Bydlíme s Hrochem 22. května - 9. června 2002 o jedné fiktivní příručce, městu co nebyo městem a farmě, co nebyla farmou

Možná, že na stáří dám dohromady své zkušenosti a sepíšu příručku "Bydlíme s Hrochem". Již nyní, po sotva dvou letech, se rýsují dvě hlavní pravidla, jež nutno opravdu dodržovat:

	Point Lobos skály "Ostrova pokladů" s výhledem na Carmel

	Kolibřík si ani nestačil očistit zobáček od pylu

Přiznám se, že druhý bod jsme poslední dobou poněkud zanedbávali - kupování domu, stěhování, pak můj výlet do Čech, po návratu zase domkářský kolotoč... Když se pak jeden soused nabídnul, že nám půjčí sekačku, bylo to fajn; když o týden později přišel druhý soused, že nám ten trávník sám poseká, bylo na čase obětovat víkend nákupu sekačky a civilizování džungle před domečkem. A tak pořád dokola.

Ten víkend jsme tedy vyrazili jen na jeden den na Point Lobos, a tady se ukázalo, jak jsme cestování odvykli. Odhopkali jsme do Vozíku a tradá... nějak jsme si nevzpomněli na letní přímořskou inverzi. Pacifik má patnáct stupňů, nad hladinou se vzduch ochlazuje a drží se dole. Nad něj se tlačí teplý vzduch z pevniny, který udělá mlžnou pokličku, pod kterou je zima a lezavo (vlhko). Jen co jsme přejeli Santa Cruz Mountains, bylo jasný, že kraťásky a trička jsou výrazem totálního zelenáčství. Připadali jsme si jako blbci, ale co se dalo dělat. Stejně jsme potřebovali nové kalhoty (já měla jediné slušné a ty jsou v práci za toho půl roku už dost okoukané a Sid byl na tom podobně) - a tak jsme museli ze všeho nejdříve nakupovat.

	Tihle králíčci mají asi 15 cm

	Pelican Bay moře modré přechází do moře zeleného

O něco oblečenější jsme popojeli za Carmel, na jižní část Point Lobos, kterou ještě neznáme. Bylo dost zalidněno a pod nohama se nám motali legrační, malí, bláznivě skákající králíčci. Kromě klasických vyder a tuleňů jsme načapali dalšího obyvatele. Kolibříček se schovával ve větvích, strašně rychle dýchal a myslel si, že ho nevidíme. My jsme nejen viděli, ale především zuřivě fotili. Den jsme s výhodou zakončili tím, že jsme Křenům snědli večeři.

O týden později bylo jasné, že tohle bylo houby venčení a že je třeba Hrocha vzít na pořádný výlet. Vyrazili jsme "již" v sobotu v poledne směrem severním a sázeli se, kam dojedem. V Eurece se opakovala situace z Point Lobos - u nás (v San Jose) 30°C, tady tak polovina a k tomu vítr - zřejmě jsme nepoučitelní grínhorni. Zkusili jsme zimu zahnat bodem číslo jedna - nakrmit Hrocha (+ mou skromnou maličkost) v oblíbeném eurickém báru, a pak jsem si přikoupila černou flísovou čepici v irském obchůdku s velmi příjemnou a ochotnou slečnou v kase. Tím jsem se připravila na nejhorší aneb noc venku.

	Ústí řeky Klamath

	Chaloupka - nechaloupka skrývala za 2. světové války zařízení jednoho z prvních radarových obranných systémů

Sid mi totiž slíbil noclech v "ghost town without ghosts" - městě duchů bez duchů. Projeli jsme Crescent City a pak šílenými silničkami přes nějakou farmu až k pobřeží Pelican Bay. A hleďme - síť uliček, některé dokonce s cedulemi, na Tell Boulevard dokonce elektrické vedení - a ani jeden jediný dům. Zajeli jsme až na Stuckey Street a zabydleli exkluzivní parcelu s výhledem na moře.

Fascinovalo mě, jak opuštěné a krásné místo to je. Bůh ví, proč tady nakonec město nikdo nepostavil. Možná kvůli pitné vodě, možná kvůli zimě - duny a na nich moře trávy dotýkající se moře vody. Zelená a modrá, syrové ovzduší. Spali jsme mezi dunami, teplý měkký písek, monotónní hukot moře - a libovali si, že jsme nevyměkli a netrápili se někde v dusném hlučném motelu.

Probudilo nás až horko - vypotáceli jsme se v té pustině ven, došli si na ranní procházku, pak jsme zabalili a vyjeli zpět na jih. Sid objevil vyhlídkovou trasu kolem moře - silnička zaříznutá do útesů kolem ústí řeky Klamath nás potěšila. Trochu nám unikal smysl téhle komunikace odnikud nikam, ale pak jsme narazili na farmu, co nikdy nebyla farmou. Po noci ve městě, které nikdy nebylo městem by nás to už ani nemělo překvapit. Farma-nefarma ale měla svůj přesný účel. Pod nenápadnou doškovou střechou chalupy a stodoly, utopených zdánlivě náhodně v prohlubni útesu, se za druhé světové války skrýval radar.

	Vlnolam na poloostrově Samoa

	Krteček na výletě - Samoa, CA

Ze silničky, z moře, i z oblak je iluze nevinné zemědělské usedlosti dokonalá. Cestička zarostlá pampeliškami, kopřivy u potůčku, loučka s choulící se chaloupkou - najednou na mě dýchla atmosféra podkrkonošské samoty. Jenom zblízka jsou vidět bytelné betonové tvárnice, praští vás do oka nepřítomnost oken čí zemědělského nářadí.

Těsně před Eurekou jsme udělali další odbočku - na poloostrov Samoa. Vede z něj vlnolam, procházka po téhle gigantické stavbě nám zabrala skoro dvě hodiny. Tady mě poprvé v životě obklopily obrovské vlny otevřeného oceánu - nejenom tříštící se pěna u břehu, ale zcela regulérní vodní kopce, co by hravě pozřely i loď. Naprosto fascinující.... jenomže čas ubíhal, bylo třeba myslet na navrátila. A tak zase do Vozíku zpět, do léta. Je zajímavé, že tenhle dvoudenní výlet, čtyři sta mil na sever od našeho domu, vypadal jak cesta o dva měsíce pozpátku ročními obdobími. Z léta jsme si odskočili do teplého, ale ještě stále syrového jara - a v neděli večer už jsem zase ošetřovala svoje kytky umučené horkými letními paprsky. Akorát Hroch spokojeně mručel, že je konečně řádně vyvenčen.

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.