Pomsta blátivých skřetů (2/2) 31. prosince 2001 - 1. ledna 2002 ještě stále o nízkých oblacích, blátivých skřetech, silvestrovské oslavě a velmi podivném andělu strážném u Area 51 (druhá část ze dvou).

	Utah Mormoni si ale dokázali vybrat místo k životu!

Na Silvestra, v pondělí, jsme se museli s Moabem rozloučit. Tisíc mil znamená cca dvacet hodin za volantem (čistého času) a to bychom asi na prvního celé nezvládli. Kousek za Moabem jsme odbočili na NP Canyonlands. Vychvalovaný park s úžasnými vyhlídkami se ovšem předvedl viditelností asi na pět metrů - i otočili jsme se a uháněli zpět. Když jsme dorazili pod hranici mraků, zlákaly nás zajímavé skály na obzoru k vycházce. Musím říct, že mormoni si vybrali krásnou krajinu - červený kámen, zelené stromy, bílý sníh - a když se zadaří modré nebe - úžasná barevná kombinace.

	Krásné skály nás zlákaly k vycházce

Řídila jsem cestou z vycházky a uprostřed debaty, proč na nás blikalo protijedoucí auto, jsme spatřili nehodu číslo deset. Na rovné silnici před námi byly "vyorané" umělohmotné patníčky a v zatáčce ležel rozvalený kotík. Kolem něj pobíhali dva kluci a k urvané kabince (dříve to bydlíkoidní nástavec na korbě pikap traku) snášeli ostatní svršky a spodky. I oni pravili, že jsou v pořádku, a že pomoc už mají zavolanou, a tak jsme je opatrně objeli a opustili. Debata na téma "jak se proboha může někdo překlopit na rovné silnici" nám vydržela skoro až do Údolí skřítků - Goblin Valley.

Goblin Valley je státní park - což znamená především to, že tam neplatí permanentka do národních parků. Museli jsme samozaplatit - na obálku s propisovacím vrchním trhacím listem vypíšete svoje údaje (značku auta), do obálky vložíte drobné, hodíte do schránky, utržený vrchní lísteček přilepíte na okno. Provedli jsme a za chvíli už jsem málem spadla do příkopu, protože u silnice stáli tři goblini. Přiznám se, že mi kulaťoučké velké hlavy připomínají spíš roztomile kýčovité figurky od Disneye než zuřivé sklaní skřety, o to veseleji se mi později mezi nimi procházelo.

	Capitol Reef se táhne od Goblin Valley až ke Grand Canyon

Goblini vznikli podobně jako třeba poličky na českých pískovcích - různě tvrdý materiál je erodován vodou a do jemna obrušován větrem nesoucím zrníčka písku. Co je překvapivé, je velikost goblinů - místo impozantních skalních věži chodíte mezi skřítky asi tak tři čtyřmetrovými. V údolíčku jich musí být tisíce - stojí na dně, "vyskakují" z okolních skalních stěn, hlídají u vchodu do údolí.

Opět jsme byli valnou část návštěvy mezi Gobliny sami. Na parkovišti sice přistál bydlík, ale jeho obyvatelé jen pohlédli do údolí a zalezli dovnitř. Goblini se nacházejí v poušti - není kolem nich mnoho keřů nebo trávy a ve vlhké zimě (sníh, déšť) se může údolí změnit v kaňon říčky, či rybníček. Nás ale trocha bláta odradit nemůže, vesele jsme čvachtali a fotili, vděčni, že se nám v záběrech nepotloukají cizí děti nebo maminy.

	Goblin Valley Údolí plné blátivých skřetů

Od Goblinů jsme zase jeli a jeli pouští, silnice jak pravítko, civilizace pořídku a skromná. S přibývající nocí narůstal náš hlad. V městečku Delta už nebyl čas na hrdinství - do další civilizace - Ely v Nevadě - zhruba hoďka a půl jízdy a za tu dobu by byla zavírací doba na krku. Sid dostal za úkol nastražit nos a najít jídelnu. Našel Leo's Loft Steak House a pod heslem "v kraji, kde není nic než krávy, nemůžou na stejku nic zkazit" jsme se hrnuli dovnitř. Servírka napřed znejstěla, zda prý máme rezervaci (nojo, Silvestr), ale pak nás přeci jen usadila. Společnost byla pestrá - od party farmářů ve flanelových košilích až po asi čtyřicetiletou dámu v "nedělním" ohozu (špatná trvalá, minisukně a zlatě flitrované triko) - inu maloměsto je všude maloměstěm. Pak tam byla rodinka s dvěma dětmi, také ve svátečním, dvě kamarádky důchodkyně a nakonec páreček, kterému vévodila poměrně opilá blondýna, co se celou večeři cpala svému asi o pět let mladšímu partnerovi na klín.

