Báječní muži na létajících vacích 5. října 2002 ráno raníčko panna dáma vstala, pytel horkým vzduchem naplnila

		Balónu je třeba pečlivě prostřít, aby se neponičil ostrými kameny, trávou a bodláky
		Koš je poskládaný, připravený, Brent ještě zkouší hořáky
		Koš balónu (Shooting Star) je k plášti obalu připevňován ocelovými lanky.
		Sid a Helen třímají "zástěrku" balónu, aby se obal mohl nafouknout studeným vzduchem hnaným z větráku. (Shooting Star)
		Zatím je vidět skrz balón. V levém dolním obrázku je větrák. Všimněte si Toma na druhé straně, který drží napjaté korunové lano, aby plášť zůstal během nafukování pěkně natažený jedním směrem. (Shooting Star)
		Takhle vypadá pohled z druhé strany - od koruny balónu. Vyfotila jsem to v době, kdy jsme přidělávali suchými zipy záklopku, aby se mohl balón donafouknout a ohřát (jedná se o Free Spirit - jiný balón, než ten na předchozích snímcích)
		Zleva vychází slunce, zprava balón. Všimněte si, že ventilační otvor je již zcela uzavřen. Tom ještě stále drží korunové lano napnuté.(Shooting Star)
		Na zemi se balón nafoukne skoro až do plné velikosti jen studeným vzduchem. Ke vztyčení stačí na pár vteřin přitopit. (Free Spirit)
		Balón se rychle zvedá ze země, Linda jej přidržuje ve správném směru korunovým lanem (Free Spirit)
		Balón v letu. (Free Spirit)
		Hon na balón - kdepak asi přistane? Pomocníci i auta v pohotovosti. (Noname)
		Silní muži drží napnuté korunové lano, neméně silní pomocníci ručkují po balónu a vyfukují z něj (neuvěřitelně smrduté) zbytky po horkém vzduchu a propanu.(Noname)
		Tady už se obě party k sobě přiblížily - výsledkem je dlouhá ochablá nudle obalu pláště.(Noname)
		Teď už to jen všechno pěkně od koruny nacpat do pytle. Zástěrka a ocelová lanka musí zůstat co nejvíce po ruce, budou se potřebovat jako první při dalším letu. (Noname)

Joseph a Etiénne Montgolfierovi o rodinný podnik - velkou papírnu - nejevili velký zájem. Nicméně se papíru věnovali alespoň do té míry, aby zpozorovali, že při hoření se částečky papíru vznášejí ve vzduchu. Usoudili, že to způsobuje kouř a začali konat pokusy s lapáním kouře do pytle, až skončili u výroby montgolfiery - horkovzdušného balónu, který by mohl lidem splnit dávný sen o létání. V té době se ale nevědělo, co udělají vyšší sféry s lidským organismem. Nezahynou pasažéři nedostatkem vzduchu či na jiné komplikace? Prvními vzduchoplavci se proto stala zvířata - kohout, kachna a ovce. Pokus proběhl úspěšně (pomineme-li skutečnost, že vyděšená ovce šlápla na kachnu, zlomivši jí krk). Nic tedy nebránilo najmutí dobrovolníků na lidskou osádku. Koho ale do oblak poslat? Báječnou reklamou by byl člen královského dvora, ledaže by přitom zahynul. Na druhé straně odsouzence na smrt by škoda nebyla, jenže kdyby přežil, stal by se hrdinou a jeho následná poprava by asi nebyla populární. Nakonec letěli (jako kompromis) lékárník Pilatre de Rozier a markýz d'Arlendes. Létání se stalo populárním, jenže na balóny (horkovzdušné i konkurenční vodíkové) se vrhal vesnický lid s cepy a hráběmi. Co si také mohli myslet o obrovské příšeře plovoucí vzduchem, často za pomoci ohně a kouře? Jistě dílo ďábla!

Vzduchoplavci přemýšleli, jak naznačit bojovným vesničanům svou bohabojnost a předejít tak vlastnímu "zcepenění" rozvášněným davem. Ve Francii, zemi právě objeveného šampaňského, byla odpověď nasnadě, neboť láhve byly tenkrát povinně vybaveny královskou pečetí. Od té doby tvoří láhev pěnivého moku nedílnou součást výbavy koše a prý nejednou zachránila i moderní balónaře od zbytečných incidentů, či nepříjemného vysvětlování nerudným vlastníkům pozemku.

