Rekonvalescence 22.- 31. března 2002 zvyknout si na to, že místo víkendového programu objíždíte domy ke koupi, je docela problém. Kupodivu odvyknout si je mnohem horší...

	Kalifornské mimi v hospodě díky striktnímu zákazu kouření si můžete s mimčem vyrazit klidně i do putyky - David, Julie a Annabellka

Dům nalezen, vybrán, smlouva podepsaná... co dál? Nějak jsme si představovali, že tím to všechno skončí a zavládne pohoda. Pravda, prvních pár dní jsme chodili po světě se šťastnými úsměvy idiota. Donekonečna jsme si prohlíželi fotky a vykládali všem známým, jak úžasný dům jsme to koupili.

Pak ale nastal víkend, nám se přestala samým štěstím třást kolena a s hrůzou jsme si uvědomili, že se před námi otevírá nekonečná pustina skoro čtyř týdnů, kdy se budou dozařizovávat ostatní papíry (hypotéka, inspekce, pojištění atd.) a kdy budou ještě stále v NAŠEM domě bydlet CIZÍ lidi!!! No představte si ten škandál!!! A co horšího - co vlastně máme o víkendu dělat? Nervózní tik radil vyzvednout seznam domů na prodej, nasázet je do mapy v počítači, vyřadit ty u dálnice nebo v divných čtvrtích, sestavit trasu a VYRAZIT. Nebo ne? Co jsme vlastně dělávali v dobách PŘED sháněním domu?

Třeba jsme chodívali na procházky. Kam jít na procházku tentokrát? Že neuhodnete? No přece k tomu potůčku do parku za NAŠÍM DOMEM. Připadali jsme si trochu jako cvoci, když jsme parkovali v postranní uličce a hrnuli se na veřejnou stezku ke Guadalupe Creek. Na letecké fotce jsou totiž vidět za naším domem velké zelené plochy, o kterých jsem já tvrdila, že se jedná o pole, kdežto Sid prosazoval vodní nádrže. A opravdu jsme po chvíli dorazili k soustavě rybníčků. Na jejich hladině se proháněly divoké kachny a husy a taky dvě osobky na nafukovacích člunech. Kolem rybníčků byly zase zřetelné stopy nedávného řádění "ochránců" přírody, kteří pokáceli všechnu "nepůvodní" vegetaci a nasázeli ty pravé a originální kalifornské rostliny - no, uvidíme, co na to příroda. Také jsme potkali děda o holi a několik lidí na procházce - všichni z dálky zdravili a tvářili se vlídně. Nezbylo nám, než si opětovně pogratulovat k výběru místa.

	Golden Gate a San Francisco

V neděli jsme naplánovali výlet za Golden Gate, odkud Sid sliboval krásný výhled na Město. Napadlo mě, že bychom mohli okouknout miminko mojí kamarádky Julie v San Franciscu a tak jsme s nimi skočili na oběd. Tím, že je v Kalifornii zakázáno kouření ve veřejných prostorách, dá se tady v pohodě obědvat i s miminkem. Přiznám se, že jsem od této návštěvy očekávala jisté antikoncepční působení, ale Annabelle zklamala na celé čáře. Miminko, které nevoli vyjadřuje mírným nakrčením obočí a jinak se více méně stále směje (a spořádaně hajá v kočárku), vypadá jako ta nejjednodušší věc na světě.

O to složtější bylo pořízení s Hrochem. Mezitím, co já jsem se spokojeně tlačila na Haight Street a s očima navrch hlavy si připadala jako v úžasné ZOO (navíc zadarmo!), Hroch tiše sténal. Na téhle ulici prý vzniklo hnutí hippies - upřímně řečeno - v tomhle galymatiáši nabarvených hlav, potetovaných údů, korálků, koberců místo kabátů, kožených oděvů, čmoudu z bůhvíčeho, podivných krámků, obrazů prodávaných na ulici, jekotu, kvikotu, pokřikování, vajglů a horečnaté nálady - by ještě dneska mohlo vznikout lecos. Jenomže Hroch byl v asociální náladě a žádal uprci.

