Podzimní veselice 15. října - 11. listopadu 2002 o svátcích, nadpřirozených bytostech, bouřích a rtuťových dolech

Naši předci museli mít na podzim pěkné roupy. Jen tak si dokážu vysvětlit tu přehršel podzimních svátků a oslav. My to máme pestřejší o střet dvou kultur. V rychlém sledu se vystřídají Halloween, Dušičky, Den díkuvzdání, Mikuláš, Vánoce a Silvestr.

Halloween je jeden z těch typicky amerických svátků. Minulé dva roky nás nijak netrápil; bydleli jsme v naprosto anonymním nájemním domě, kde se partaje střídaly jak svatí na orloji a kde jsem po prvním měsíci přestala zdravit sousedy (má dobrá vůle o dodržení zásad Gutha-Jarkovského se nestkala s nejmenší odezvou od nekonečných prázdných asijských ksichtů). Prostě to nebylo prostředí na nějaké sousedské veselice. S domečkem se naše situace radikálně změnila a my začali zjišťovat, co takový Halloween obnáší.

Přiznám se bez mučení, že jsme zklamali hned v první fázi, a to ve výzdobě vlastního domu. Což byla chyba, protože právě rozsvícené dýně a strašidelné figuríny jsou poznávacím znamením pro koledníky. Další problém nastal s návratem domů. I v rodinách s workoholickým tatínkem je o Halloweenu zapotřebí DVOU dospělých (jeden absolvuje maškarní taškařice a koledu s vlastními dětmi a druhý je doma a vypořádává se s návalem cizích koledníků) - a tak všichni jeli domů se setměním. Asi jsem tu nadávala na dopravu víckrát, ale tohle bylo vážně o nervy. Sice jsem používala různých zkratek, abych nevyhnila na dálnicích proměněných v parkoviště, ale stejně jsem se domů dohrabala s téměř hodinovým zpožděním. Do toho se mi začal probírat k životu zub, umrtvený ve tři hodiny milosrdným zubařem.

	V parku Quicksilver jsme našli důstojnou náhradu za Borel Hill

Tiše skučivši v nejtemnějším koutě domu jsem doufala, že žádní rozverní koledníci nepřijdou. Přesto nás objevila jedna víla doprovázená modrým králíkem. Víla musela být naprosto nadpřirozená bytost, neboť se vesele řítila čtvrtí v nadýchaných tenoučkých šatečkách, mezitím co já klepala kosu ve flísce. Sid dorazil mnohem později a tak neviděl vůbec žádné koledníky, přestože rozsvítil a připravil mísu s lízátky ve tvaru lebky. Přísahám, že napřesrok se nachystáme zodpovědněji.

A kde se vlastně vzal Halloween? Těžko říct. Jedná se o naprosto chaotickou změt různých pověstí, zvyků a svátků, které se nějakým způsobem váží k podzimu. Kořeny sahají údajně až ke keltskému svátku Samhain, kdy se porážel dobytek na zimu. Jméno Halloween je zkomolený All Hallows Even, což je křesťanský termín pro večer před dnem všech svatých (All Saints' Day), který předchází Dušičkám (All Souls' Day). Zdá se, že prvními, kdo slavil Halloween, byli skotští protestanti. Ovšem v jejich podání se jednalo o shromáždění známých a příbuzných, kde se podle různých zvyků a her předpovídala budoucnost, především svatby. Třeba loupání jablka před zrcadlem, které mělo mladé dívce zjevit podobu budoucího manžela.

	Pohled směrem k Morgan Hill

Ze Skotska pravděpodobně přišly i vyřezávané vodnice, později zaměněné za dýně, které se snadněji opracovávají. Původní lampičky jsou spojovány s nenapravitelným Jackem, který se po smrti nemohl dostat ani do nebe, ani do pekla a byl zatracen k bloudění po zemi až do soudného dne se světýlkem, které lákalo ztracené poutníky do vřesovišť (taková skotská Rusalka). Ani tyto lampičky nebyly původně nijak s Halloweenem spojovány. Podobně koledování patřívávalo spíš k vánocům a maškarní průvody k Dni díkuvzdání. Různé kanadské žertíky s podtextem vydírání měly původně spíš místo kolem těchto dvou svátků, ale jak se vánoce a Thanksgiving stávaly spíše rodinnými svátky, přesunuly se různé lumpárny pomalu na Halloween. Prostě takový den volnosti před svázanými a vzornými vánoci. I dnes se koledníci dotazují, zda si majitel domu přeje "trick or treat" a teoreticky, pokud se odmítnete vykoupit, čeká vás nějaký ten žertíček (třeba zubní pasta na oknech). Neznám ale nikoho, kdo by to zkoušel, namaskované dětičky jsou vesměs neodolatelné, a tak člověk rád obětuje nějakou tu sladkost. Sice zhruba od třicátých let až do sedmdesátých let agentura JPP (jedna paní povídala) zaznamenala všechno možné - od poškozených nemovitostí až po žiletky v jablkách a otravy svíčkama, ale policejní záznamy údajně praví pouze o jednom smrtelném případu, a to v souvislosti s pokusem shrábnout životní pojitku.

