Jak se potopit 19. - 25. března 2001 ... už vím, teď jen, abych se vždy vynořila ve zdraví...

	Koukej, táto, co jsem to ulovila!

Tak jsem absolvovala první dvě bazénové lekce potápění. Začalo to fasováním vohimentů. Poté co jsem se zoufale snažila vzpomenout, jak přepočítat kila na libry a centimetry na stopy a palce a toto vše nakonec ještě převést na americké velikosti oblečení (za asistence celé třídy), přidělil mi Greg neoprén. Smrděl gumou a zatuchlou vodou (ten neoprén!) a byl znepokojivě veliký (znepokojivě proto, že pokud není těsně, neustále se vyměňuje vrstvička, kterou si pracně mezi tělem a gumou budujete, za vodu novou a nepříjemně ČERSTVOU). Dále jsem nafasovala závaží, automatiku, jacket a bombu.

Pogratulovala jsem si k výběru Cecilky - přeci jen "vagónek" má své výhody, nemusela jsem potupně prosit ostatní o odvoz vybavení (jako moji francouzští spolužáci, kteří přijeli v krásném sportovním poršáčku - do kterého se kromě nich vešla tak ještě dámská kabelka).

Ujistili jsme se navzájem, že z rozdané mapky nejsme s to určit, kudy na bazén, a odhlasovali výjezd v koloně. Myslím, že to byla první zatěžkávací zkouška - udržení kolony pěti aut během jízdy po dvou dálnicích (č.85 a č.280) a spletí uliček vilové čtvrti považuji za hodno Guinessovy knihy rekordů. Na konci mě čekalo překvapení - šli jsme do venkovního bazénu. V půlce března mi to přišlo poněkud šílené, ale pak jsem si uvědomila, že chodím v kraťasech a sandálech a že JSEM V KALIFORNII (nicméně i v Kalifornii je večer dost kosa, těch kraťasů jsem už začínala pomalu litovat).

Zahřála jsem se ovšem nečekaně brzy. Před oblékáním se neoprén zlovolně smrštil a ať jsem dělala co jsem dělala, vytáhla jsem rozkrok jen do půli stehen. Průvodním jevem byla ramena oblečku lehce pod lopatkama. Ale protože na výměnu bylo pozdě, musela jsem to nějak přežít. Co nejde silou, jde obvykle ještě větší silou. Za chvíli jsem už vesele kroužila po place, sice mírně zakloněná a krokem tučňáka (zkuste si svázat nohy kousek nad koleny!), ale utěšovala jsem se, že "se to" ve vodě trochu natáhne. Byla jsem splavená jako myš a doufala, že si Greg nevšimne, že moje bomba část té doby stála (vyhrožoval, že kdo nechá bombu bez dozoru na stojato, kupuje mu basu piva).

Nějak jsme se nakonec všichni ověsili a nasoukali do vody. Svůj beztak estetický vzhled jsem musela vylepšit brýlema (maskou), které jsou vodotěsné a vytahují mi horní pysk nahoru. Vypadám jako exotická tanečnice se sníženou inteligencí.

Zatím jsme stáli na mělkém konci bazénu, museli jsme si kleknout na dno, abychom dostali hlavy pod hladinu. Teda, museli... někteří, jako třeba já si na dno neklekli ani při nejepší vůli. Neopren, bomba, maska, všechno nadnáší, a tak jsem tam předváděla zoufale tonoucího naruby - bojovala jsem jak lev, abych se dostala POD hladinu. Greg mi přidal závaží a já konečně zaklekla. Z této pozice jsem odhalila další nesrovnalost - na rozdíl od ostatních, kteří se tvářili spokojeně, já jsem se zoufale dusila, navzdory plné bombě a fungující automatice. Nevím, jestli se IQ snižuje úměrně s metry (či spíše, v tomto případě, pouhými stopami) pod hladinou, ale teprve po chvíli mě napadlo napřed VYDECHNOUT - a hle - najednou jsem měla v plicích místo i na čerstvý vzduch!

	Pomoooc, vono mi to ukazuje tam dolů!

Greg nás učil základní věci - co dělat, když vám někdo odebere (nebo při potápění spíše vykopne) spásnou hadici a tak dále. A nejednou do toho zhasla všechna světla. Představte si pět lidí, kteří jsou najednou v úplně tmavém bazénu, navlečený do přístrojů a neoprénů. Ale musím konstatovat, že UMÍM sundat bombu, vylézt z bazénu, odšroubovat automatiku a sbalit veškeré potápěčské nádobíčko i v úplné tmě a bez závažného úrazu. A co víc - dokonce jsem si domů dovezla vše v příslušném počtu a náležitých párech!

	Nene, je to táááámhle nahoře!