	Z Marin Headlands máte Město opravdu jak na dlani

Před námi byl stále ještě onen plánovaný výlet, který jsme nechtěli promeškat. Těch dní, kdy je možné vyfotit San Francisco bez mlhy a deště, není tolik. O tomto víkendu se navíc ani nekonal smog - prostě ideální kombinace - pokud se na Marin Headlands protlačíte davy lidí, kteří měli úplně ten samý nápad. Právě abychom unikli těm davům, odjeli jsme ještě dále, na poloostrov Point Bonita s majákem, který jsme kdysi vyfotili ze San Francisca. Tam jsme, náležitě zakuklení proti šílenému větru (San Francisco prostě nemůže mít normálně HEZKÉ počasí, vždycky je aspoň zima, nebo vítr), podnikli procházku po okolí (nepřístupného) majáku.

V následujícím týdnu nám banka pogratulovala. Náš dům se jim zcela zjevně líbí (musí být před hypotékou ohodnocen) a velmi rádi jej pohltí, pokud nebudeme splácet. Ale hlavně že nasypou penízky do korýtka. Další inspekce (termití a domovní) se nepodařilo zařídit, neboť i tady propukly velikonoce a školy měly prázdniny a inspektoři dovolené.

Ne, že by se tady ty velikonoce nějak extra prožívaly (jak by k tomu přišli příslušnící jiné víry, nebo dokonce ateisti, kdyby byli nuceni mít státní svátek, no řekněte sami!!!) - v rodinách s dětičkama se pořádá v neděli hledání vajíček, které schovává velikonoční zajíc; my jsme si prostonárodní zvyky odpustili. Vlastně ne tak docela - já vypadám jako po výprasku, neboť mám na krku jasně rudou strangulační rýhu. Sid je v tom ovšem nevinně.

	Point Bonita v pozadí je vidět část San Francisca

O velikonočním víkendu jsme se tolik snažili nemyslet na svůj domeček a předstírat normální život, že jsme vyrazili na hory. Bylo nádherně, pařilo slunce, a paní Chytrá si pečlivě namazala obličej, uši, dokonce i nosní dírky a spodek čelisti (poučená spáleninami z Dachsteinského ledovce), ale nějak si nenamazala krk. V návalu lyžařských zážitků jsem vůbec na nějaké sluníčko nepomyslela. Sníh byl hodně mokrý, těžký, měla jsem co dělat, abych sebou nesekla (zvlášť výjezdy ze stinného lesa do rozčvachtané pláně mi dávaly zabrat). Pak se mi podařilo poprat se s vlekem s poetickým jménem Železný oř (vlek vyhrál) a ztratit u toho lyži. Naštěstí je tady u vleků pozorná obsluha - na horním konci už nás vlekař vyhlížel a zpomalil sedačku, abych vystoupila i na jedné lyži, a lidé za námi mi přivezli chybějící kousek. Poté jsme zjistili, že jsme na druhém konci areálu nechali pod stromem povalovat nadbytečné čepice a rukavice a tak jsme se museli vracet. Už jsem to tu zmiňovala tolikrát, ale pokaždé mě mile překvapí, že se v Americe nekrade. Je vám při lyžování horko? Odhodíte bundu na lavičku u baru, někde na svahu, u vleku a když jí nezapomenete, tak se s ní navečer shledáte.

	Marin Headlands pohled směrem k Point Bonita

Já jsem po cestě domů shledala především to, že mě nějak divně pálí krk; pohled do zrcadla odhalil širokou rudou rýhu - asi jako kdyby mě někdo byl usilovně škrtil... A tak jsme v neděli zavrhli veškerá venkovní dobrodružství a vyrazili do kina. Sice ještě po roce a půl v Kalifornii trpím při představě, že bychom nešli ven, když "je tak krásně", ale tady je krásně deset měsíců v roce. Kromě toho slunce bylo to poslední, co bych zrovna potřebovala, a tak jsem se nechala ukecat Sidem do kina. Rozhodl, že půjdeme na Amélii, což mě lehce šokovalo - recenze na tento film pravila, že se jedná o "mladou dívku, která se rozhodne konat dobro a při tom pozná svou lásku" - což ve mě vzbuzuje tak ještě nejspíš dávivé reflexy a ne chuť strávit s tím odpoledne.

Nechce se mi psát na to další recenzi - nic lepšího než že se jedná o mladou dívku atd. asi nevymyslím -- ale určitě na to běžte. Amélie (film i postava samotná) je chytrá a vtipná, nevyskytují se tam krasavci (ani krasavice) co vypadají jak z umělé hmoty, zápletky mají nepředvídatelná, leč báječně logická řešení a happyend není přeslazený. Prostě je to film, u kterého úplně zapomenete na to, že ve VAŠEM domě ještě stále bydlí ti CIZÍ lidi...

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.