Jízda na horské dráze 1. - 14. října 2002 o heroických výkonech mé vetché matičky |
Lickova observatoř sedí na kopci vpravo jako malé bílé vajíčko |
Sid vám pěkně popsal, jak si užíval čtyři dny s tchýní. Moje maminka tu ale byla mnohem déle a já bych vám chtěla poreferovat o zbytku návštěvy.
Třeba hned zkraje naše maminka prošla bobříkem dobré vůle, když souhlasila s večeří v naší oblíbené sušárně (od slova sushi, nikoliv od slova sušit). Většina návštěv při pohledu na syrové ryby nabere barvy wasabi (jasně zelená) a nadále obezřetně vybírá jen ta soustečka, která neobsahují žádné mořské živočichy, nebo obsahují, ale zato způsobně pečené či vařené. Moje maminka loni nebyla jiná, letos však nejen statečně zápasila s hůlkami, ale dokonce pozřela několik kousků syrového tuňáka.
Šestatřicetipalcový teleskop se mi do objektivu nevešel. A to ho prosím museli hned po instalaci zkrátit, protože někdo blbě spočítal ohniskové vzdálenosti čoček a tutíž s ním nešlo ostřit. |
Také pokus s vypuštěním maminky do světa skončil relativně úspěšně - přežila tři dny o samotě v Monterey a vyřídila si i velrybářskou vyhlídkovou jízdu (a viděla velryby, což nás v tomhle ročním období opravdu překvapilo). Komunikace snad vázla pouze v jednom drugstoru, kde chtěla otevřít foťák, aby ověřila, které baterky do něj patří, načež přeochotná prodavačka jí otevřela dvířka s exponovaným filmem. Kupodivu se ukázalo, že většina obrázků tento brutální zásah přežila. Maminka byla odškodněna omluvou a novým filmem. Stejně mě ale mrzí, že si nepamatuje, v kterém obchodě to bylo, ráda bych tyto "odborníky" v deníčku jmenovala.
V jediném zbývajícím dni mé dovolené jsem chtěla mamince ukázat Mt. Hamilton. Z naší zahrádky vypadá kopule Lickovy observatoře jako malé bílé vajíčko uhnízděné na nejvyšším kopci jižního konce Křemíkového Údolí. Ovšem cesta tam je delší, než se může na první pohled zdát. Mimo jiné proto, že silnička kopíruje cestu z konce devatenáctého století, která byla postavena pro pohodlí volských potahů těžce naložených stavebním materiálem na observatoř. Vozíku ale nekonečné serpentýny nevadí, na vršek jsme se dostaly. Kupodivu byla otevřená i vlastní observatoř, jejíž atrakce jsme navštívily v pořadí - záchodky, upomínkové předměty (tam jsme nakoupily úžasná černá trika, na nichž ve tmě blikotají mapy souhvězdí) - a prohlídku refrakčního teleskopu, postaveného z dědictví Jamese Licka.
Sid předvádí tchýni, že vertikální pohyb je snadný |
James Lick je figurka kalifornské historie, která opravdu stojí za zmínku. Narodil se v Pensylvánii na sklonku osmnáctého století jako nejstarší syn truhláře. V jednadvaceti přivedl do jiného stavu dceru místního mlynáře, který ovšem odmítl svou dceru provdat za takového chudáka. James odjel do Baltimoru, kde se naučil vyrábět piána. Když zjistil, že jdou nejlépe na odbyt v Jižní Americe, odstěhoval se do Buenos Aires. Tam se mu dařilo tak dobře, že se po čase vrátil se čtyřiceti tisíci dolary pro svou nevěstu, ale protože jí po otcově urážce jaksi opomněl oznámit, že na ni bude myslet a že má v úmyslu se vrátit, Barbara se mezitím provdala. Zhrzený James se vrátil do Buenos Aires, později se přestěhoval do klidnějšího Valparaisa v Chile a nakonec zakotvil v peruánské Limě. Historické prameny se nezmiňují o tom, že by se tam potkal s Járou Cimmrmanem. V roce 1846 ho ze dne na den opustili mexičtí dělníci povolaní do války a James setrval dalších osmnáct měsíců, během kterých sám poctivě dodělal všechny objednávky pián. V roce 1848 přijel do San Francisca - pouhých sedmnáct dní před vypuknutím zlaté horečky. S sebou měl 30 000 dolarů ve zlatě a 600 liber čokolády od svého limského souseda, cukráře Domenica "Dominga" Ghirardelliho, původem Itala. Za zlato nakoupil pozemky, a protože čokoláda šla na odbyt, přetáhnul Ghirardelliho do San Francisca. Ghirardelliho čokoláda se brzy distribuovala po celé západní polovině Severní Ameriky a dodnes je tady známým pojmem. V roce 1855 Lick také konečně poznal svého syna Johna, ale po osmi letech se rozešli více méně ve zlém a James Johna vydědil. Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi Lickových obchodních úspěchů, ale když ho v sedmasedmdesáti připoutala mrtvice na lůžku, měl tolik prostředků, že si mohl dlouze rozmýšlet, jak s nimi naložit. Začal s dary na městské lázně, domov pro stárnoucí vdovy, sirotčinec a podobné aktivity. Kromě těch si ovšem pohrával s myšlenkou vlastního monumentu. Původně si hodlal vztyčit obrovskou sochou viditelnou z moře, ale u té se obával, že by byla výborným dělostřeleckým terčem v případě námořního útoku. Pyramida větší než ty egyptské, uprostřed San Francisca, mu připadla slibnější. Nakonec se naštěstí nechal nadchnout pro poměrně střízlivou stavbu "teleskopu dokonalejšího a silnějšího než všechny teleskopy dosud vyrobené, s přiměřenou observatoří". Samotné stavby se nedožil, ale dnes se jeho hrob nachází přímo pod šestatřicetipalcovým refrakčním teleskopem, jenž je dodnes jedním z největších refrakčních teleskopů na světě.
