Jakpak je to u nás doma? 11. listopadu 2000 stránka především pro rodiče; povídání o našem domu, bytu, mrtvičné dopravě v Údolí a imigračních prohlídce.

Protože jste se občas ptali, jak to u nás vypadá, tak vás zvu na malou návštěvu. Upozorňuji ale, že přicházíte na vlastní nebezpečí - kvůli vám nikdo nebude uklízet - a taky neuklízel.

	724 Arastradero Rd.

	Pohled na náš byt

Bydlíme v něčem, co by se dalo asi přirovnat k paneláku jezevčíkovi. Má jen dvě patra, je to taková dlouhá nudle. V suterénu je garáž, ale každý byt tam má pouze jedno stání. V garáži stojí Vozík (naše velké auto) a Cecilka je tím pádem taková pouliční holka. Před vchodem je sice parkoviště, ale to pojme asi deset aut, takže tam moc šance není. Další parkoviště máme přímo pod oknama, ale to je zavřený kvůli nějakejm majetkovejm neshodám s obcí. Vzhledem k tomu, že my ho máme doslova a do písmene "pod oknem", tak ani o jeho zprovoznění nestojíme. Představa, že nám tu ráno lidi túrujou auta, hučej s vysavačema při úklidu vozidla a hádaj se ráno s potomkama, nás zase tolik neláká.

V domě je na každém patře prádelna s dvěma pračkama a dvěma sušičkama, které fungují na čtvrťáky. Poporvé mi přišlo divný prát v pračce, v které pere spousta lidí, ale báječný je, že prádlo je hned suché. Nemusí se nikde komplikovaně věšet a nevisí nám doma navlhlé onuce.

Byt se v našem případě sestává z veliké místnosti, kde je kuchyně a obývák dohoromady (tohle uspořádání mám ráda). U kuchyně je poměrně prostorná komora, která zatím slouží jako skladíště převážně prázdných krabic, co "by se mohly někdy hodit". Dále vlastníme koupelnu - přední místnost má umyvadlo (zabudované v jakési lince) a obrovské zrcadlo, v zadní místnosti je záchod a vana. Ložnice je malá, jsou v ní vestavěné skříně a moc se tam toho (kromě postele) už nevejde. Poslední je balkon, poměrně veliký, ale ještě jsem na něj nevstoupila, protože to znamená napřed generální úklid.

	Obývák s kuchyní		Kuchyně s Dolores

	Ložnice

Byt byl pronajatý s linkou, v které je zabudovaná Dolores - naše myčka (když jsem někdy v červnu vznášela dotazy ohledně myčky, tak mi Sid odvětil, že se jmenuje Dolores a pochází z Yucatánu... čímž mě docela dostal). Dolores se stala mojí oblíbenkyní. Ne, že bych nedokázala těch pár kousků nádobí ošpláchnout, ale když se mi ráno povaluje na lince jeden hrneček, jedna sklenička, dva talířky a nějaká ta lžička, strčím je do myčky a je uklizeno. Neohnívají mi v dřezu a nemusím je okamžitě mejt.

V domě je taky posilovna a bazén a sauna, ale ty jsem ještě nenavštívila. Posilovna je prosklená ze všech stran, nějak se mi nechce se exponovat před zraky všech kolemjdoucích. Na bazén (venkovní) je přeci jen trochu zima.

Zajímavá věc je doručování a odesílání pošty. Pošťák přinese dopisy (schránky jsou na našem patře) a rovnou si odnese odchozí poštu z krabice. Žádné trmácení se na poštu - pokud tedy víte kolik co stojí a správně to oznámkujete. Ale vzlehedem k tomu, že většina mých známých a příbuzných je na internetu, tak toto zařízení příliš nepoužívám.

Naše ulice patří správně k Palo Altu, ale protože jsme v takovém rožku, máme to mnohem blíž do centra Los Altos anebo do Mountain View. Palo Alto má jeden ošklivý rys. Radní se rozhodli "potlačovat nebezpečí automobilismu" a tak tu zavedli červené vlny (když dojíždíte na křižovatku, blikne červená) a rychlost omezenou na 25mph. Ostaní města mají rychlost na 35mph a občas i jakýsi záchvěv zelené vlny (Sid tvrdí, že to není zelená vlna, nýbrž pouhá náhoda).

	Celcilka

Tady totiž projetý benzín není problémem. A aby taky byl, když galon (3,84 litru) je ještě stále pod dva dolary, což vychází litr cca za dvacet korun - a výplaty jsou přeci jen o něčem jiném. Lidi si tu úplně nevzrušeně kupujou auta, co baštěj dvanáct patnáct litrů na sto kilometrů. Cecilka s obsahem 1,6 l tady platí jen za takovou nákupní tašku.

	Velký Vozík

Ale nějaká chytrá hlava vymyslela, že budou podporovat, aby lidi nejezdili v autě sami - aby používali hromadnou dopravu a nebo, aby se domlouvali a jezdili do práce společně. Nápad to je možná rozumný, ale na realizaci si snad museli pozvat nějakého "experta" z totalitních dob - jinak si nedokážu vysvětlit, jak tohle mohl někdo vymyslet. Zavedli hromadnou dopravu, která je šestkrát dražší, ale zato čtyřikrát pomalejší, než když jedete autem. Další opatření se také vyvedlo - v době dopravní špičky, tj. od sedmi do devíti ráno a od tří do sedmi večer, je na dálnici jeden pruh vyhrazen pro tzv. "carpool" - tj. pro vozidla, v kterých jede více než jedna osoba. Výsledek je ten, že v době špičky se dálnice ZÚŽÍ o jeden pruh - ten zůstane v podstatě prázdný, mezitím, co se ostatní změní v parkoviště. Mimochodem, "carpool" je na silnici značen tvarem, který se v americké angličtině nazývá "diamond shape". Jezdit v pruhu vyhrazeném pro.. ehm kosočtverce, mi přišlo prvních pár dní docela ... ehm... zvláštní.

