Hroší hůrka 29. - 30. listopadu 2002 s vyhlídkou na indiánskou pevnost a sopečné pláně Lava Beds

	Shasta - celý výlet jsme se motali kolem téhle nádherné čtyřtisícovky

Čtyřdenní volno na Díkuvzdání je samozřejmě velevhodnou příležitostí k venčení Hrocha. Může se zdát, že už jsme v Kalifornii viděli snad všechno, ale opak je pravdou. Dokonce se ukázalo, že já osobně jsem ještě stále nenavšívila Hroší hůrku. Prostě škandál.

Hroší hůrka se nachází v Lava Beds National Monument a tyto kdesi mezi Oregonskými hranicemi a Lassenem. A protože to není národní park, dalo se předpokládat, že se setkáme s minimem turistů. Přesto jsme nenechali události náhodě a pro jistotu zamluvili hotel v Klamath Falls, abychom nedopadli jako minulý rok.

	Modocká pevnost v nepřehledném terénu se klidně ztratí i Hroch, není divu, že Modoci dokázali tak dlouho odolávat bělošské armádě

Klamath Falls je městečko v Oregonu. Vyznačuje se dřevařským průmyslem, tahanicemi farmářů a ekoteroristů o vodu z řeky Klamath a poněkud absurdním jménem. Totiž - tohle město se rozkládá v naprosto placaté krajině a tak mi neustále vrtalo hlavou, kde jsou ty vodopády. Až tuhle jsem se dočetla, že město se kdysi jmenovalo Linkville, a když se stalo okresním sídlem, hledala městská rada nějaké zvučnější jméno. "Klamažské Vodopády" jim přišlo dostatečně zvučné - Klamath je jméno místního indiánského kmene, a ... ehm, vodopády tam sice poblíž žádné nebyly, leda tak práh na řece, dneska dokonce utopený v přehradě, ale zato to je zvučné jméno. Nejbližší skutečný vodopád najdete až u Crater Lake, slabých 60 mil na sever.

	I mezi popelem a pemzou existuje život

Což o to, docela roztomilá historka. Jenomže na podobný přístup jsme narazili i v té papírové boudě, kterou se někdo rozhodl nazvat hotelem. V Holiday Inn jsme se setkali s vlídnou recepční, naložili jsme se do bazénu a do vířivky, prostě idylka. Ovšem když jsme později zkusili spát v přiděleném pokoji, s větrákem od sousedovic koupelny puštěným naplno celou noc, bylo to o hodně horší. Ve tři ráno jsme toho měli plný kecky a žádali výměnu pokoje. Ta se nám sice podařila, ale ukázalo se, že buďto měl nový soused problémy s prostatou, a nebo byla slyšet na střídačku ventilace všech koupelen na stejné šachtě. Do toho jsme byli zbytek noci obveselováni mexickou lidovou hudbou (kvalitou a razjuchaností klimakterních zpěvaček to silně připomíná české dechovky). Ráno nás tedy nalezlo ve stádiu značně zdrchaném.

	Sorras Lake s nezbytnou Shastou v pozadí. Přesně uprostřed obrázku vystrkuje uši "oslí" jelen (mule deer)

Zrušili jsme rezervaci na další noc s tím, že v takovémhle prostředí (rambajzu) můžeme spát za poloviční obnos v jakékoliv Perle Bombaje. Venku nás ale čekal nádherný slunečný mrazivý den. To v našich obvyklých zeměpisných šířkách nemáme, a tak jsme si ho nenechali kazit mizernou nocí v mizerném hotelu - pořádně jsme se nabalili a užívali této (pro nás) exotiky.

Lava Beds jsou velmi zvláštní kus krajiny. Celá Kalifornie jako docela tektonicky činná, ale v Lava Beds je toho spousta soustředěného na jednom místě. Především tam mají rozsáhlá lávová pole. Vypadá to trochu jako skládka uhlí, nebo čerstvě zorané pole v Polabí, ale celé je to kompaktní a nehybné. Láva tvoří různé "skalky", propadlé lávové trubky naopak tvoří jeskyně a různé "pasti". Na jednom pahorečku je toto vše natolik příhodně utvořeno, že se v téhle přírodní "pevnosti" dokázali Indiáni kmene Modoc pod vedením Kapitána Jacka hájit několik měsíců mnohem početnější bělošské armádě.