Lída mu zcela zjevně uvěřila a drápe se k vrcholu... |
Připadá vám, že už jsme se nemohli dopustit dalších surovostí na návštěvě? Že podrobný výklad o místních barvitých figurkách a problematice refrakčních teleskopů v angličtině, uvařené auto v pusté poušti, propasti, chůze po řetězech v horách v bouřce, syrová strava, otročení na naší zahradě a ponechání na pospas v Monterey, kombinováno s naší hromádkářskou domácností, stačí? Kdepak. V záloze jsme měli totiž ještě stěnu. Horolezeckou, aby bylo jasno.
Pigeon Point když padnou na pobřeží mlhy, vypadá rázem jak kulisy ke psu Baskervillskému |
Když jsem začínala před sedmi a půl roky lézt, měla moje maminka pocit, že všichni horolezci jsou sebevrazi prahnoucí po umrznutí na Anapurně, či jiné... ehm.. výšině světa. Moje přesvědčování, že stěna je naprosto bezpečná a skalky skoro úplně bezpečné, vyšlo tenkrát naprázdno. Proto mě překvapila ochota, se kterou se najednou odhodlala k účasti na takto nebezpečné sportovní aktivitě. Že by se nechtěla nechat zahanbit Hrochem, zvesela šplhajícím po vertikále? Každopádně s námi vylezla několik cest a zřejmě si to i docela užila, protože pravila, že ji to baví.
Na poslední den před odjezdem jsme jí naordinovali Mt. Tama, ale sanfranciské mlhy rozhodly jinak. Vzdali jsme pokus o vyhlídku na Město a sešoupli se po jedničce do Santa Cruz na Boardwalk - pouť. Řekla bych, že Boardwalk hodně charakterizuje kalifonský přístup k životu a proto jsme ji zařadili na program pro návštěvy. Na kolotočích, horských dráhách, houpačkách a střelnicích není nic výjimečného. Ani na frontách na jednotlivé atrakce. Zajímavé je ovšem, že se to celé nachází na pláži. Když vás znaví reprodukovaná hudba, opékané klobásy, cukrová vata a ryk pouti, můžete se ještě stále posadit do teplého písku a zaposlouchat do hukotu vln či uklidnit se pohledem na mořskou hladinu.
Když ovšem slunícko na chvíli protrhne mlhu, je to hned veselejší. Tahle fotka je braná z toho samého místa jako ta předchozí - jen o pár minut později... |
Úplně nejzajímavější jsou ovšem sami návštěvníci. Samozřejmě že část z nich tvoří děti a jejich nezbytný doprovod, ale ještě stále velké procento jsou potomkůprostí dospělí, kteří s dětinským potěšením sedí na klasickém kolotoči s dřevěnými koníky, vřeští na horských dráhách, zaplácávají si žaludek jídlem ze stánků, střílejí na kýčovité odměny - a užívají si života. Nikoho z nich nenapadne, že by se to "nehodilo". Nikdo z nich si nepotřebuje "půjčovat" děti od příbuzných, aby jejich přítomností obhájil svou chuť na cukrovou vatu a jízdu na lanovce.
Maminku jsme vytáhli na památkově chráněnou horskou dráhu (ano, už tam stojí více než sedmdesát let!). Jestli dobře počítám, tak maminka naposledy jela na dráze před sedmadvaceti lety se mnou na Matějský. Rodinné historky se ovšem rozcházejí ohledně toho, komu bylo víc špatně. Letos jsme to obě přežily bez úhony, takže rozepře o odolných a méně odolných žaludcích zůstala nerozhodně. Zdá se, že maminka přišla kalifornské uvolněnosti na chuť a sama absolvovala vyhlídkovou jízdu lanovkou nad celou Boardwalk. Další den jí čekala už jen jízda na letiště - a let přes půl zeměkoule. Alespoň měla dobrý trénink na turbulence.
Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved. |