OK, možná to není úplně přesně, ale takhle tu historku vykládá Brent, a protože u toho rozlévá dotyčné šampaňské, nikdy jsem nepocítila potřebu historku zpochybnit (inu, trocha šampaňského se hodí ke každé příležitosti!). To ale přebíhám, bublinky se rozlévají až po přistání a vy zatím ani nevíte, proč a jak jsme se jednoho chladného rána ocitli na poli u letiště v Morgan Hill!

Sid již kdysi zatoužil po světě z ptačí perspektivy a hledal, kde si tento požitek opatřiti. Nalezl stránky Jeanne & Toma a zaplatil si jeden let. Při své ukecané povaze se dal s pilotkou Jeanne do řeči a zjistil, kolik práce se točí kolem takového jednoho letu, a kolik dobrovolných pomocníků a organizace je k tomu zapotřebí. Přinejmenším musí někdo pomoci se stavbou balónu a někdo musí jeho let sledovat s autem, být ochoten dojet k místu přistání a podílet se na skládání. Balón je vydán na milost a nemilost vzdušným proudům - někdy se podaří přistát na místě startu, zhusta ale doplachtí i řádně daleko. Piloti mají tedy velkou spotřebu pomocníků, kterým se mohou odvděčit "jen" občasným vynesením do výšin. A tak se Sid ocitnul na seznamu dobrovolníků, a já se potažmo ocitla ve vzduchu.

Letos to bylo moje druhé balónování. Zatímco u toho prvního mě nejvíc zajímalo, zda na nás taky vyjde místo v koši a u stavby balónu jsem asi víc překážela než pomohla, tentokrát jsem čekala, že si balónů užiju hlavně ze země. Brent měl navíc letět s platícími klienty, bylo jasné, že u něj v koši místo pro pomocníky nezbude. Rozhodla jsem se nafotit celý proces provázející takový let. Foťák jsem hodila na rameno preventivně už na místě srazu, kde se ve tmě potácely rozespalé zívající figurky a nechutně čilí Tom a Brent. Nejlepší letové podmínky jsou za úsvitu, kdy bývá téměř bezvětří. Vstávání v pět ráno se může zdát takovou drobnou vadou na kráse tohoto koníčku, ale skotačení při východu slunce má také něco do sebe - očekávání, chlad, termosky s kávou, rukavice a kulichy, ticho, romantika. Někdy se dokonce startuje za tmy a na východ slunce se čeká již ve vzduchu.

Brent vypustil tři pokusné balónky (ano, takové ty obyčejné "pouťové") a všichni napjatě sledovali dráhu jejich letu a vedli zasvěcené diskuze o směru a síle větru. Jakmile už nikdo z nás nedokázal balónek odlišit od takových těch teček na sítnici, které uvidíte, když budete za svítání se zakloněnou hlavou civět několik minut do blankytu, rozhodlo se, že ve vzduchu nečíhá na vzduchoplavce žádná zrada, a tak jsme začali stavět. Napřed se musí pěkně prostřít obrovská plachta, aby jemný plášť obalu balónu nedošel úhony. Děravý pytel nedrží dobře vzduch, zvyšuje se spotřeba propanu a balón se stává čím dál tím méně použitelný, až je zralý na důchod a osiřelý vzduchoplavec musí šetřit na nový dopravní prostředek.

Na podložku jsme vynesli a sestavili koš, Brent cvičně zapálil hořáky. Pak jsme rozbalili vlastní balón (obal), připevnili ke koši a začali jej naplňovat studeným vzduchem z větráku. Překvapilo mě, že takhle (na studeno) se dá plášť téměř dokonale nafouknout. Nakonec se do toho trochu naprdí z hořáku a je to. Zbývalo naložit klienty, vyfotit je, zamávat jim a jít se podívat, jak si se stavbou až do teď poradil Dana (ano, Dana je tady MUŽSKÉ jméno), který neměl žádné klienty.