U dveří mě vítal milovaný choť a místo aby mi pomohl s věcmi, čučel na mě skrz můj nový foťáček. Myslela jsem, že mě fotí, ale Olympus 3040 umí nahrát i pár minut videa. I vy máte tudíž možnost shlédnout "Návrat potápěče" (pověšený je to ZDE, ale doporučujeme jen pro silné počítače, má to dvě mega! Pokud by nefungovalo, je třeba stáhnout ještě QuickTime). Foťáček jsem dostala k narozeninám (já to říkám pořád, že jsem naprosto báječná manželka, určitě jsem si ho zasloužila!), protože chudinka stará mavica měla rozlišení pro kočku. Už se nemám nač vymlouvat, měly by teď být fotky do deníčku vždy k dispozici.

Ve čtvrtek byl další bazén. Přiřítila jsem se na kurs o chvíli dříve a vyměnila neoprén za dámské číslo (to přeci jen počítá s tím, že jsem o něco ehmmm "tvarovanější" ). Stefan (ten Francouz s Porchem) si zase naopak vzal ten můj neoprén, protože jemu byl původní fasuňk velký. Spokojenost na všech stranách. Greg nám vyprávěl historky o žralocích a za chvíli jsme se zase valili v příšerné koloně na bazén. Tentokrát se s námi potápěla ještě jedna parta, která se učila používat suché obleky. K nám se přifařil párek, který předtím zmeškal nějakou hodinu a jakási Dinah (I'm just Californian girl), která nikdy nevytáhla paty ze Států a ohromovala jí skutečnost, že v našem kursu je člověk z Česka (pochybuji, že věděla, kde to je, prohlásila jen "oh, how nice") a z Francie.

	Připadám si, jak žába na prameni - odspodu je značně vlhko

Začali jsme "obřím krokem", kdy komplet oblečený potápěč vkročí do bazénu. Vyžaduje to několik drobných dovedností - jako třeba držet si masku, aby nespadla z nosu, a přístroje, aby vás do nosu naopak nekleply. Dinah odhodlaně vykročila a - zajela jak šutr až na dno. Nikoho z nás už pak Greg nemusel nabádat, abychom si OPRAVDU překontorolovali, zda máme dost vzduchu v jacketu .

Pobyt v "hloubce" (jestli to byly tři metry, tak ať nežeru) mi nedělal velké problémy a s veselou myslí jsem se (zpátky na mělčině) vrhla na vyfukování masky. Teoreticky, když vám do masky nateče voda, vyfouknete nosem a vzduch vodu zase vytlačí. Jak prosté! Mým předkem ovšem musela být velryba - ani při nejlepší vůli jsem nezvládla nic jiného, než se nakonec potupně vynořit v gejzírech vody tryskajících z nozder. Jestli tohle bude někdo po mě chtít v moři, tak ho vážně praštím!

	Slimejš žlutý

Buďto toho na mě bylo za ten týden moc, nebo jsme se dočkali dalšího zázraku savětskej ťéchniky - v pátek jsme kardinálně zaspali, a nebyli jsme sami. Martina také hlásila totální umdletost, kdo ví, jestli to nějak nesouvisí s nebožtíkem Mirem. Ale možná je to jen klasická jarní lenost. Musím přiznat, že o víkendu jsme prospali obě dopoledne. V sobotu jsme odpoledne stihli Planet Granite, kde Sid dal TR svojí první 5.9. Zcela zjevně mu jde lezení lépe, než mě potápění, ale třeba ho ještě doženu.

	V červnu bude věechno suchý jako tenhle bodlák... zatím máme jaro...

Na neděli jsme naplánovali malou procházku, zase zpestřenou geocachingem. Tentokrát to bylo trochu náročnější, v lese GPSka nevidí na nebe a nemůže si poklábosit s družicema. Museli jsme trochu pobíhat po lese a hledat podle "čuchu" (chyba měření byla několik desítek stop). Autorem téhle kaše byl zřejmě Rus - jednak začínal úvod v knížce slovy "Welcome and Privet", jednak tohle byl typický houbový les. Rusové jsou tady vyhlášeni svou vášní pro chození "za gribámi", bylo jasné, jak přišli na toto místo. Celý les byla taková typická ruská kýčovitá krajinka (mechem obrostlé stromy a kameny), akorát nějakou tu břízku by to chtělo.

Máme tu teď nejpříznivější vegetační období, je po deštích, všude dostatek vláhy a začalo se oteplovat. Prý je slyšet trávu růst. My jsme viděli rozkvetlé lesní jahody a tisíce banánových slimejšů (banana slug).

Navečer jsme zapluli do kina, Hnidopich (Sid psával filmové recenze do Neviditelného Psa) měl biografický absťák. Raději bychom viděli "Musíme si pomáhat", ale v našem okolí dávali jen "Tygr a drak". Čínská pohádka, která se příliš neobtěžuje s fyzikou (bojovníci vesele poletují vzduchem a nakonec bojují na bambusových stvolech), docela jsem se při tom nasmála, ale na Oskara... no, každej máme asi jiné gusto...

Copyright © 2001-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.