Včelí roj.

Nástup na povinnou sestavu.

V době, kdy jsme lítali s Lisou po doktorech, si Tom vymyslel akvárko. Asi před rokem jsme týden hlídali rybu sousedům, a Tomovi přišlo, že ta rybička mu na stůl patří. A protože si myslím, že by každý měl mít v životě něco pro radost, a protože to je první koníček, o který Tom jeví zájem sám od sebe, a protože nám přišlo, že by potřeboval taky trochu pozornosti, rybu jsme schválili.

Ovšem moje představa byla "kulatá sklenice s jednou rybičkou". Tom poctivě četl akvaristická fóra a rady, a moje představy rozmetal. Betu nechce, že je málo akční, a i na tu by bylo lepší desetigalonová nádrž, aby chudinka netrpěla. Když ovšem začal nadhazovat, že dvacet galonů je ideálních na začátek, musela jsem tomu učinit přítrž. Deset galonů je maximum, co se vejde na Tomův pracovní stůl. Na cokoliv většího bychom museli vyhradit nějaké jiné místo v baráku, ovšem většina našeho prostoru (včetně kuchyně či Tomovy ložnice) má dřevěné podlahy. Pracovnu nebo obývák bychom museli složitě přestěhovávat a akvárium by se ocitlo ve společném prostoru, mimo Tomův dohled a akční rádius; skončilo by na krku mně.

I koupili jsme desetigalonovou sadu, s filtrem, osvětlením a tak dále. Celou srandu jsme uvedli do provozu a čekali, až se trochu usadí hodnoty vody, aby se do toho daly strčit nějaké ryby. Když se to nedařilo, pořídili jsme alespoň mechovou kouli, kterou Lisa briskně pojmenovala Alex, s tím, že to je neutrální jméno. Po dvou dnech nám akvárium prasklo a vyteklo, čímž posílilo mou pozici ohledně toho, že NIKDY nic takového nebude v místnostech s parketami. Tom byl zdrcen — i vrátili jsme vadné akvárium a pořídili jiné, od jiného výrobce.

Závody byly jen na barelu.

Alenka v říši divů.

Po týdnu filtrování a měření voda pořád nebyla v ideálním stavu, a Tom byl z toho špatný; nicméně nakonec se nám podařilo k Alexovi přidat dvě platy. Jednu žlutou s Mickey Mousem na ocásku a druhou oranžovo-červenou. Po týdnu jsme jim přidali dva leopardí panceřníčky. Ovšem následovalo další drama, neboť jeden sumeček během dvou dnů chcípnul. Tom opět zkoumal a měnil vodu a snažil se přijít na to, v čem byla chyba, zatímco rybička tuhla v pytlíku na mrazáku. Nakonec nám došla trpělivost, chcíplou rybičku jsme reklamovali a pořídili jinou, aby ta zbylá nebyla smutná. Ryba se skutečně rozveselila, a časem se rozveselil i Tom, když se nám podařilo mu vysvětlit, že pokud rybička chcípne takhle rychle, tak nejspíš byla špatná už z obchodu, a nebo prostě nerozchodila tu změnu.

Vzhledem k tomu, že o rybičkách nevím vůbec nic, konzultovala jsem naše trable s místní expertkou. Ta kontrovala historkami o prasklých stogalonových akváriích (364 litrů), rybách otrávených olejem z filtru a podobně. Na tuhle kamarádku jsem si vzpomněla, když ve dnech státních testů (děti stále chodí do státní školy, tudíž musí absolvovat testy — což spočívá v tom, že virtuální škola pronajme někde učebnu a děti se dostaví na test) se nám vyrojily ve stájích včely. Na můj dotaz "chcete je?" následovala lakonická odpověď "jo" a pak složité shánění manžela, který z práce jel domů pro kuklu a krabici, aby zjistil, že mu včely uletěly. Nicméně za dva dny se objevily znovu, a tentokrát byl včelí lov úspěšný.

Jeskyně Mercer je převážně vertikální.

Komín.

Když se nám jednoho rána v akváriu objevily pidirybičky, postup — mínus kukla a manžel — jsme zopakovali a udali jsme tak jedenáct přeživších plat. Vzhledem k tomu, že různá fóra tvrdí, že ryby se v novém akváriu nebudou množit i třeba několik měsíců, si troufám říct, že máme akvárium a rybičky ve výtečné kondici. Ovšem takováhle aktivita nás zaskočila. Plus nás dovedla tedy ke zjištění, že naše platy jsou samička a sameček, a že by to chtělo k samičce kámošku. Tom chtěl ještě modrou platu, takže teď máme v akvárku skutečně veselo.