Halloweenem jsme tedy oficiálně zahájili podzim. Chladno bylo už zhruba od půlky října (poslední zaznamenané koupání v našem bazénu se událo čtrnáctého), ale stále jsme - za pesimistického krákorání ekoteroristů - čekali na první déšť. Bylo příjemné, když se konečně zatáhlo a ve vzduchu se rozvoněla taková ta podzimní navlhlá nostalgie. Z obrovského okna v práci to vypadalo opravdu náramně, zvlášť když se začalo ještě blýskat. Cestou na parkoviště jsem ale promokla na kost - jednak jsem musela přebrodit několik potoků přes chodníky a silnice a druhak se vítr naprosto nenechal omezovat mým deštníkem a nahodil mě vodorovnou sprchou. Začínalo mi docházet, že tohle nebude jen tak obyčejný deštík.

	Silicon Valley z QUicksilveru je dobře vidět obrovskou rozlohu zalidnění v Sanfranciské zátoce (hladina zátoky se skrývá v oparu na obzoru)

Na to, že všichni za prvního deště jedou rychlostí volského povozu, jsem byla připravená z minulých let. Musím se přiznat, že letos jsem to ale teprve pořádně ocenila. Silnice byla vidět jen v krátkých pikosekundách těsně po mihnutí stěračů a tak jsem většinu cesty jela podle koncových světel auta přede mnou. Díky bouři také všichni svítili (za bílého dne nevídáno!), což dopravní situaci také trochu zjednodušilo. No a pak už stačilo jen vyhnout se popadaným větvím a listí (ano, padaly i palmové listy) - a bylo to.

V domečku jsem běžela ohledat škody. Nejvíc mě znepokojila rozsáhlá louže podél štítové stěny, spadlý kus asfaltového šindele a hluboké jezírko v krytu na bazénu a jaccuzi. Kryty jsou sice údajně stavěné až na šest dospělých osob, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli i na půl metru souvislé vrstvy vody. Do toho nám vypnuli elektřinu. Chodila jsem doma jak Karafiátovi broučci s lucernou na hlavě (mám čelovku) a úspěšně našla ten ohromný pytel svíček, který jsem onehdy výhodně koupila. Zjistila jsem, že nám nefungují ty krásné telefony od Panasonicu (potřebují elektriku), a byla neskonale vděčná, že máme jeden klasický, starý, olezlý - a funkční. Také přestalo fungovat topení - kotel je sice na plyn, ale elektrika to fouká po baráku. A nejhorší nakonec - i sporák je elektrický a v bouři odehrávající se na dvorku nepřipadalo v úvahu vařit na plynovém barbecue. Ne, nebojte, Hroch hlady nezahynul, neboť jsme se vydali do elektrizované restaurace. Předtím jsem se ale snažila dovolat na elektrárny a nahlásit výpadek. Bohužel všechno bylo na automat, který vždy rozverně pravil, že podle telefonního čísla nejsme jejich zákazníci a ať si trhneme nohou (zajímavé, že když dojde na rozesílání účtů, tak jejich zákazníci JSME). Nezbylo než poprosit sousedy, kteří tu bydlí třicet let (a jejichž existenci už snad PG&E zaregistrovalo), aby telefonovali oni. Zřejmě se zadařilo, protože po návratu ze sushi se už svítilo.

Asi jsme měli větší štěstí, protože Křenovi byli bez proudu skoro čtyřiadvacet hodin. Ráno jsme začali odčerpávat vodu z krytů na bazénech, bohužel na jacuzzi už bylo pozdě - voda kryt strhla a napadaný pyl a listí přeměnili modrý bazének na jásavě zeleno. Velký bazén jsme zachránili a odpoledne nakonec přestalo pršet, takže se náš domeček pomalu začal vynořovat z obklopujících vod jak archa Noemova.

O víkendu už to zase vypadalo, že žádný podzim vůbec není a my se několik hodin courali kolem dolů na Quicksilver. Kdysi se tam těžila rtuť, takže není záhodno pít tam vodu a pojídat ulovené ryby, ale krajina je to náramná. Překvapil mě výhled na Údolí - z Peninsuly (Borel Hill) je vždy vidět jen úzký proužek civilizace mezi kopci a zátokou, Z Quicksilver, to jest z jižního konce Údolí, je vidět nekonečné moře domů a stromů - a člověk si najednou dokáže snadno představit, že kouká na sídliště nějakých pěti až šesti miliónů lidí.

Copyright © 2002-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.