Svobodné prázdniny 13. - 21. května 2002 o šesti dnech slaměného vdovství

	Silicon Valley pohled od San Francisckého letiště přes Highway 280 a Crystal Spring Lakes až k Skyline Ridge (s naším oblíbeným Borel Hill)

Úplně původně jsem samostatný výlet do Čech plánovala s tím, že vlastně bude super vrátit se trochu zpátky, do doby, kdy jsem byla svobodná, pokecat s holkama bez rušivého mužného elementu, oběhnout známé a příbuzné a být absolutně nezávislá. Těsně před odjezdem se mi naopak nechtělo vůbec. S domečkem jsme si ještě ani neodbyli "šestinedělí" a já si připadala jak krkavčí matka opouštějící bezmocné dítko na schodech kostela.

	Stěna na Brumlovce nic se nezměnilo - ryčný érobik se skrývá za černou plentou, Péťa leze do kopce tak, že ostatní jen čučí.

Moje předtucha se ukázala být správná - Kalifornie se bez mé přítomnosti prostě neobejde. Ještě v době, kdy jsem seděla v letadle někde nad Atlantikem, vypuklo zemětřesení. O pár dní později přišly deště a kroupy (v květnu nevídáno neslýcháno) a u Sacramenta řádilo tornádo (které normálně nemá v Kalifornii co dělat). Po sedmi dnech jsem přistávala v San Franciscu do louží, ale už zase svítilo sluníčko a od té doby se otepluje.

A jakých bylo těch šest dní v Čechách? Přiznám se že můj itinerář by strčil do kapsy krizové plány štábu Bílého Domu. Maminčin mobil byl v permanenci, SMSky lítaly sem a tam a já taktéž. Celých šest dní jsem strávila v poklusu, na zádech stále těžší baťoh (k albům do něj přibývaly nezbytné nákupy jako CDčka, knihy, DVDčka, fernet...), na krku foťák. Trochu oddechu nastávalo pouze v okamžiku, kdy jsem doběhla hromdopravu a mohla se na chvíli zavěsit na štangli s knihou. Přesto jsem se s pár lidma ani nezahlídla, natož abych s nimi zvládla vlídně pohovořit.

	Brněnská přehrada na výletní lodi se Sidovou maminkou

Být v roli turisty v rodném městě je zajímavý zážitek. Asi jako pohled do pokřiveného zrcadla - samozřejmá drobnost se nafoukne do obludných rozměrů, důležitá záležitost je najednou prkotinou. A tak mi Praha připravila nejedno překvapení. Ke svému údivu jsem zjistila, že se už hůře orientuju - něco je trochu přestavěného, v hlavě se mi automaticky nemapují alternativní trasy. Taky jsem zjistila, že si najednou nevybavuji jména ulic, či způsob, jak se k nim nejlépe dostat. Totálně jsem vyměkla s řízením - jednak jsem odvykla pražskému pirátskému stylu (i když tady si ještě pořád občas vysloužím rozhorčení spolujezdců) a druhak mi přišlo, že se v Praze počet aut za poslední rok a půl zdvojnásobil. Rozhodla jsem se neriskovat, obzvláště kvůli přehozenému času, díky kterému jsem v devět ráno upadala do spánku i za chůze, a což teprve kdybych si pohodlně sedla za volant...

Příjemným překvapením bylo vlahé májové počasí a také bych ráda složila poklonu kouzelnému dědečkovi, který odčaroval z chodníků nejnechutnější složku městského života - psí lejna. Přísahám, že jsem za dobu pobytu viděla celkem dvě voňavé navštívenky a ty se ještě cudně tulily u stromku. Podobně příjemné překvapení mě čekalo na pasovém oddělení. To převleklo kabát a místo zamřížovaných "výslechových cel" mě čekala prosklená přepážka s moderním nábytkem a -- především -- hbitou, zdvořilou slečnou, která mi profesionálně zodpověděla dotaz bez jediného "nesmíte, nemůžeme, nemáme, neděláme".

	Babinec aneb sraz jedné dámské virtuální tlachárny

Pak jsem ale zažila pár situací, kdy jsem si tiše nadávala - že si nenosím pohotovostní vlastní toaletní papír, že je zbytečné očekávat, že by někde něco fungovalo kdykoliv mezi šestou večer a devátou ráno, nebo že by mi někdo dal přednost na přechodu. Také už jsem v Americe odvykla podmračeným prodavačkám, co napřed dokončí rozhovor s kolegyní na téma "Nováková se rozvádí", nebo veledůležitý mobilát o tom, kdo se s kým včera "vožral" a pak teprve na mě zvolna pohlédnou otráveným zrakem. Aby nedošlo k mýlce - mě nevadí, že si prodavačky povídají, ale kdyby aspoň jedna pohlédla mým směrem, usmála se, abych věděla, že o mě ví - a pak klidně dokončila větu s kolegyní... Jsem příliš zmlsaná spotřebitelským státem???

	Zamrzlé Jezero ... kdesi v Kanadě

Celý týden mě navíc pronásledovaly noční můry ohledně odletu. Letenku jsme koupili přes internet, čili jsem neměla jediný "papír", který by tuto skutečnost potvrzoval. V San Franciscu máme tento systém ozkoušený - přijdu k odbavení, zamávám pasem s tím, že jsem Páralová a hodlám s nimi letět, dostanu palubní vstupenku a je to. S Ruzyňským letištěm jsem si nebyla tak úplně jistá, ale slečna u přepážky se tvářila zcela samozřejmě, což mě potěšilo. No a ve finále jsem strhla rekord při příletu. Se zelenou kartou jsem nemusela vystát olbřímí imigrační frontu a přestože zlomyslní letištní skřeti zaházeli moje zavazadla úplně dospodu, uběhlo od dosedu letadla do spatření Sida pouhých pětadvacet minut!

Další den jsem naklusala do práce - a všechno se vrátilo tak rychle do starých kolejí, že mi týden na druhém konci zeměkoule přišel jen jako okamžik. Jediné, co mi připomíná, že to bylo skutečné, je pár fotek....

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.