Lyžníci 15. - 27. ledna 2002 Máte-li na nohách prkna, nevadí, že to s vámi jde s kopce.

Jednou z výhod Kalifornie je pestrý výběr přírodních scenérií - moře, hory, lesy, jezera, pouště - to vše je jen otázkou toho, jak daleko jste ochotni jet. Už vloni mě Mates se Sidem ukecávali na lyže, ale pak k tomu nějak nedošlo. Nijak jsem nelitovala - moje zkušenosti se sjezdovým lyžováním se všechny odehrály za hluboké totality (z větší části v rámci povinných lyžařských výcviků) a vyznačovaly se:

1. lyžemi se sychrákama (takové tkaničky kolem kotníku - obzvláště ňamka při krkolomném pádu, kdy vám lyže vypnou a následně mlátí o hlavu)
2. nepadnoucíma lyžákama, co vždycky někde šíleně tlačí a škrtí a kromě toho mají tisíce přezek, které namrzají a zamrzají - boty jdou sundat až po odtátí větší části sněhu
3. vleky (kotváče a pomy), na kterých jest lze udržeti se pouze ostřílenému jezdci rodea
4. častým nefungováním výše jmenovaných vleků, což v praxi znamená věčné stoupání pěšmo (jsme přeci na lyžařském výcviku, tak se bude lyžovat i kdyby čert na koze rajtoval)
5. nejméně dvacetiminutovými frontami na vleky (pokud tyto jely), ve kterých neustále někdo z nějakého "závažného" důvodu předbíhal: byl místní, tykal si s vlekařem, patřil k támhleté třídě, lépe lyžoval, měl dražší lyže...
6. vhodným ubytováním nejméně dva kilometry od sjezdovky - tyto se dvakrát denně musely absolvovat v lyžákách, s lyžemi na ramenou a veškerými potřebami v baťůžku či kapsách (peníze, toaletní papír, náhradní rukavice, pití...)
7. naprostou nedosažitelností záchodů - buď jsem absolvovala někde v lese číslo hodné slavného Houdiniho, a nebo jak se, zabořená do půl stehen ve sněhu, pokoušela vyprostit ze všeho oblečení bez ztráty rukavice, lyže, hůlek, brýlí, čepice, větší části obsahu kapes, a ve finále doufala si nic z výše jmenovaných propriet nepočůrat.
8. pokud se v místě vyskytovala nějaká forma záchodků, bylo zapotřebí spolupráce více osob - někdo přeci musel hlídat lyže!
9. občerstvením, které znamenalo všechny předchozí obtíže kombinované dohromady - málokdy otevřené, vždy s frontou (a vysokohorskou přirážkou), lovení drobných v rukavicích, hlídání lyží...
10. sjezdovkovým slalomem mezi ledem a kameny (obzvláště vhodné pro začátečníky, že!!) - pokud už vůbec byl sníh
11. spolusjezdujícími davy, které bez milosti smetly každého, kdo se jen na chvilku zastavil - nebo nedejbóže upadl - takovému člověku bylo vhodno nadávati, že překáží, eventuálně mu přejet lyže (nohy, ruce, hůlky) se slovy: "Co sem lezeš, když to neumíš?!?"

	Panorama Kirkwoodu Všechny tři fotografie na této stránce nám laskavě poskytla rodina Váňova. My jsme stačili krásnou krajinu nanejvýš obdivovat.

Tuhle jsem ovšem byla u zubaře, kde mi hovorná sestřička sdělila, že pokud jsem Češka, musím určitě báječně lyžovat, protože ona zná českou rodinu, kde všichni lyžují - táta, máma, i dva kluci. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Matesovic rodina chodí ke stejnému zubaři jako my. Abych se ctí obhájila barvy staré vlasti, nezbývalo, než zapřísáhnout Matesa (takto lyžařského instruktora), aby se mnou strávil jedno odpoledne na svahu a objasnil mi základy lyžování. Po patnáctileté pauze jsem se neodvažovala doufat, že bych byla schopná postavit se na lyže a jet. Neměla jsem pocit, že by na mně školní lyžařské výcviky zanechaly nějaké patrnější stopy.

