Od půlky února máme zpět v podnájmu Berryho a Star.

Snow Snake po první letošní pořádné nadílce sněhu.

Pomalu se nám přiblížil odjezd na hory, z čehož jsme byli poměrně rozpačití. Když nám Igor v prosinci nabídnul, jestli s nimi nechceme pronajmout na únorové prázdniny chalupu, byli jsme nadšení a těšili se. Ovšem taky jsme počítali s tím, že v lednu jako obyvkle nasněží. Těsně před odjezdem na hory bylo teplo a slunečno, a my se tedy sbalili do autobusu, jelikož se nám tam vejde víc krámů, a počítali jsme s tím, že si šoupání po pár otevřených sjezdovkách s jarním sněhem zpestříme výlety do nevadských pouští. Ani jsme se nehrnuli lyžovat v sobotu; tu jsme celou obětovali na dobalení a dopravu do chalupy.

Chalupa byla moc pěkná, ale agentura tvrdila, že tam jsou dva pokoje se třemi lůžky a pak master bedroom s vlastní koupelnou a s velkou manželskou postelí. Ve skutečnosti ty dva menší pokojíčky obsahovaly pouhé dvoupostele, což měl kompenzovat rozkládací gauč v obýváku. Takže místo jedné postele navíc jsme měli o jednu postel méně. I zkusili jsme variantu, že Lisa bude sdílet jeden pokojíček se Sashou, Igor druhý s Ivanem, a my se Sidem a Tomem zabereme velkou ložnici. Sid spal beztak na zemi na nafukovací matraci, protože se mu tak spí lépe než ve vele-měkkých amerických postelích, do nichž se svou vahou zapadne tak, že nemůže dýchat.

V neděli jsme vyrazili lyžovat a dostalo se nám očekávaných jarních požitků — vybroušený, mnohokrát přemrzlý, částečně technický sníh. Děti si to ale užily a něco jsme najezdili, takže fajn. Naše rodina měla naplánovanou večeři v Mindenu, v thajské restauraci, kde i mně chutnalo pad thai. Rozhovor s majitelem prozradil, že jsou ze severovýchodního konce Thajska a že tudíž používají jiné varianty receptů. Tvrdil, že jiná chuť je způsobená tím, že nepoužívají tamarindovou omáčku. Během našeho výpadu do civilizace už ovšem začalo sněžit, což náš poněkud znervóznělo — v předpovědi byly původně na nedělní noc tři čtyři centimetry, ovšem během soboty a neděle se předpověď změnila na deset až dvacet, a navíc se sněžení začalo rozlejzat do dalších dnů, a až do třiceti centimetrů denně. Cesta zpět na chalupu byla v minivanu dost dobrodružná. Dokud jsme brázdili placaté podhůří, tak to šlo, ale výjezd i jen těch pár výškových metrů do Markleeville nám dal zabrat. A o kopci z Markleeville k chatě jsme mysleli, že nevyjedem — naštěstí už jsme dosáhli místa, z něhož by to šlo dojít pěšky — když proti nám vyjel truck s přimontovanou radlicí a začal prohrnovat místní uličky.

Kolem chalupy nám chodí nebezpečný pštros.

Kuklíci ve vánici.

Nakonec jsme do chalupy dojeli, ale začínalo být jasné, že máme problém. Autobus má náhon jen na přední kola, na Kirkwood je to od chalupy, která je ve čtrnácti set metrech, třicet kiláků, během kterých se musí přejet Carson Pass (2613 metrů nad mořem), takže řetězy nutné. Ovšem ne celou cestu; první polovina v nížině zůstává obvykle odklizená a prosolená, což by znamenalo v půlce jízdy se jít válet po zemi pod auto. Během nedělního večera a pondělního rána jsme tedy úzkostlivě zkoumali měnící se předpovědi, ale nic rozumného jsme nevykoumali. V pondělí ráno bylo jasné, že my na Kirkwood nedojedeme. Igor nabídnul dvě místa ve svém Subaru, ale děti se tvářily, že raději zůstanou na chalupě a budou se flákat. Sid se rozhodnul, že zkusí projet domů dálnicí číslo osmdesát přes Truckee a přivézt na otočku naše Subaru. A tak jsem nakonec jela s Igorem a jeho dětmi lyžovat já.

