Reality Czech 1.- 6. května 2001 občas je dobré zkonfrontovat své zkušenosti s ostatními - provést tzv. reality check....

Blázinec z předchozího týdne ještě pokračoval. Napřed zoufalé vzkazy od Lesley, jestli jsme nenašli její ztracenou kreditku. Dostihla jsem ji až na její další zastávce (už v Portlandu, ne v Cottonwoodu), s tím, že kartu nemáme. Druhý den volala Martina z Monterey, že kartu našla. Mezitím ale Lesley kartu zrušila, takže veškeré telefonování tam a zpět bylo zbytečné.

Také jsem slíbila, že v pondělí vyzvednu Madlenku ze školy a přespím u Křenů, protože Ik se vydal na služebku do Evropy a Martina musela do Monterey. Madlenka je naprosto soběstačná, za jeden večer "bajbysitování" jsem přečetla půlku románu od Amy Tan. Že je skoro jedenáct jsem si uvědomila, až když začalo něco chrastit v garáži. Vylítla jsem vynadat Madlence, že ještě nespí (myslela jsem, že dělá něco na projektu do školy) -- a ke své hrůze jsem ji nenašla. Pokojíček prázdný, v garáži taky nikdo. Přehrála jsem si veškeré katastrofické scénáře až po "Madlenku unesli a mě zabijou" a pak jsem si teprve všimla poslední neprohledané místnosti - pokoje pro hosty. Chudák Madlenka si šla lehnout tam, abychom my, s pověstí internetových závisláků, mohli řádit na jejím počítači v dětském pokojíčku. Ale dodneška nevím, co to šustilo v garáži. Samozřejmě, že to přestalo v okamžiku, kdy přijel Sid. Holt není nad chlapa v baráku !

Samozřejmě chodím také nadále do školy. Nakonec jsem se rozhodla vytrvat a nelituji. Po všech těch letech si školu konečně užívám. Zjistila jsem, že domácí úkol je hodnocen celkem třemi body - první bod je za donesení úkolu do pondělka 11:00. Druhý bod je za správný komentář k programu (pro nezasvěcené - programátor má možnost dělat si do programu svoje poznámky, které počítač ignoruje - zato paní profesorka pečlivě sleduje). Třetí a poslední bod je za funkční program. I ten může být zrušen, pokud se v něm dopustíte nějakého nedoporučovaného kroku, jako že si dovolíte proměnnou pojmenovat pouhým písmenkem (třeba "x") místo nějakého trefného slovního vyjádření. Celkový dojem? Není třeba mořit se s programem - pokud bych v pondělí v 11:00 odevzdala papír s nějakým nesmyslem, stejně dostanu jeden bod. Kdybych nesmysl uvedla správným komentářem (posledně jsem doslovně opsala komentář paní profesorky, i s pravopisnou chybou!), dostanu body dva. Program je přece v programovacím kursu vedlejší... ! Díky Sidovi ovšem zvládám i ty programy a domů nosím pravidelně plný počet, bodů, heč!

V sobotu si na nás brousil zuby další úřad. Byli jsme předvoláni na odebrání otisků prstů. Chápete to? V sobotu a již v devět!!! To je hodina, v kterou ve všední dny normálně procitáme. Připravili jsme si mapu, pozvánky, doklady totožnosti a natáhli muezziny.

	Hostitel se snažil...

	Kráska a zvíře

Požadovanou ulici jsme našli snadno, háček byl s budovou. Jezdili jsme sem a tam, na střídačku mezi poli a nákupními středisky a číslo 740 nikde. Když jsme potřetí míjeli obrovský nápis Saigon Noodle Restaurant, měla jsem pocit, že jsem ho zahlídla. Vrátili jsme se a vskutku - pod červenými neonovými písmeny se skvěly drobné číslovky. Sid klel, že to není možný, ale odcouval na parkoviště. Odtud jsme měli výhled na celý blok obchůdků - Saigon restaurant, Thai Noodles, INS (imigrák) a pak cosi, z čeho se již v tuto ranní hodinu (nebo spíš "ještě" v tuto ranní hodinu?) linula dusavá hudba a občas se vyploužil i zmožený barový bojovník, s neklamnými příznaky projásané noci vepsanými do tváře. Pod podloubíčkem se od Noodles až k šantánu linula spořádaná fronta střízlivých zákazníků INS. Moc jsem litovala, že nemám sebou foťáček, tohle byl rozhodně barvitý obrázek. Ale báli jsme se, že do "federální budovy" nám nedovolí pronést žádnou techniku (to v dobách, kdy jsme si představovali nějaký veliký, důstojný úřad).

Nakonec jediné, co nám dveřní zřízenec (preselektovával počet vstupujících tak, aby úřadovna nepřetekla) nedovolil pronést, byl kelímek s kávou. Tu jsem docela oplakala, byl mi tímto surovým počinem přerušen proces probouzení se.

Kupodivu celá procdura s otisky byla poměrně dobře zorganizovaná - jakmile jsme se dostali dovnitř, byla nám přidělena čísla, mohli jsme si sednout a číst (Sid si při svých pesimistických odhadech vzal radši knihy dvě). Vlastní otisky netrvaly dlouho a jsem docela ráda, že už někdo vynalezl jiný systém, než špinění prstů razítkovou barvou. Skenovali otisk mastného prstu na skle a jedinou nepříjemností byl trochu ulepkaný pocit posléze.

Odjeli jsme domů, trochu se prospali, skočili na oběd a plynule pokračovali k cíli mnohem přijemnějšího pozvání - kamarád Petr zakoupil padesátilitrový soudek výborného piva a sezval poměrně početnou společnost ke svému bytnému na zahradu.

	Někteří se na zahradní slavnost i náležitě vystrojili...

	Konečně mám vše v té správné perspektivě

Tady žádné problémy s navigací nebyly - stačilo jít po sluchu (a po místě s nejhustším výskytem aut s poznávacími značkami typu "CAUVOLE"). Připarkovali jsme našeho HROCHa do stáda a vrhli se do víru, půllitry v pohotovostní poloze.

Následujících šest hodin se hovořilo o Americe, o práci, o sobě navzájem, o klientech, o kopání výkopů, o pivu, o šéfech, o ostatních lidech, o objemových záhadách (z padesáti litrů Američani natočí 120 piv), o potápění, o lítání, o skákání padákem, o pivu... a tak dále. Ke konci se mi podařilo ukořistit jedno ze třech zahradních lehátek, konečně jsem měla vše v té správné perspektivě. Sid téměř dobrovolně souhlasil, že bude domů řídit on a tak jsem si tenhle večírek docela užila, i když jsme odcházeli v době, kdy většina přítomných byla ještě relativně koherentní. Moc by mě zajímalo, jak to nakonec dopadlo.

Zbytek obrázků a filmů ze zahradní slavnosti se nacházejí v GALERII.

Copyright © 2001-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.