Home, sweet home

Home, sweet home
15. - 19. července 2001
...a jak je těžké se v něm ocitnout bez ztráty rádia a zavazadel



	Fialové zvonečky na Flossenbürgu

Slíbila jsem historku s rádiem a Weidenem, tak tady je. Z Wiedenu jsme nemohli pokračovat rovnou do Čech, protože jsme měli v autě NEVYNDAVACÍ rádio. Naposledy, co jsem v Praze u nás před barákem nechala v autě nevyndavací rádio, skončilo to rozbitým oknem, ďůlkem od dlažební kostky ve dveřích (a to prosím u Favorita, který jde otevřít tkaničkou od bot) a rozmláceným rádiem (odnést nešlo, tak ho aspoň zničili). Pro mě to tenkrát kromě finančních nákladů znamenalo zkažený víkend, protože jsem celý jeden den strávila obtelefonováváním servisů, jestli někdo z nich nefunguje v neděli a nezasklil by mi auto. Nakonec jsem v zoufalství vytáhla od víkendového oběda svého dvorního automechanika, a ukecala ho k zamčení mého auta u něj v dílně, aby nestálo de facto otevřené na ulici. Inu, člověk může udělat blbost, ale byl by totální vůl, kdyby se jí snažil opakovat v přesvědčení, že tentokrát tomu bude zajisté jinak. Trvala jsem na tom, že než dojedeme do Prahy, musí rádio ven z auta.

Nemám muže nadarmo inženýra - tento už dávno sundal z rádia ozdobnou lištu a konstatoval, že bez speciálních nástrojů rádio nevyndá. Mysleli jsme si, že najít v německém městě odborníka na německá auta nebude problém. Sid tvrdil, že například u pumpy by měl být přítomen mechanik, který si s rádiem poradí. Naplněni optimismem jsme vyrazili. U první pumpy byla v kase překvapená baba, která se nejistě otázala, jestli je auto pojízdné, a pak Sidovi sdělila, že mechanika nemá a ať jedeme jinam. U další pumpy mechanika měli - tento přes Sidovo ujištění, že radio vyndat nejde, usedl do vozíku a jal se rádiem lomcovat. Záhy konstatoval, že bez speciálních nástrojů ho nevyndá; speciální nástroje neměl, ale poradil nám, ať si je opatříme.

Potom jsme našli jsme servis Citroenu. Dealer, momentálně bez zákazníků, byl zcela zjevně vděčen za zpestření, dokonce měl příslušné šperháky, ale ani on neuspěl. Chvíli lomcoval přístrojem a pak smutně konstatoval, že to nejde nejspíš proto, že oni mají nástroje od Blaupunktu, zatímco naše rádio je Philips. Dráty si můžeme nechat, a ať se prej zeptáme u Hudla, ten prodává autorádia.



	Tyto dva drátky se postaraly nám (a celé populaci Weidenských automechaniků) k obveselení celého jednoho sobotního dopoledne

Vyrazili jsme podle popisu, obsahujícího nejméně pět referenčních semaforů a sem tam nějaký orientační bod (např. "a pak je tam taková řada domů..."), k řečenému Hudlovi. Upozorňuji, že ještě stále ve zmateném městě Weidenu. Hudl nikde, zato jsme našli servis BMW. V naději, že by tam mohli mít ta správná udělátka, Sid vyběhl vyřizovat. Uvnitř zívala zmalovaná osobka u pultíku s mikrofonem, trpělivě vyslechla story o tom, že pokud nevyndáme z rádia auto, v Česku nám ho rozbijou. Tím jí bylo všechno jasné, spustila mikrofon a přivolala managora. Zakulacený managor vyslechl od Sida tutéž story, chápavě pokýval hlavou, že takto do Česka skutečně nemůžeme, a pověřil osobku, aby mikrofonem přivolala mechanika. Přibyvší mechanik, obrovský chlapík v overalu, vyslechl Sidovu historku a pravil, že sice postrádá nástrojů, leč že se na stroj podívá - a hrnul se porýpat v rádiu našimi dráty. I on se mořil zbytečně - prý je to rozbité. Nesměle navrhnul, že bychom si mohli nechat rozebrat palubní desku, ale to by nám museli udělat u Volkswagenu a ti nemají otevřeno. Nápad na rozebrání palubky jsme okamžitě zavrhli, ale aspoň jsme se optali, zdali neví, kde je onen záhadný Hudl. Trochu překvapeně mávl rukou - no přece tady, přes ulici, jak jsou ty obrovské nápisy "Red Zak". No řekněte, vás by nenapadlo, že Hudl vlastní obchod s nápisy Red Zak??? :-)



