Pakárna s lampama 29. ledna - 4. února 2001 jak jsem nespáchala manželocidu a nezvracela na horské dráze v Santa Cruz

V Americe se moc nepoužívají klasické "lustry". Místo drátů visících od stropu nafasujete ve svém obydlí dvouzásuvky. Dolní část funguje tak, jak by člověk od slušné zásuvky očkával - zapnete spotřebič a hle! Funguje! Pokud jste ale nepoučeni, a použijete horní část, začnete si připadat jak krysa v cvičném labyrintu - někdy funguje, někdy ne. V případě že nefunguje, zkotrolujete míru vsunu, několikrát vypnete a zapnete spotřebič, nakonec ho začnete zkoumat ze všech stran, jestli to tom není nějaká bezpečnostní "fligna" (třeba spínač proti "zneužití dítětem"). Nakonec rezignujete a buď spotřebič zpupně jako rozbitý vrátíte, nebo přinejhorším zavoláte manžela, protože když má diplom, měl by xakru o těch mrchách, co běhaj v drátech, něco vědět.

Načež manžel zapne vypínač na stěně a vysvětlí vám, že buď si u luxování musíte svítit a nebo používat spodní zástrčky. Horní jsou určeny pro stojací lampy, kterými si budete osvětlovat pokoj v místech určených.

Lampu jsme vlastnili jednu, rozhodli jsme se přikoupit druhou, do protějšího rohu pokoje. Sjeli jsme do OSH (Orchard Supply Hardware = železářství) a zakoupili, nic složitého. Ale Murphyho zákony fungují neomylně - z nového osvětlení jsme se neradovali dlouho - zakrátko jsme měli lampu zase jen jednu, jelikož pro změnu ve staré lampě praskla žárovka. Takže - zakoupit žárovku. Vydržela sotva pár dní. Sid lampu odborně vyšetřil a pravil, ať koupím celou lampu, že jsou moc opálené kontakty (žárovka stojí ke čtyřem dolarům, lampa 14, dostali jsme se pomalu na hranici, kdy se výměna žárovky nezdála vůbec efektivní).

Při dalším nakupování jsem zakoupila celou lampu v poměrně velké a neohrabané krabici. Poté, co jsem jí dovlekla domů, co nám ležela asi týden v obýváku a co jí Sid nakonec složil, jsme zjistili, že je vadná, chyběly v ní součástky. I zabalili jsme lampu a já se další ráno (jestli počítáte se mnou, tak to bylo už počtvrté) vypravila do OSH.

Naštěstí tady není problém zboží vracet. Obvykle se vás optají, jestli bylo něco špatně, ale i v případě, kdy odpovíte, že vám výrobek třeba nešel k pleti, vrátí bez problémů peníze a zboží si vezmou zpátky. S výměnou šmejdu za řádný tovar problém není už vůbec.

Složila jsem úlovek do kouta a čekala na Sida. Ten dorazil z práce v dobrém rozmaru a sdělil mi, že mezitím, co já jsem ráno byla pryč, on před odchodem SPRAVIL tu rozbitou lampu a jestli se z toho raduju. No, abych se neradovala! Ale stále se kojím nadějí, že v případě manželocidy by mě v takovéto sitauci každá porota musela osvobodit .

Na sobotu jsme plánovali lezení venku (zatím jsme tady lezli jenom v gymu), ale Alfy nakonec odřekl a sešlo z toho. Místo tělocviku na nás přišel hlad a odjeli jsme se posilnit do Sono Sushi. Když jsme vylezli v Mountain View z auta, museli jsme konstatovat, že nastalo jaro. Tráva je zelená už pár týdnů (zima se vyznačuje tím, že zaprší), na kopcích poskakujou teleta a před oknama nám rozkvetl strom, ale najednou bylo jaro i ve vzduchu.
Tím pádem jsme se po obědě nevrátili spořádaně domů pro věci a nezavřeli se na odpoledne do tělocvičny, ale rovnou od Sona jsme vyrazili na výlet. Sid mi chtěl ukázat Santa Cruz.

Skončili jsme velmi brzy, hned na začátku je "pouť" s nejstarší horskou dráhou na západním pobřeží. Dráha je celá ze dřeva a stále funkční. A protože svítilo sluníčko a vonělo moře a počasí zvalo k nějaké blbině, vlezli jsme do zábavního parku.

Poutě mi přijdou obvykle dost nepříjemné, všude se tlačí davy, smrdí spálené buřty a huláká muzika. Tady to bylo naopak docela sympatické. Nevybírá se vstup do parku, platíte jen atrakce. A to ještě tak, že zakoupíte hromadu lístků po 60 centech a na různé atrakce je vlezné za určitý počet lístků. My jsme se rozhodli pro horskou dráhu (novou, kovovou) a po uvážení stavu žaludků (plných sushi) a mé citlivosti na projíždění serpentinami zaplatili přesný obnos na právě jednu jízdu.

	Zábavní park a pláž v Santa Cruz - letecký snímek pořídil Sid před tím, než přestal (dočasně) létat

Přežili jsme oba, dokonce ani já jsem se nepoblinkala (z čehož jsem měla trochu obavy). Pak jsme brousili po pouti a okukovali, na co "půjdeme příště". Rozumějte, až budeme příště v Santa Cruz - dobrého pomálu... Myslím, že tenhle park je zařízen velmi humánně - obzvláště pro maminky s větším počtem různě starých dětí. Táhne se podél dlouhé pláže, kde je možno piknikovat, nechat "kyblíčkoidní" prťata rýt se v písku a starší potomky vyslat s paklem lístků na atrakce. Z toho "pouťového" blázince se dá velmi snadno na chvíli vypadnout.

Pokud jste ale drsňáci, možná by vás v Santa Cruz nadchlo surfování. Do zálivu se hrnou vlny, ale pěkně spořádaně - obrovská mrcha se valí podél pobřeží a pomalu se uklidňuje a zmenšuje, až jen tak šplouchne na konci zálivu. Celkově se na ní dá ujet mnoho stovek metrů, a přitom máte po levici stále téměř na dosah pevninu s malými plážičkami, můžete se kdykoliv rozhodnout to zabalit. V případě, že jste začátečníci, můžete se popelit až v nejzažším koutku, kde už jsou vlnky mírňoučké, pokud jste drsňáci, popojedete si až k mysu a do moře vlezete v místě, kde vlny ještě stojí za to. Ovšem každá sranda něco stojí... u schodů na jednu plážičku byly čerstvé květiny a na velké varovné ceduli byl přepsán počet obětí na 52. Přesto byly v moři vidět desítky černých oneoprénovaných postaviček - a další se promenovaly s prkny na stezce podél mysu....

V neděli jsme cestou na stěnu - ano, korporativně vrátili nešťastnou lampu do OSH . Samotné lezení probíhalo dle očekávání a kdyby si Hroch celou vahou nepřišlápnul na ten stup, tak by se s ním snad ani neotočil.

Jo, cestou zpátky Sid projevil přání navštívit Kýbl a Šukat - to jsou prosím fotografické potřeby a firma se opravdu jmenuje Keeble & Schuchat . Chtěli jsme si koupit stativ, ale překvapivě mají v neděli zavřeno .

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.