Pouště, propasti, bouře: Sid s tchýní na výletě 27. - 30. září 2002 čtyři dny bez manželky, na čtyřech kolech přes čtyři státy

Sidův příspěvek

Myslím, že příjezd zámořské tchýně dokáže zamíchat i daleko hektičtější domácností, než je ta naše. Carol nezbyla žádná dovolená, zatímco můj zaměstnavatel prostřednictvím e-majlových oběžníků obden obřadně hřímal, že si každý musíme vybrat celé dva týdny nucené dovolené každý kvartál, tedy do konce září. Do toho přišly výroční komplexní hodnocení (ano, i tady v USA je máme) spojené s fámami o chystaném propouštění; kromě toho ještě kulminovala kritická vývojová fáze projektu, na němž jsem právě pracoval. Kolega, s nímž celý projekt stojí a padá, se kvůli nespravedlivě mizernému hodnocení rozhodl odejít na jiné pracoviště, a managoři mi na oplátku naznačili, že si sice musím vybrat povinnou závodní dovolenou, ale snad nejlépe kdybych přitom chodil do práce.
No, a do toho přijela tchýně Lída.

	Chráněná oblast Pláň Carrizo, v pozadí přechodně vyschlé solné jezero Soda Lake

Z původního plánu vyjet si na týden do pouště zbyl oboustranně protažený víkend -- přece jen bych si džob ještě rád podržel.

Lída je naštěstí relativně nenáročná, zvyklá na běžnou nepohodu turistiky, a má -- po pravdě řečeno -- lepší fyzickou kondici než my oba s Carol dohromady. Takže problém nebyl ani tak s tím, jak tchýni nevyřídit, jako spíš co pro ni najít, aby se mohla atleticky realisovat. S její dietou to taky není těžké: pokud je k dispozici jogurt a salát, je v podstatě spokojená (horší to je, pokud tyto k dispozici nejsou).

	Dozrálý bodlák

A tak jsme v pátek srána opustili Carol a domeček, vyrazivše směrem k první atrakci: chráněnému území pláně Carrizo, neboli California Valley. Čekaly mě doslova tisíce mil za volantem -- Lída k životu v Praze řidičský um nepotřebuje, a tak mě nemohla vystřídat. O pět hodin později jsme projížděli pustinou na východ od Paso Robles a mně se nepodařilo najít místo "u chcíplého skunka", kde nám onehdy zesnul Vozík -- kudrlinky na Highway 58 vypadají všechny stejně.

Soda Lake, malé solné jezero ve stepní pláni údolí lemovaného z východu zemětřesným San Andreaským zlomem, bylo teď na konci léta úplně vyschlé. Lídu asi spíš upoutala prapodivná krajina kolem Mckittrick, kde se intensivně těží ropa. Písečné přesypy jsou plné kývajících se násosek a v jednom korytu tam místo potoka tekla surová mazlavá břečka. Asi zrovna někde praskla trubka.

	Vláček! Vláček! Slavná železniční smyčka u Tehachapi

Naftová poušť přešla v bavlníková pole a už jsme projížděli San Joaquim Valley, přes Bakersfield do průsmyku Tehachapi. Tamní železniční smyčka spolehlivě nadchne evropského i amerického turistu, zvláště pokud jede vláček, který si ve smyčce nadjíždí ocásek (to není tak těžké, anžto jede každých 40 minut). Pokud vlak zrovna nejede, stačí počkat a kochat se krajinou, kterou tu v podhůří Sierry Nevady navařili náramnou bez ohledu na roční období. Dokonce bych řekl, že lednové nízké mraky a lezavá zima sem pasují nejlépe. My měli ještě docela svižný, žlutým senem zářící podzim, vlak jsme stíhali prudkou jízdou po vedlejší silnici (naštěstí se před smyčkou trochu motá v serpentinách, taxme vyběhli včas na kopeček). Krajinou jsme se kochali až potom. Dozrály tu pětimetrové květy nějakého polopouštního bodláku, a při zatřepání se z nich sypala malá černá semínka, jež vypadala jako pilulky živočišného uhlí. Radši jsem jejich účinek nezkoumal.

	Národní park Zion, Utah Tchýně balancuje na hraně propasti...

