifka.



	Květy skákajícího kaktusku

Při objednávce ale došlo k nedorozumění. Péťa, která odmítá pozřít jakéhokoliv čtyřnožce, dostala v omáčce marinara kousky buřta. Ochotná servírka jídlo odnesla s tím, že je vymění, a smutná Péťa se mohla tak akorát dívat, jak nám šmakuje. To zaujalo majitele podniku a přišel se optat, co se stalo, že je jeden z hostů bez jídla. Omluvil se a následoval dotaz, odkud jsme. Pravil, že jeho maminka je taky Češka a už vytáčel telefonní číslo do Nebrasky, aby s ní Sid promluvil česky, že bude jistě ráda. Představte si osmdesátiletou paní, narozenou sice českým rodičům, ale už ve Státech, které zavolá syn v deset večer (a taky možná v jedenáct, pokud žije na té straně Nebrasky, která je za další časovou hranicí) s tím, že má pro ni báječné překvapení, načež na ní začne mluvit Hroch brněnským přízvukem. Nepochybuji, že překvapená BYLA ....

Velmi neradi jsme se loučili s ostrůvkem přívětivosti v neosobním Phoenixu, ale chtěli jsme ještě dorazit o sto mil blíže k našemu konečnému cíli - do Tusconu. Řízení zbylo na Sida, já měla v sobě jednoho Guinesse. Po nějaké době bylo jasno, že není čas na hrdinství. Sjeli jsme k prvnímu motelu a těšili se do pelechu. Jenže pelech nebyl. A tak jsme zase kus popojeli a zase zkoušeli a zkoušeli. O půlnoci uprostřed mrazivé Arizony nám bylo značně neveselo. Nakonec jsme volné pokoje sehnali, ale to už jsme byli z celodenního cestování a všech těch zážitků pěkně gumoví.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Mapa trasy] [Pište] [English version]