Vím, že vás nijak nepřekvapí skutečnost, že jsme 12. ledna odjížděli směr Kirkwood až v 9:45, pod heslem - i tak se do večera děsně utaháme. Sraz s Matesem jsme měli ve dvě před půjčovnou, a k mému zklamání jsme se opravdu sešli - Sid si moje lyžování pojistil vysílačkou, kterou lyžujícího Matesa naháněl. Abych objasnila - Mates Herodes naštosoval rodinu do auta již ve tři ráno, aby stíhali první sesli lanovky v 8:30. V době, kdy jsme (napapkaní a vyspinkaní) dorazili, měl Mates za sebou už vlastně celý úspěšný lyžovací den!

Můj osud byl zpečetěn - zbývalo mi už jen doufat, že půjčovna bude mít zavřeno / nebude půjčovat jen na půl dne / nebude mít mojí velikost / najde si jiný důvod, proč dnes nemůžu lyžovat a já si budu moct v báru v teplíčku číst Pána prstenů. Bohužel - všechno šlo bez zádrhelů a překvapivě rychle - tady vyplnit, tady podepsat, boty, lyže - asi tuhle velikosti? kolik vážíte, já to seřídím - hůlky, děkujeme, mějte se.

	Já a Sid na Kirkwoodu na poslední fotku Bára potřebovala vtěsnat nás, i bizarní záchodek na střeše hotelu. Pořádně není vidět ani jedno, ale je to jediný dokument, který z našeho lyžování zatím máme k dispozici.

Na Kirkwoodu nehrozí pakárna na vlecích - prakticky žádné fronty. Obsluha strčí každé trojici lyžníků sedačku doslova pod zadek. A už jsem seděla na vypolstrované (nestudivé!!!) lavičce, z každé strany jednoho statného ošetřovatele (Sid a Mates), kteří mě nahoře zavčasu stáhli dolů z lanovky. Dle mých požadavků jsme se opravdu nacházeli na "dětské cvičné loučce" - pochopitelně za očividné absence dětí (jistě jste si už všimli, že děcka jsou nezničtelná a veškeré dovednosti, ať jde o lyžování nebo počítače, si osvojují bleskovou rychlostí). Svah vypadal přívětivě - a tak jsem se na něj spustila. K mému překvapení se lyžování zdálo býti hračkou - některé věci zřejmě nelze zapomenout ani za patnáct let.

Hrdě jsem postoupila do dalšího kola - na jiný vlek a těžší sjezdovku - a kdybych nezapomněla vystoupit v té pravé chvíli a neseskakovala půl metru z odjíždějící lanovky, asi bych ten den ani pořádně neupadla... A že jsem se docela snažila - jestli někdy uvidíte na svahu lyžaře, co zoufale mává hůlkama na všechny strany, kymácí se a s vytřeštěným zrakem se řítí kupředu, vězte, že to jsem já. Děsně jsem si to užívala, ale v půl páté skončil provoz vleků - a vypuknul hromadný exodus. Auta túrovala motory a poskakovala slepičími kroky kupředu. Nemělo cenu kazit si požitek z vydařeného odpoledne - zamávali jsme Matesům a vyrazili mezi ty "správné" drsné sportovce do nejbližšího báru. Sportovci se vyznačovali dusotem lyžáků, konzumací piva, čučením na fotbal a hlasitými výkřiky.

Po jednom guinessu, dvou čajích a večeři se na silnici před barem vyprázdnilo a my vyrazili osaměle k domovu. Byt jsme odemykali v těsném závěsu za Matesovými, kteří sice odjižděli o hodinu dříve, ale prvních třicet mil (ty v serpentýnách) jeli třicítkou ve štrůdlu. Jojo, vynálezce hospody by měl dostat Nobelovu cenu.

Lyžování ve mě zanechalo natolik hluboké dojmy, že jsem hned v neděli vytáhla Sida do bazaru pro vybavení. Koupili jsme lyžáky, za třicet dolarů nám to vůbec nepřišlo špatné - zapůjčení všech cajků na půl dne stálo $28. Boty mají jen jednu jedinou přezku, a perfektně mi sedí. Akorát s lyžemi jsme se nedokázali rozhodnout. Carvingové (neboli po americku "parabolické") práskačky - zřejmě výprodej z půjčovny - byly za sto, rovné za polovic. Sid s Matesem jezdí na klasických (rovných) lyžích, já měla půjčené ty vykrojené, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsou opravdu o tolik lepší, aby to ospravedlňovalo dvojnásobnou cenu.