Lisa se nám postupně zdravotně stabilizovala a začala přidávat na voltižovém tréninku. Přesto jsme byli rádi, že dubnové závody byly ještě pořád jen na barelu a ne na koni. Když nakonec kvůli dešti odsunuli začátek závodů na jedenáctou dopoledne, bylo to nakonec velmi civilizované. Kupodivu počasí se drželo předpovědi a od jedenácti nespadla ani kapka. Lisa opět fungovala na adrenalin, stále poskakovala a organizovala zkoušení a nacvičování. Museli jsme zůstat až do konce, aby viděla odcvičit všechny členy oddílu, aby mi pak v autě skuhrala, jak je unavená.

Krasová námraza.

Na závodech se objevila i Claire, holka o rok starší než Lisa, která se do oddílu přihlásila až na jaře a tím propásla možnost zapojit se do týmového programu. A protože Lisa přišla díky chorobám o nácvik programu ve dvojici, napadlo mě, že by se holky mohly dát dohromady a vyřešit tak touhu obou po větším zapojení se do závodů. Funguje to tak, že platíme za trénink týmu na koni, ale pokud si holky secvičí něco samy, bez koně, pořád s tím můžou vystupovat na barelech. Překvapilo mě, s jakou vervou se holky do toho vrhly — vybrat téma, hudbu, vymyslet kostým — a vymyslet choreografii — to vše stíhaly po půlhodinkách po tréninku. Mile mě překvapila i atmosféra v oddílu — občas se vyskytli kibicové — a to jak z řad mistryň, tak z řad malých začátečnických prďolek — a holky vstřebaly všechny rady a program daly do kupy. Podobná atmosféra byla i na klubové předváděčce — při závěrečném focení se "velké holky" dožadovaly, aby taky se taky někdo postavil k nim a jejich koním, takže se to krásně namíchalo. Což mě přivádí k otázce, nakolik jsou školní třídy dělené striktně dle věku prospěšné.

Cash a Ned se docela kamarádí.

V oddíle, kde jsou holky (a teda i tři kluci) ve věku od zhruba šesti až do dospěláků, jsem nezaregistrovala žádnou šikanu, ponižování ani povyšování se, ale naopak až dojemnou ochotu pomáhat slabším — ale třeba i od těch slabších přijímat rady a kritiku. Ve škole, zvlášť na druhém stupni, mi přijdou děti takové krvežíznivé příšerky, co se hrabou na výsluní přes mrtvoly. Možná proto, že tam chybí přirozená autorita staršího a respekt toho staršího k možnostem a schopnostem těch menších?

Mezitím se mi zase vyvinula situace s koněm. Když chodíte ráno do stájí s tím, že přemýšlíte, kde bude váš kůň pokousaný, tak to až taková legrace není. Nedovi noví sousedé, dva mladí plňasové po závodní kariéře, se ukázali býti koňmi šavlozubými. Ned zase těžce snáší, když se na něj vytahuje nějaký mlaďas a tak došlo na vyříkávání. Bohužel to nevypadalo na nějaké řešení v dohledu, spíš se přiostřovalo — a trpělivost mi definitivně došla, když Ned skončil s ošklivě rozseknutým očním víčkem. Takže jsme museli mezi Neda a plňase natáhnout ještě elektrický ohradník, aby se nemohli natahovat přes plot. Radost z toho nemám a Ned už vůbec ne — s poníkama na sebe tak dobře nedosáhnou a koně potřebují i nějaký ten fyzický kontakt s kamarády — ale zmrzačit koně si taky nemůžu nechat.

Lisa a kuře Vanilka.

Tom a puntíkatá slepice Freckles.

Snad mu to trochu vynahrazuje Cash, devětadvacetiletý quarter, se kterým občas jezdíme na vyjížďky. Cash je relativně submisivní a Ned mu poslušnost oplácí tím, že z cesty odhání krocany a srnce a kojoty, aby se Cash nebál. Cashova panička chodí jen jednou dvakrát týdně a máme povolení půjčovat si Cashe na proběhnutí na jízdárně. Oba pánové se chovají velmi decentně, obvykle si očuchají čumáky a jdou si po svém. Ale myslím, že jsou oba rádi za společnost.

Letošní jaro je velmi chladné a v kombinaci s Lisinýma chorobama jsme vlastně ani nikde moc necestovali. Jediný větší výlet, celodenní, jsme si udělali do Mercer Caverns. Tyhle jeskyně jsou zrovna v té nepříjemné vzdálenosti, že na jednodenní výlet je to skoro moc daleko (tři hodiny jízdy jedna cesta) a na víkend tam zase není až tolik co dělat (na hraně Centrálního Údolí — a Sierry, v té době uzavřené pro sníh). Nicméně podívat jsme se tam chtěli, takže jsme si vybrali tuhle přechodnou sezónu mezi lyžováním a tábořením právě na tento výlet. V malém městečku Murphys jsme přejeli odbočku a chvíli jsme se museli hledat, ale nakonec jsme do jeskyní dorazili. Prohlídka měla být až za hodinu, ale když se po nás navalilo víc lidí, rangeři pružně zařadili další prohlídku hned, aby se davy nehromadily. V kombinaci s krásnou jeskyní to byl nakonec pozitivní zážitek.