Za soumraku jsme dorazili do Barstow, CA, kde se stravujeme v olezle vypadajícím, leč velmi chutnou thajskou kuchyní oplývajícím Zlatém Drakovi. V hospodě se už několikrát vystřídal majitel i obsluha, leč jídlo vaří pořád dobré a nezdá se, že by se měnilo, i když se i tentokrát nová majitelka dušovala, že i kuchař je nový, ale hlavně že vám chutná, pliďte zase, senk ju vely mač.

Pak už jsme jenom jeli a jeli a jeli temnou pouští přes Las Vegas, NV, skrz severozápadní rožek Arizony, do Utahu. Samozřejmě mi na čerstvosti nepřibývalo, ale nemohl jsem přece tchyni vyklopit někde v poušti, zvlášť když nám Carol zamluvila báječný pokoj v hotelu přímo u Národního parku Zion. Dojeli jsme tam krátce po půlnoci, což představuje devět hodin jízdy. V Utahu už ovšem měli čtvrt na dvě. Uf.

	Angels Landing, národní park Zion, Utah Tak tady jako přistávají ti andělé... a blesky!

O Vánocích 2000, kdy jsme v Zionu s Carol byli, měli turistů tak málo, že nám normálně dovolili vjet s Vozíkem do parku. S Lídou jsme museli jet autobusem (naštěstí jezdí hustě a zdarma) nejprve ke kase a pak monumentálním údolím Dvora Patriarchů až do stanice Grotto, kde nás čekala "vycházka". Skalní hnízdo Angels Landing je pro osoby v dobré fyzické a duševní kondici snadno přístupné po krkolomném chodníčku po dvojitém kraji 500 metrové propasti (šluchta je zhusta z obou stran). Terén jak stvořený na výlet s tchýní, že? Inu, sotva jsem jí stačil.

	Národní park Zion, Utah O 500 metrů níže lze na silnici rozeznat dva autobusy s přívěsem, kterými se do parku jezdí.

Na Lovecké vyhlídce (Scout Lookout) ve 3/4 převýšení se hromadili turisti, kteří se ale začali kvapem klidit, když se do parku přiřítila bouřka. Pravda, pískovec se v dešti stal o něco kluzším, Angels Landing je poměrně vysokým skalním výběžkem, a železné řetězy, kterých se poutník nad propastí jinak rád přidrží, se pro blesky staly vítaným svodem, ale my přesto šli nahoru. Odměnou nám byla úchvatná vyhlídka a úlevná absence davu. Kupodivu Lídě nevadila ani tak propast samotná jako fakt, že jsem se nebál chodit/sedat/fotografovat až na samotném okraji. Tak už vím, po kom to moje žena má.

Cestou dolů se ovšem dostavila únava z mého předchozího automobilistického maratónu, a tak jsem milou tchýni vypustil do parku, sám se odebrav do hotelu, ve kterém jsem byl předtím vymámil pokoj na další noc. Další výhoda autobusové dopravy, která se do Zionu skutečně velmi hodí.

	Badwater, Údolí Smrti, Kalifornie Nejnižší suchozemské místo na Zemi (85 metrů pod mořem)

Lída sice prohlásila, že ji zajímají krásy přírody a o západní gultůru nestojí, nicméně jsem ji následujícího dne přece jenom vzal na krátkou prohlídku kousku Las Vegas. Vyšlo to zrovna na nedělní oběd a my zapluli do jednoho ze stovek kasín, kde se údajně lze dle lidové pranostiky dobrati levného samoobslužně bufetového oběda. Opět se potvrdila moje předchozí zkušenost: pranostika se již nezmiňuje o tom, že "levně" znamená ve Vegas řádově $18/osobu, tedy zhruba dvojnásobek obědové útraty Křemíkového údolí, jež se jinak považuje za drahé místo. Asi je to myšleno tak, že obsluhováni bychom v kasínu platili $50/osobu, kterážto částka je výchozím bodem pranostiky.