A opět nám vytrhnul trn z paty Mates. Lyžují celá rodina a Mates má nakoupeno "do zásoby" materiálu. Mimo jiné tuhle zakoupil za celých šest dolarů (na blešáku) lyže pro malého Matouše "až vyroste" - a ochotně zapůjčil (i s hůlkami) s tím, ať si vyzkouším rovné lyže a rozhodnu sama, který typ mi vyhovuje víc.

	Kirkwood konečně jsem se dočkala pořádného sněhu

Těšila jsem se, až svou (již téměř kompletní) výbavu vyzkouším, ale na to jsem si musela čtrnáct dní počkat, protože Sida povolali o víkendu do práce.

Následující neděli jsme ráno vstali poměrně včas, a na Kirkwood dorazili v šílené koloně asi v jedenáct. Bohužel jsme nebyli jediní a tak jsme skončili nenáviděným bodem číslo šest - a to vlečením lyží ke sjezdovce. Na Kirkwoodu sice jezdí takové vláčky, co mají lyžaře svážet a rozvážet, ale na tenhle nátřesk prostě nestačily. Naštěstí se to dá prokombinovat - hupli jsme na nejbližší vlek - to ovšem až poté, co jsme zjistili, že předplacené levné lístky jsme nechali doma a zakoupili jsem si jízdenky plné - a přetraverzovali jsme k dalšímu vleku a další sjezdovce a tak dále. Už při těchto posuvných jízdách se objevila závada v Matesovských hůlkách - pokud jsem s nimi chtěla odpichovat, musela jsem se předklonit až ke kolenům. Zcela zjevně to nebyla ta správná velikost a tak jsme odkvačili půjčit jiné. Což bylo s výhodou, protože se nám ve stejné budově podařilo poměrně rychle nakrmit umdlévajícího Hrocha a tím jej zprovozniti na zbývající část odpoledne.

Matesovy hůlky jsem zapíchla do závěje před lodží a nechala osudu. O předchozím víkendu Sid sice zamknul auto, ale nechal u spolujezdce dokořán otevřené dveře, přičemž uvnitř zůstal digitální foťák a moje peněženka = a zůstaly tam celou tu dobu, co jsme seděli v hospodě. Takže jsem se naprosto neobávala, že by někdo měl potřebu krást obstarožní dětské hůlky. Během oběda jsme nechávali venku i lyže (tak jako všichni ostatní) a i ty přežily bez úhony. Je pravda, že nemoderní prkna s řvavou cedulkou "Thrift Store - $5.99", kterou jsem zapomněla odlepit, asi moc lákavě nevypadají, ale před lodží byly bezstarostně zaparkovány i mnohem lepší lyže a snowboardy.

To mi přípomíná ještě jednu věc - na Kirkwoodu se lyžuje opravdu pro radost - na cvičných loučkách stejně tak jako na The Wall (sklonem opravdu připomíná stěnu) lidé zvesela padají, zastavují se, klábosí, klejí (obzvláště začínající snowboardisté se mi stali zdrojem neuvěřitelně barvité angličtiny) a radují se, a to bez jakýchkoliv zábran a bez ohledu na to, jak drahé lyže kdo má, či do jaké míry mu šponovky ladí s čepicí. Většina lyžařů je oděna stylem "když to nosila babička, tak to přece nevyhodíme" - v Sidových "apartních" šusťákách (jsou mi delší jen asi o půl metru) jsem tam málem za královnu krásy a elegance - pokud by si tam vůbec někdo něčeho takového všímal.

Po výměně hůlek už mi nic nebránilo užívat si zimní romantiky - v sobotní bouři napadlo půl metru prašanu a pořád drobně sněžilo - zasypané stromy, domy, silnice, a do toho to lyžováníčko - jak v peřinkách. Teplota těsně pod nulou, sníh krásně držel, žádná mokrá vata... Také jsem zjistila, že móda nemóda, já zůstanu u klasických rovných lyží. Zcela zjevně je jedinou výhodou carvingových lyží to, že jezdí rychle i v zatáčkách, což já osobně považuju u lyží za vlastnost značně nežádoucí (zatím).

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.