První závody na koni.

V kozích stájích majitelka pořídila pět kuřat a děti to pojaly jako náhradu za kůzlata — a tak teď jezdíme do stájí teoreticky za kozama, prakticky za slepicema. Na druhou stranu — vidět puberťáky hřadující na schodech a chovající něžně poloodrostlé slípky — je taky pohled k nezaplacení. A bylo zajímavé pozorovat, jak se městské děti vypořádají s úkolem chytit slepici tak, aby se moc neplašila. Něco je určitě v genech od pračlověka, a v něčem je asi znát výhoda toho, že už naše děti tři roky fungují s kozenkama. S lovnou zvěří se prostě musí opatrně — a různí kamarádi, kteří se dostanou na farmu poprvé, se musí teprve učit.

Katniss.

Koncem dubna se u nás mihli návštěvníci — Tomáše a Janu jsem vyzvedla na letišti, vyklopila u půjčovny karavanů, a další den ráno jsme je odmávali na poznávací cestu. Předposlední víkend v květnu se k nám na pár dní vrátili. Bohužel to byl zrovna víkend prvních velkých závodů sezóny, navíc pořádaných Lisiným klubem. Museli jsme s organizací pomáhat a tak návštěva nafasovala klíčky od starého autobusu a byla poslána na výlety po okolí. Naštěstí jsou zkušení cestovatelé, a tak jim doufám nedostatek hostitelské péče nevadil. Já jsem v pátek večer šla pomáhat připravovat výdejnu občerstvení, do které jsem v sobotu ráno nastupovala na celodenní šichtu. Vstala jsem tedy v půl sedmý s tím, že budu mít do odjezdu v sedm čas se pořádně nasnídat, ovšem Lisa zhltla svou snídani a tlačila na odjezd co nejdříve, takže jsem nalila kafe do termosky a vyrazila.

Lisa na fotce od US Equestrian.

Ranní přípravy spočívaly hlavně ve vaření kafe a krájení salátů k obědu. Mezitím jsem musela učesat Lisu — naštěstí jsem ji mohla poslat za spřátelenou spolumatkou Pam na dokončení drdůlku — jen jsem jí připravila copánky. Mezi obsluhováním stánku jsem odbíhala sledovat Lisina představení — Lisa měla individuální volnou sestavu, pas de deux (dvojici) s Claire, týmovou povinnou sestavu na koni a na konec týmový volný program. Samozřejmě, že časy se x-krát měnily, takže to byl vcelku chaos. Naštěstí ostatní pomahači ve stánku měli děti v jiných týmech, a tak jsme se mohli vystřídat. Volná jízda Lisina týmu byla na programu jako poslední, což se protáhlo až do půl šestý. Perch, takto týmový kůň, měl rýmičku a byl velmi zpomalený, ale v tuhle hodinu už byli zpomalení a unavení všichni. Nicméně Lisin klub zůstal do konce fandit a Lisa nakonec i dostala kytku od Monique, mojí kamarádky, která se mi stará o Neda o víkendech a která jako jediná ze spřátelených rodin vydržela až do konce.

Alenka na koni.

Večer jsme ještě grilovali s návštěvou a v neděli jsem vyrážela s Lisou znovu do stájí — Lisa chtěla fandit zase na oplátku velkým holkám. A já jsem se občas ochomýtla ve stánku na výpomoc, ale hlavně jsem se konečně mohla dívat na moc zajímavé jízdy — v neděli jely vyšší soutěže, kde člověku zůstává rozum stát, jak je vůbec možné něco takového dělat na koni. V poledne jsem si chtěla dát oběd s návštěvou a zbytkem rodiny — Lisa odmítla opustit závody, takže jsem ji nechala ve spárech oddílu a jela na pokec, abychom se alespoň chvíli s Tomášem a Janou jen nemíjeli mezi dveřmi.

Oni se v pondělí jeli podívat do San Franciska, v úterý jsem je rychle vzala na nějaké nákupy, nechala sbalit a ještě jsem jim stihla ukázat kozenky, než je naložil Sid a odvezl na letiště. Zbývaly nám tři dny do odjezdu na Memorial Weekend — třídenní víkend je obvykle naším prvním stanovacím výletem. Ne vždy to ale vyjde, počasí může být poněkud proměnlivé a s pohledem na sněhovou předpověď v horách jsme nakonec objednali hotel v Eurece, na severu, že se mrkneme na redwoody a kvetoucí rododendrony. Ale o tom až příště.