	Carol & goblini Voda a vítr postupně obrušují ničí stávající gobliny, ale ve skalách jsou připravené celé armády k vyskočení do Údolí

Musím říct, že stejk nejen nezkazili, ale že tak dobré maso jsem už dlouho nejedla. Navíc byl upečený úplně přesně dle našich instrukcí - můj uvnitř dorůžova, Sidův uvnitř syrový, ale nikoliv krvavý. A nakonec jsme si dali zákusky. Obvykle hospodským buchtám přezdíváme "dusič" a snažíme se jich pečlivě vystříhat, ale tohle bylo něco jiného, ňam ňam. Stále jsme byli v Utahu, takže nepřipadal v úvahu novoroční přípitek (navíc do půlnoci zbývalo ještě pár hodin), ale dobré jídlo nám to bohatě vynahradilo.

I další cesta nám přišla jako vhodná oslava příchodu nového roku - jasná mrazivá noc s obrovským měsícem, sníh který odrážel světlo, že bylo vidět jak ve dne, zasněžená poušť a impozantní hory. Nedalo nám to, zastavili jsme a chvíli nacvičovali se stativem a foťákem, až nám prsty umrzaly. Nakonec jsme přeci jen dorazili do Ely a našli motel co nejdále od kypících kasin a oslavujících davů. Recepční brnkal na kytaru, pravil, že Silvestra taky neslaví a našel nám pokojíček co nejdále od ostatních hostí.

	Goblin tady máte jednoho fešáka z blízka

Ráno jsme se pokusili nasnídat. Kafárna, kterou známe od loňska byla zavřená, museli jsme ke konkurenci. Bohužel americká snídaně tady na západě znamená smažená vejce a slaninu, nebo smažená vejce a buřt, nebo smažené strouhané brambory a hamburger. Obvykle mi nezbývá, než ztropit pozdvižení a poprosit mateřskou servírku, co mi obvykle říká "honey", o sendvič a salát (které jsou až na obědovém menu). Výsledkem jsou soucitné pohledy - jak může někdo existovat celý den bez něčeho teplého, smaženého v žaludku!!!

	Silvestr nejromantičtější Silvestrovská noc, jakou jsem kdy zažila

Další mateřská osoba, pokladní u pumpy, konstatovala, že je krásné počasí a že nám ten nový rok báječně začíná a měla pravdu. Dalších asi padesát mil se jelo skoro samo - rovná silnice, zajímavá krajina (kdo kdy přišel na to, že je poušť nudná?), prostě pohoda. Pak jsme ale sjeli z náhorní plošiny do mlhy, což bylo o něco horší, zvlášť když se začaly ozývat moje nepřeberné ranní kávy. V poušti se není kde schovat, toužebně jsme vyhlíželi civilizaci. Naprosto překvapivě se objevila Black Rock Station. Jenom pro ilustraci - tahle stanice má adresu "75 mil jihozápadně od Ely po silnici č. 6". Kromě benzínu a čokolád měli Al & Carol Drayton i záchod a navíc ohradu s bizonama. Pokecali jsme o počasí a ujistili je, že až se zvedne mlha, budou mít krásně.

	Black Rock Station z mlhy se vynořil osminohý bizon...

Sidova poznámka: jak jsme tak vyjížděli z mlhy, ocitli jsme se ve velikém, prosluněném údolí. Cosi divného se jevilo na silnici před námi, překážka typu - ani motorka, ani auto. Když jsme se přiblížili, spatřili jsme osobu, tedy muže, s dlouhými vlasy i vousy, s visionářským, neskutečným pohledem upřeným kamsi přes naše hlavy k čemusi výrazně jiné podstaty nežli pouhá dvojice cestovatelů pouští, řítících se v bílém autě. Kotníky mu svítily, jak svíral tyč poloprázdného nákupního vozíku -- v protisměru, na prázdné silnici, sedmdesát mil od nejbližší osady. Opatrně jsme jej objeli; i kdybychom jej vzali s sebou, jak bychom odtáhli ten jeho vozík? Nicméně jeho zjev poněkud posiluje fakt, že se to stalo severovýchodně od známé tajné Area 51, kde se prý dějí samé prapodivné věci. Jen čtěte dál...