	Hroch na Hroší hůrce

Při osidlování oblastí severní Kalifornie a jižního Oregonu se řešila i indiánská otázka. Zatímco kmeni Klamath bylo přiděleno více méně přesně to území, o které sami stáli, a tudíž ke konfliktům nedošlo, Modoci měli být odstěhováni od svého jezera (Sorras Lake, Kalifornie) právě na území Klamathů (Oregon). Rozmíšky mezi jednotlivými kmeny vedly k tomu, že se postupně část Modoců navrátila na původní místo. Tady se historie komplikuje - jednak sami Indiáni nebyli jednotní, a běloši (přes dva státy) také ne. Celá několikaměsíční válka, od prvních výstřelů až po popravu Kapitána Jacka, vydá na poměrně obsažné, zmatené a velmi smutné povídání. Pokud vás zajímají podrobnosti, tak zajímavé čtení lze nalézt tady (anglicky).

Od "pevnosti" jsme zamířili k lávovým polím a pak do informací. Hroch žádal vlézti do lávových trubek, i chtěli jsme nějaké mapy a instrukce. Překvapilo nás, že nejbližší přístupná jeskyně byla hned uprostřed parkoviště. A protože byla řádně osvětlená zářivkami a náležitě "zturistovaná", zdála se být snesitelnou atrakcí i přes mojí klaustrofóbii. Připadala jsem si tam trochu jak v tunelu metra, které důvěrně znám a ve kterém se nebojím. Tahle roura ovšem vznikla o něco dříve než pražské metro a taky trochu jinak. Vylitá láva postupně na povrchu vychládala, mezitím co žhavé jádro ještě stále - poslušno gravitace - pokračovalo v pohybu, až odteklo z vrchní ztuhlé skořápky. Těchto jeskyní je v okolí několik desítek, na sedmnáct z nich dostanete v informacích průvodce s informacemi o délce a obtížnosti - ty nejjednodušší jsou volně průchozí, jiné vyžadují plazení, shýbání, stoupání, nerovné podlahy a podobné (pro mě) nepochopitelné radůstky. Naštěstí se i Sid spokojil s parkovištní Mushpot Cave, která nakonec byla zajímavější, než jsme čekali. Jeskyně byla oživena naučnými tabulemi, a zajímavé útvary byly nasvětlené.

	Lava Beds v popředí struskový kužel, nalevo je vidět vylitá láva a také část zlomu.

Nicméně Lava Beds jsme navštívili především kvůli nadzemní atrakci, Hroší hůrce. Hippo Butte (1674 m) je kužel ze sopečné strusky. Tyto homole vznikají, když z praskliny tryská pod tlakem magma a "prší" na nejbližší okolí. Struskový kužel je - na rozdíl od sopky - činný pouze jednorázově. Hippo Butte vypadá díky dvěma kráterům z dálky opravdu trochu jako hroch vystrkující oči z řeky. Vylézt na něj je ovšem těžší, než by se zdálo. Cesta tam nevede a hromada popela a laškovně lehoučké pemzy (pokud tento "kámen" hodíte do vody, zůstane mnohdy plavat na hladině), se tak kutálí pod nohama, že na každé dva kroky nahoru sjedete krok dolů.

Z okraje kráteru vypadá krajina jak ilustrace k učebnici zeměpisu. Kromě lávových polí, jeskyní, kráterů, výlevů, dalších sopečných homolí a Shasty na obzoru, je také velmi dobře vidět geologický zlom - tři olbřímí schody v krajině. V mrazivém suchém vzduchu byla dohlednost mnoho desítek mil. Připočtěte k tomu absenci jakýchkoliv turistů a máte romantiku jako hrom. Začalo se schylovat k soumraku a pro nás nastal okamžik rozhodnutí. Pojedeme zpět do Klamath Falls, budeme přemýšlet, co se zbytkem večera (bylo asi pět hodin) a druhý den se pohrneme zácpou kolem Sacramenta a San Francisca - a nebo skočíme do vozíku, pojedeme část noci a pak se pohodlně vyspíme v našem zánovním pelechu? No, zkuste hádat....

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.