Za chvíli byl i on ve vzduchu, ale mezitím co Shooting Star s Brentem a klienty zamířil západním směrem, ke kopcům, Dana jen opsal elegantní kolečko nad Morgan Hill a přistál na stejné loučce u letiště, odkud startoval. V dalším kole přišla řada na mě a tak jsem se i tentokrát proletěla. Vlastně ani nevím, jak let balónem popsat. Stojíte v koši vysoko nad pozemským šrumcem a pomalu a tichoučce se posouváte krajinou. To ticho pilot občas přeruší děsným hukotem hořáku. V rozdílných výškových vrstvách táhnou vzdušné proudy (vítr) různými směry a tak místo "točení volantem" se reguluje směr pohybu výškou - a tu zase teplotou vzduchu v balónu. Vlastně by se dalo říct, že se přitom "nic neděje". Přesto bych na tomto místě ráda zpochybnila tvrzení, že svět je nejkrásnější z koňského hřbetu. V balónu je klídek, sluníčko a zdánlivé závětří (necítíte ani nejmenší zavanutí vzduchu, protože se sami pohybujete rychlostí a směrem větru). Prostě pohoda.

Danovi se opět podařilo perfektní kolečko. V balónu mě vystřídal Larry a já zjistila, že mě v mé nepřítomnosti opustil manžel. Brent s klienty nenašel vítr, který by je vrátil úplně přesně zpět, a tak se Sid s Tomem vydali do kraje na balónový hon. Ten spočívá v tom, že pomocníci vysílačkou vybírají s pilotem místo k přistání tak, aby na něm nebyly ani stromy, ani dráty elektrického vedení a snaží se k němu dojet co nejblíže s přívěsem. Pilot musí najít dostatečně rovnou, schůdnou a přístupnou plochu, na které je možno bezpečně sbalit cenný balón a naložit všechny saky paky.

Na naší louce u letiště se zatím sešlo pár zvědavých, leč ostýchavých čumilů, jelikož zde právě začal festival Wings of History. Dana vysadil Larryho, přivázal balón na dlouhou oprať k autu a začal zájemce vozit jak výtahem. Nejlegračnější byly děti, které v koši nevěděly, zda brečet strachy z hukotu hořáku, nebo řičet nadšením z letu. Zhusta dělaly oboje najednou. Pak došel plyn a tak nezbývalo než to zabalit. V závěrečné fázi se přiřítil zpátky Sid, Tom, Brent a klienti z Shooting Star, a jakmile byl i Danův balon napěchován zpátky v přepravní brašně, došlo na občerstvení, balonářské historky a šampaňské. Musím říct, že po stavění balonu, letu v nějakých 1200 stopách, visení na koši při střídání pasažérů a balení balónu mi docela vyhládlo.

Pilný Dana odfrčel ještě během snídaně do hangáru a přivézl svůj druhý, velký balón Free Spirit, a až do poledne pořádal krátké upoutané lety s nadšenými návštěvníky festivalu. Přesně v poledne ale začal pofukovat mírný větřík a situace ve vzduchu se stala rázem poněkud dramatickou. Balón má značnou plochu a obsahuje velkou (hmotnou) masu vzduchu. Setrvačnost obalu dokáže rozhoupat drobný koš tak, že pasažéři se v něm bimbají jak nudle v bandě. Bylo jasné, že je po legraci. Po přistání téhle (ze zcela zjevných důvodů poslední) várky návštěvníků jsme já, Tom a Sid plandali na koši a snažili se balón vmanévrovat tak, aby se dal vypustit a složit po větru na podložku, která by ochránila "obal" před bodláky, kamením a ostrou trávou. Jestli si myslíte, že přesunout nafouknutý balón je věc jednoduchá, tak vás upozorňuji, že jsme se nadřeli jak koně. I když Dana udržoval koš kousíček nad zemí, tak celý systém (koš, obal, vzduch) má nějaké dvě tuny - sice to "nepadá dolů", ale posunovat s tím je fuška - obzvláště, pokud se vám do toho opírá protivítr, to balón hravě zatočí i s takovou zátěží, jakou představují tři osoby a jeden Hroch.

Z téhle taškařice bohužel nemám žádné fotky - opravdu bylo zapotřebí každé ruky ke zkrocení obrovského pytle plného vzduchu. Slunce připékalo a tak jsme skončili totálně propocení. Také se začínal projevovat ranní spánkový deficit a nezvyklá námaha. Rozloučili jsme se s báječnými létajícími muži a smutným šedivým pytlem, co ve svých utrobách skrýval veselou nádheru vzduchoplaveckého "vaku". Se zavírajícíma se očima a pocitem jak po vydařeném flámu jsme nabrali toužebně kurs k domečku s bazénem a pelechem.

Copyright © 2002-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.