	Ďábelské golfiště, Údolí Smrti, CA

Nicméně tchýně si úspěšně sestavila pestrý salát a viděla kasíno zevnitř. Jako nejeden Čech předtím byla překvapena lidovou masovostí nabízených atrakcí, neboť sály neustále doslova přetékají davy všech věkových kategorií, jež nedělají nic jiného, než různou rychlostí utrácejí peníze, neobdrževše zaznamenatelné protihodnoty. To, pravda, se od kasína čeká, ale Lída se přiznala, že navíc čekala, že se nás již u vchodu ujme distinguovaný olivrejovaný krupiér a osobně nás uvede do shromážděné společnosti. Chtěl bych vidět, jak by se něco takového dalo provozovat naráz s několika tisíci lidmi na jedno kasíno. Kasína v Česku (nikdy jsem v žádném nebyl) musí asi být daleko intimnější a osobitější -- a za vstup se tam platí. Na druhé straně jsem přesvědčen, že kdyby tchýně vytáhla z kabelky tlustý svazek stodolarových bankovek a dožadovala by se osobní obsluhy, jistě by se okamžitě našlo sdostatek olivrejovaných, distinguovaných zaměstnanců k tomuto úkolu svolných. Jenže ona žádné bankovky nevytáhla a tak jsme zase odjeli z hříšného města směrem do pouště.

	Pobřeží Big Sur, Kalifornie

V půli cesty mezi Las Vegas a Death Valley si Lída krátce vyběhla vyfotografovat pustinu a Vozíku se náhle udělalo špatně a začal vařit vodu v chladiči, i když jí měl dost. Ukázalo se, že nesnese puštěný motor na volnoběh -- a to nebylo ani moc vedro, jenom vzduch byl asi hodně suchý a nechladil. Ani nevím, jestli se mi podařilo Lídě vysvětlit, že v neděli odpoledne 50 mil od civilizace mi připadá lepší nechat motor vychladnout a zkusit jet dál. Srovnejte alternativu: doprovázen vyděšenou a naštvanou tchýní, mohl jsem zkoušet shánět opraváře v indiánské reservaci. Uprostřed pouště. V neděli. Motor vychladl, a my jeli dál.

	Dej žrádlo, tlusťochu!

Potíže s vozíkem mi na rozvaze nepřidaly, a tak jsem odbočil dříve, než jsem měl: s Carol v neznámých místech obvykle jezdíme s puštěnou GPS a elektronickou mapou. Omyl nám takto sice přidal nějakých tucet mil zajížďky, ale zato jsme do vlastního údolí Smrti vjeli po silnici, jež byla i pro mě nová a která vede kolem nejnižšího (suchozemského) místa na Zemi, Badwater (Špatná voda). Do soumraku jsme se courali (vozmo) krásnou barevnou pouští a už za tmy projeli úchvatně nasvícenou minerální mašinérií Tróny.

Poslední den našeho výletu jsme začali opět v Tehachapi, kde jsme se pro změnu nevěnovali vláčkům, nýbrž krajině u Caliente. Až mě zaskočilo, jak úporně mi Lída nevěřila, že vodorovné proužky, které "zdobí" téměř všechny travnaté kopce v Kalifornii i jinde po Státech, pocházejí od krav -- zblízka jsou to obyčejné docela nepravidelné chodníčky vydupané generacemi skotu. Musel jsem jí najít krávy, které chodí po kopcích (jako na potvoru zrovna všechny žraly čerstvou trávu na rovině), jakož i kopce přepůlené plotem, kde krávy smějí jenom na jednu půlku -- a to je ta pruhovaná. Takto se zabývajíce důležitými tématy jsme dojeli až k pobřeží, na proslulou Highway 1.

	Pláž San Simeon, Kalifornie

Mezi San Simeon a Monterey je asi 75 mil obrovských srázů spadajících do moře, po nichž se vine a kroutí silnice, po níž se řítí a na odpočivadlech scenérii fotí tisíce autoturistů. Je to ale dlouhá štreka a pěkně se tam vejdou, jen zřídka způsobivše zácpu. Na několika místech se dá vyjít na malou přírodní písečnou pláž mezi skalisky; Lída neodolala a tak usilovně se brodila ledovým příbojem, až si musela měnit promáčené kalhoty. Nečekaná dvojice vojenských vrtulníků, která přeletěla nad mořem, nám po čtyřech dnech připomněla válečné přípravy civilisovaného světa, kam jsme se nakonec s večerem poslušně navrátili.

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.