Zimními parky (3/4) 29. prosince 2000 O Indiánii....

	"Utěšená" krajina u vjezdu do indiánské rezervace

	... a můžeme si hodit korunou, jestli se Indáni zjeví nebo ne

V Page jsme hledali hotel, který by měl vířivku, ale neuspěli jsme. V Best Western nám doporučili Comfort Inn, kde byla vířivka přes zimu uzavřená. Na večeři jsme vlezli do jediné místní otevřené hospody, kde jsme dostali ohromný stejk (až při potupném odchodu od nezdolaného kusu krávy jsem si všimla, že na jídelním lístku stojí "velikost porce 12 uncí") a kde nás obsluhovala pravá Indiánka. Page se totiž nacházi pár mil od Navažské rezervace.

Prostor Navažské rezervace obýval v polovině 13. století krátce kmen Anasazi, který na jejím území vystavěl kamenná puebla. Jak, proč a kam nakonec zmizeli, nikdo neví. Asi po sto letech je vystřídali Navahové, kteří přišli z území dnešní Kanady. Považují se za historické dědice kmene Anasazi (jméno Anasazi pochází z navažštiny a znamená "ti, co tu žili před tím"), ale možnými potomky Anasazi jsou spíš Indiáni Hopi. Navahové se dokázali sami mezi sebou domluvit natolik, aby ustanovili samosprávu a tak mají přidělenou poměrně velikou část Arizony. Uprostřed Navahů je malé území, patřicí kmeni Hopi. Je zajímavé, že místo uprostřed "své" rezervace pro Hopi vyjednali sami Navahové. Kolují pověsti, že je to prý proto, že stařešinové Hopi dokáží komunikovat s "duchy" sídlícími na posvátné stolové hoře, za což jsou ostatními kmeny drženi ve veliké vážnosti.

	Dál ani krok... autor tam má hrubku jako Brno

	Ale nakonce nám za těch 35 dolarů i čelist spadla...

Navahové byli při vyjednáváních s vládou pravděpodobně úspěšní ještě z jednoho důvodu. Za druhé světové války narukovali k různým jednotkám jako spojaři. Navah posílal zprávu Navahovi... navažsky. Jejich jazyk je natolik unikátní, že si Japonci mohli hlavy ukroutit. Navahové jsou na tuhle část své historie náležitě pyšní - a asi mají proč.

Nicméně Sid byl od rána nervózní z toho, že jsme opustili Ameriku a vydali se Indiánie. Příjemný pocit to není už proto, že v indiánských rezervacích nemusí fungovat třeba AAA (žlutí andělé) a Indiáni mají samosprávu, tzn. svoje vlastní zákony a soudy, do kterejch se nebude moc míchat ani arizonská, ani federální vláda. To nevadí, dokud je pohoda, ale kdyby se člověk dostal do nějakých nepříjemností....

	Doporučujeme stativ, spoustu trpělivosti a letní polední slunce... většinu z toho jsme neměli...

Jenomže jsme si v průvodci vyhlídli Antelope Canyon, tak nám nezbylo, než ty Indiány nějak skousnout.

	... ale pár obrázků se podařilo

Antelope najdete tak, že z Page si to namíříte k ohavné obrovské elektrárně (elektrárna dodává energii do rezervace). V okamžiku, kdy máte tuto obludu v plné kráse nalevo, nepřehlédnete otlučenou nevýraznou ceduli "Antelope Canyon Entrance" a vjedete za drátěný plot, kde je prach, jedna bouda, asi pět cedulí se zákazy a příkazy, tři kadibudky a hejno ostatních zoufalců.

Bouda se tvářila jako kasa, ale byla naprosto zabedněná. Informační tabule nás poinformovaly, co všechno nesmíme (počínaje dalším krokem směrem do hlubin rezervace bez průvodce), ale nebyla na nich jediná mapka, nebo časový údaj kdy a jestli se zjeví průvodce, nebo jaké kroky máme k jeho zjevení podniknout.

Chvíli jsme tam postávali, a zrovna když jsem začala Sidovi věřit, že Indiáni se dneska asi nekonaj, objevil se na obzoru džíp. Vykutálelo se z něj několik turistů a Indiánka, která jako kdyby z oka vypadla té Indiánce v hospodě.