	Rodinná seance spojená s prohlížením fotek

Bohužel Hudl nebyl prodejna autorádií, ale elektroniky všeobecně - od praček až po lustry a baterky. S dotazem na autorádia Sida odmrštili s tím, že oni rádia pouze prodávají, ale s nějakou montáží ať si zajde do nějaké dílny, tím oni se nešpiní. Začínali jsme si připadali jak v té pohádce o slepičce a kohoutkovi. Schlíple jsme seděli v autě před Hudlem a spřádali velmi složité a logisticky náročné plány, kudy z toho ven. Sid všechny mé kombinace, co obnášely najetí nejméně pět set kilometrů během příštích dvanácti hodin, nadšenou spolupráci mého tatínka, jakož i několikeré záměny aut, zavrhl a pravil, že to by se na to podíval, a že když tak u Hudla prohlížel vzorky autorádii, vypadala všechna stejně. Narval dráty do rádia a - rádio vyskočilo ven. Proč to nešlo před tím a nikomu z nás (včetně tří mechaniků) to opravdu nevím, že by měla rádia také své dny?

Byli jsme už jen kousíček od hranic a protože nás už nic nehonilo, vzali jsme to po těch nejmenších silničkách. Odměnou nám byl hrádek Flossenbürg a zjištění, že některé přechody značené na mapě jsou jen pro místní (Tachov). Celník na auto s rakouskou značkou koukal jak na dvouhlavý tele, ale ukecat se nenechal, museli jsme pár kilometrů popojet.

Zbýval nám jen kousíček cesty do Prahy, tam jsme absolvovali návštěvu mojí maminky, seznámení Sida s babičkou a také nezbytnou maminkovskou velkovýkrmnu. Kromě vaření moje maminka i maluje, na tomto místě bych vás ráda pozvala na exkurzi do její obrazárny. Následoval přesun do Brna, spojený (pro změnu) s velkovýkrmnou u druhé maminky a pak vstávání ve čtyři ráno, odjezd do Vídně a odlet.

Ve dvou byl let mnohem veselejší a příjemnější - je o něco méně trapné, když zjistíte, že jste po celou dobu spánku slintali na rameno vlastnímu choti, než když se jedná o naprostého cizince. Také se lépe bloudí na letišti a vyjednává s imigračními úředníky. Ten náš byl veselé mysli, když mu Sid odvětil, že do Údolí chceme, protože se nám už stýskalo po dopravních zácpách, doporučil nám ať si zajedeme do Disneylandu, tam že si fakt užijeme prima fronty - a odkázal nás do kanceláře INS. Místo jednoduššího průchodu coby rezidenti, jsme tedy museli proběhnout hned zkrz DVA úřední šimly!!! Zato jsem ale absovovala setkání s Eddiem Murphym, nebo minimálně jeho převtělením za zaměstnance INS. Musím říct, že přes své znalosti angličtiny jsem byla ráda, že mám Sida na překlady - kulometná palba vtipů, komentářů a oficiálních instrukcí byla trochu nad moje síly. Navíc nás už hodnou dobu letištní rozhlas nabádal k dostavení se k výdeji zavazadel a moje nervozita stoupala.



	Kalifornské přivítání...

Sid tvrdil, že nám Air France určitě poslali baťohy do Pchjongjangu nebo Konga, já jsem mínila, že nám je spíš zničili. Mýlili jsme se oba - "pouze" nestihli přeložit v Paříži. OK, stane se. Prý kufry přivezou až dalším Air France letadlem, t.j. za čtyřiadvacet hodin. Těšila jsem se, jak si aspoň budu tahat triko na Martinu, že správní drsňáci cestují jen s příručním baťůžkem, ale ani tato malá radost mi nebyla dopřána. Martina, která nás čekala už hodnou dobu, místo pozdravu pronesla: "Nic mi neříkejte, zadrželi vás na INS a ještě vám ztratili bágle..." Inu, asi už má své zkušenosti. :-)

Druhý den jsme nešli na plánovanou večeři a čekali, kdy dorazí zavazadla. Asi v devět večer nám došla trpělivost a jali jsme se obvolávat čísla, která jsme obdrželi pro případ dalších dotazů na letišti. Všude jenom záznamníky a ještě k tomu ve francouzštině. Nenašli jsme jediné místo, kde by nám řekli aspoň to, zda jsou batohy na světě. Abych to zkrátila - zavazadla nám přivezli v ŠEST RÁNO. Mimochodem - během celé anabáze jsme neslyšeli ani jedno "promiňte" nebo "to je nám líto". Musím říct, že na svých cestách mám lecjaké letecké zážitky (přímý let do Londýna, během kterého jsem třikrát změnila společnost a přiletěla o deset hodin později, nebo zážitek s bezpečnostní službou v Riu, která mě vypustila k odletu v okamžiku, kdy letadlo rolovalo na start), ale vždycky jsem se mohla spolehnout, že personál ochotně pomůže vzniklé problémy vyřešit; u Air France se na vás vykašlou.

Ale teď už jsme doma, Kalifornie nás přivítala zvláštní vůní. Všimla jsem si jí už loni v létě a moc by mě zajímalo, co to je - květina, tráva? Voní to kořeněně a sladce - prostě home, sweet home.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]