No a během dalších pár mil jsem dostala odpověď na otázku z předchozího dne, jak se někdo může vybourat na rovné suché prázdné silnici, za jasného slunečného dne. Z blbosti a velmi snadno. Pokoušela jsem se z okýnka vyplivnout žvýkačku, a zapomněla, že na pravé oko mizerně vidím - otočení doleva mi tudíž úplně vymazalo z pohledu silnici přede mnou a kolem mě se jenom v pětasedmdesátimílové rychlosti míhaly patníky. A to tak, že čím dál tím blíže. Zkusila jsem to vyrovnat (myslím, že v té době už mi Sid lomcoval s volantem), ale výsledek byl jen že se auto rozhoupalo a chvíli jsme jeli po dvou kolech. A tak jsem se na to vykašlala a nechala auto jet, kam uznalo za vhodné. V našem případě to znamenalo kamsi do pouště. Bohužel v té poušti bylo vyschlé koryto, ale ještě stále jsme jeli na cruise, který pečlivě udržoval stanovenou rychlost - prořítili jsme se korytem ani nevím jak, jenom mi na okno pršela hlína a písek. Jojo, na nový rok, o Hroší skok.

Nakonec jsme nějak zastavili. Sid se vymotal z drátů od počítače, GPSky a několika dalších drobností, co poletovaly autem a vyřítil se ohledat škody. Čekala jsem nějakou hrůzu (jako vyhřezlý motor, upadnutá kola nebo aspoň prasklý chladič či jiný vohiment), ale na první pohled jsme našli jen prasklou mlhovku a potrhané zástěrky. V poušti rostou velmi houževnaté keře, soudím, že se nám zamotaly do kol. Sid vycouval pomalu na silnici, kde mezitím zastavil chlap v pickupu. Ujistili jsme ho, že jsme asi v pořádku, on nám sdělil, že tady není žádný telefon a jestli jsme prý neviděli jeho psa. Nu, psa jsme neviděli, tak zase odjel.

	Novoroční ráno v Nevadě Jak se může někdo na takovéhle silnici vybourat? Snadno. Zeptejte se Carol!

Na silnici jsme objevili další nedostatek - vozík měl na pravé straně upuštěná kola (asi budu muset Sidovi snížit příděly stravy ). Zanechala jsem Sida posilovacím cvičením s pumpičkou a vydala se o pár set metrů zpět, kde byla oplocená stanice silniční údržby. Vzhledem k tomu, že před ní stály různé pluhy a těžká technika, dalo se předpokládat, že budou mít i kompresor. Pokud tam ovšem na Nový rok někdo bude. Naštěstí tam mají bydlícího pracovníka, který zahnal psy, přiznal se ke kompresoru a za chvíli zmizel v garáži. Přifoukal nám kola, oblezl se Sidem Vozík, také konstatoval, že nikde není nic utrženého a popřál nám, abychom dojeli těch 60 mil do Tonopah, NV.

	Krátce po "přistání" nevypadá to tak zle - až na to že silnice je zatra daleko a tak tak jsme minuli mostek označený na velkém obrázku šipkou

Upřímně řečeno - nejsem si jistá, jestli by nám schátralý městys připomínající trochu lepší cikánskou čtvrť byl něco platný v případě potřeby opravy. Ta naštěstí nebyla nutná - kola držela vzduch, k ufouknutí kolem ráfků pravděpodobně došlo při mém pokusu o jízdu po dvou kolech. Sidovy vyprávěnky o tom, jak kaskadeři po natočení reklamy na Subaru zkoušeli vozík převrátit na záda a jak se jim to nepodařilo, jsem vždycky brala trochu s rezervou. Ale myslím, že můj pokus o otočení lze považovat za platný (zvlášť ta partie s korytem potoka, které jsme jeli podélně) a že asi vozíku vděčíme kromě životů i za ušetření nákladů za odtah pomačkané hromádky plechu a nákup nového auta.

Vozík v pohodě dojel až domů - na mé naléhání jsem byla puštěna opětovně za volant a odřídila si dalších asi tři sta mil - tentorkát jsem se snažila držet se silnice . Sid dojel ten zbytek a kupodivu nese docela statečně i nezbytné opravy na plechovém miláčkovi.

Jediné, nad čím neustále dumáme je, zda jsme měli děsnou smůlu (a vybourali se), nebo zda jsme měli vlastně strašné štěstí - čili - jednalo se o pomstu blátivých skřetů a nebo jsou goblini vlastně hodní skřítci?

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.