	Vývrtka

Ta nám sdělila, že vstupné sice je 12,50 na osobu, ale pro nás dva to dělá pětatřicet. S jakousi přirážkou. A ty bělochu, si to buďto zaplať a nebo si táhni kam chceš. Nezbývalo než lovit po kapsách a batohách. Nějak jsme příliš zvyklí na platby kreditkama, a nebyli jsme vybaveni hotovostí - zvlášť ne hotovostí, která přesahovala cenu uvedenou u vchodu.

	Monument Valley - Tři sestry v zapadajícím slunci a zvířeném prachu

Než jsme schrastili čtvrťáky a centy příslušné hodnoty, Indiánka nastartovala a s vybavenějšími turisty odjela. Něco křičela z okýnka, jako že se za deset minut vrátí.

Vrátila, ale to už zase nebylo pro nás v autě místo. Nakonce se smilovali osm Němců vevnitř a sesedli se natolik, abychom se vešli ještě my.

Po pěti minutách jízdy jsme byli vyklopeni před ďourou do skály a bylo nám řečeno, že nesmíme horolezit a čmárat po stěnách a musíme bejt za hodinu připraveni k odjezdu.

	"Sedm totemů" v Monument Valley

Samotný Antelope Canyon je jenom 400 metrů dlouhý, a byl vymlet uzoučkým potokem. Je moc pěkný, ale na focení je v něm málo světla. Chtělo by to stativ a návštěvu naplánovat spíš na léto, kdy je kolmější slunce. Stativ nám nakonec na chvíli zapůjčil přátelský děd, který obdivoval naše foťáky a se mnou diskutoval o digitální fotografii (haha).

	Pohled "Severním oknem"

Z Antelope jsme byli příšerně vymrzlí, zatopili jsme v autě a namířili si to k NP Arches, obloukem zpátky do Utahu. V Kayentě jsme nafasovali hotovost z automatu a odhodlali se poobědvat. Kayenta je v hlubinách Navažksé rezervace, nebudí moc důvěru, ale restaurace byla čistá, indiánské servírky vlídné, jídlo dobré a levné. Ze začátku jsme byli jedinými bělochy v jídelně. Nacházel se tam indiánský dědeček, který u dveří baštil polívku, indiánská rodinka s holčičkou a nakonec indiánské babky ve strakatých sukních, které se hlasitě vítaly. Docela takový rodinný podnik.

Úspěšný oběd zahnal chmury z indiánského průvodcování v Antelope, i rozhodli jsme se podstoupit ještě Monument Valley. Za celé tři dolary (srovnejte, prosím, s těmi 35 za Antelope) jsme si mohli zajet vozíkem na okružní cestu kolem skal. Bez čekání, bez "průvodcování".

	Celkový pohled na Monument Valley

Zapadalo slunce a naše hodiny pravily, že za chvíli se bude zavírat brána (jak tvrdila ženská v kase). Ale všude byla ještě spousta aut a další stále přijížděla, Indiáni na odpočívadlech teprve balili korálkové šmuky, i mínili jsme, že to nebude tak žhavý.

Na konci cesty nás ovšem čekala - zamčená brána. Na bráně cedule, že máme zaplatit v kase. Kasa - zamčená. Nikde nikdo. Indiánům prostě skončila pracovní doba.

	Západ slunce v poušti

Naštěstí o kus zpět byla nezamčená cesta ke svobodě. To mě sice potěšilo, ale pořád nechápu, proč se musela vyhlídková trasa zamknout s odchodem baby v kase (celou půlhodinu před západem slunce) a nebo proč na zamčené bráně nevisela cedule, kudy vrata objet. Zřejmě zkouška inteligence bílého muže.

Musím přiznat, že jsem se těšila zpátky do Utahu, kde má civilizace pochopitelná pravidla (třeba že zavřou na noc vjezd do parku, ale nechají otevřený výjezd a nebo že ranger objede park a všechny vyháže).

Příště o výborném pivě, záludnostech vířivek, Obloucích a levitujícím Hrochovi.

Copyright © 2000-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.