Systém s odvozem do práce by možná fungoval někde, kde je obrovské sídliště, kde všichni bydlí nahňácaný na jednom fleku - a kde navíc všichni chodí do práce "od-do" a hotovo. Ani jedno se tu příliš nevede a tak je jediným výsledkem to, že se doprava každý všední den téměř zastaví na dvě hodiny ráno a čtyři odpoledne.

Onehdy jsem absolvovala povinnou imigrační lékařskou prohlídku. To se sestávalo z toho, že mě navlekli do papírového oblečku (na prohlídku musí být člověk různě obnažen, což chápu, ale nechápu, proč pak na mě navlíkli ten papír. Že by doktorku mohl šokovat pohled na nahatou ženskou??? Nebo to bylo abych nepřipadala necudně okukovaná?? Místo toho jsem si připadala jak idiot), načež mi změřili tlak a podívali se mi do uší (chápejte, kvůli této "důkladné" prohlídce jsem musela donaha!!!), opsali si očkovací průkaz, odebrali mi krev, píchli mi očkování (tuším že zarděnky) a test na turbekulózu. Tuberkulóza po dvou dnech pěkně nabobtnala a já vyrazila na kontrolu. Japonská sestřička mi zarmouceně a s příšerným přízvukem sdělila, že je to se mnou mooooc špatný, protože mám hoooodně pozitivní TBC. Tak jsem ji ujistila, že mě to vůůůůůbec nepřekvapuje, protože jsem oooočkovaná a tudíž by bylo naopak dooost s podivem, kdybych pozitivní nebyla a že nechápu, proč mi ten test vůbec dělali. Trochu zvlídněla (přestala se ke mě chovat jak k leprosní), pokrčila rameny a pravila "předpisy... všichni muset test". Takže jsem musela absolvovat rentgen plic. Vzhledem k tomu, že rentgen je za 180 dolarů, tak mám pocit, že z předpisu tu má někdo moc dobrej byznys. No co se dá dělat.

Jenomže to TBC ode mě asi chytil můj monitor. Celý se třásl a byl chvílemi rudý, chvílemi zelenkavý. Sice to byl stejně monitor z dumpster dive (popelnicový nalezenec opravený sousedem Matesem), ale jeho stav mě značně zneklidnil. I vydali jsme se koupit monitor do Fry's. Fry's je obrovskej obchoďák, kterej se vyznačuje tím, že se po něm potulují chlapi. Tak jako po butykách se o polední pauze prochazej ženský, tak do Fry's tady chodí chlapi (je to obchoďák s elektronikou). Také Sid se obchoďákem proháněl s mnohem větším elánem, než při jiných nákupech (můj nakupovací elán je na bodu mrazu téměř neustále, lehce se zvyšuje jen v obchodech s horolezeckým vybavením), a nakonec zalíbeným zrakem spočinul na nádherném devatenáctipalcovém monitoru. Když jsem mu (monitoru, ne Sidovi) pohlédla v tvář, zmocnila se mě závrať. Mám počítače ráda, ale že bych musela mít monitor, před kterým se ztrácím... ale Sid byl tak nadšenej (na monitoru byla kromě toho 50 dolarů sleva), že jsme nakonec domluvili výhodný kompromis. Já podědím Sidův "jen" sedmnáctipalcový monitor a Sid si koupí vyhlédnutou devatenáctku (Sid má v práci jednadvacítku, takže i tak se vlastně doma "uskromňuje" :-)).

	Západ slunce z Borel Hill

No a taky jsme si koupili židle k počítačům. Až do teď tady totiž byla jedna kancelářská židle a dvě židle kuchyňské a sedět před počítačem na kuchyňské židli je značné utrpení. Takže teď máme půlku obýváku proměněnou v "úřad". Ono to vypadá dost legračně, ty kancelářský sesle v obýváku, ale co dělat, páteř máme každej jen jednu.

Taky jsem se sebrala a jela jsem projet Cecilku na kopec. Jmenuje se Borel Hill a je to mezi mořem a Zátokou. Když je pěkně, tak je vidět obojí. Ale hlavně tam vede krásná silnice, samá serpentýna, ale protože tady jsou všechny zatáčky bezvadně klopený, tak si to člověk báječně užije. Náhodou jsem se trefila do dne, kdy se v Zátoce povalovalo méně smogu než obvykle. Palo Alto je na tom dobře, bydlíme v místě, který platí za jedno z nejčistčích, ale třeba San Jose, nebo východní břeh zátoky na tom nejsou moc valně. Ale jinak je tu pořád krásně - pokud náhodou nenechám otevřená okýnka u auta, tak ani neprší :-) :-). Svítí sluníčko, je teplo (na krátkej rukáv), no prostě pohoda.

Copyright © 2000-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.