Byla zima jak blázen, sněžilo a Hroch posílal postupové zprávy z cesty. Osmdesátku zvolila na cestu domů většina zoufalců, kteří se jako my ocitli v autech bez řetězů či náhonu na všechny čtyři v hlavním pohoří Západního pobřeží, a tak se jelo celou cestu přes hory krokem (doslova). Celá cesta mu trvala nějakých devět hodin namísto obvyklých pěti. Doma musel nainstalovat rakev na vozík — a do Markleeville přes Kirkwood dorazil za hodiny čtyři, přestože byl na silnicích sníh. Do toho Sasha chtěla spát se svojí rodinou, takže Lisa se přestěhovala k Tomovi a já se rozhodla strávit noc na gauči v obýváku — bylo mi jasné, že dokud Sid nedorazí, tak toho stejně moc nenaspím. Sid dorazil v půl druhé nad ránem.

Ráno jsme zkusili zatopit ve sporáku — malá elektrická kamínka vůbec nebyla schopná obývací prostor chalupy vyhřát, ale moc se nám nedařilo. U sporáku sice byla naskládaná krásná polena, ale vesměs dubová a chybělo cokoliv na podpal. Tak jsme to nechali být a začali se chystat na lyžovačku. Sid hned po příjezdu oznámil, že bude ráno spát a že nechce lyžovat, takže jsme jeli s Igorem každý se svými dětmi. Igor se na sportovní výkon připravoval zpěvem ve sprše, z čehož měly děti šílenou srandu. Igor pravil, že ve sprše musel zpívat, protože viděl oknem pštrosa, a že pštrosi jsou děsně nebezpeční ptáci, protože rozbijou okno a vloupou se do chalupy, takže musel tropit hluk, aby pštrosa odradil od útoku. Děti mu nevěřily a smály se. To ovšem neměly dělat — během naší polední pauzy jsme s Igorem protextovali Sida, zda by nemohl kolem chalupy vytvořit ve sněhu pštrosí stopy.

Děti se radují ze sněhu.

Carson River.

Obědové pauzy jsme tentokrát museli na horách pečlivě dodržovat. Přes den bylo klidně mínus osm stupňů, a při sjezdovém lyžování se hodně času prosedí na vlecích. Obvykle jsme po dvou hodinách venku museli zaplout do bufáče a nalít se pár hrnky čaje, a kakaa a kávy, abychom mohli zase na dvě hodiny ven. Na takové mrazy tady fakt nejsme zvyklí; obvykle lyžujeme v podmínkách, kdy je kolem nuly. Tohle byl šok. Ovšem lyžování náramné, skutečný nadýchaný prašan, ve kterém člověk bez námahy pluje. A po lyžování nás na chalupě čekala roztopená kamna, a venku vířivka, tentokrát obohacená o pštrosí stopy. Tom tvrdil, že to je nějaký fór a že jednotlivé prsty nemají drápy. Saša s Lisou zjevně chtěly věřit na pštrosa a zkoumaly, kudy stopy vedou, kudy pštros přišel a jak chodil kolem chalupy; fotily si to a natáčely. Myslím, že Lisa na pštrosa nikdy doopravdy nevěřila, ale bavila ji ta hra.

Středeční lyžování bylo moc pěkné, sněhu přibývalo a tím i sjízdných svahů a navíc jsme konečně byli zase v kompletní rodinné sestavě.
Ve čtvrtek se přihnala další fronta a při pohledu z okna naší chalupy (o tisíc metrů níže než Kirkwood) jsme se rozhodli ten den nelyžovat. Místo toho jsme vyrazili jen do Hope Valley. Mysleli jsme, že tam půjčíme běžky, ale majitelka půjčovny nám to rozmluvila — v nižších polohách nebyl žádný základ starého sněhu, jen těch třicet čísel prašanu, který člověk i jen tak botou dokázal rozvířit. Na lyže to skutečně nebylo, a tak jsme šli jen na procházku. Tady se ukázalo, nakolik macecha podcenila pozdní příchod zimy — pro Lisu jsme nepořídili žádné zimní boty, a ani jsme je nesháněli s tím, že už sněžit nebude. Takže Lisa dostala na procházku moje zimní boty a já natáhla sněžnice na běžkařské (zateplené) kotníkové boty. Tom chtěl taky sněžnice, a tak jsme se asi hodinu potáceli kolem potoka a na louce. To nám přišlo jako dostatečné vyvenčení a večer jsme si ještě zajeli do hospody. Takový odpočinkový den.

V pátek bylo nádherně, konečně nastal Kirkwood v plné kráse a v plném provozu. Mohli jsme se nechat vytáhnout i na Wall a projet si leckterou zajímavost bez strachu ze šutrů. Určitě to byl nejkrásnější den letošní sezóny, takový jak z katalogu. A rozhodně nás zmlsal — žádné fronty, krásné počasí, super lyžování. Když jsme se pak vypravili znovu, o čtrnáct dní později, v sobotu, tak nás davy a teplé počasí s mokrým sněhem poměrně otrávily.

Kupodivu do Carson River nikdo nespadl.

Nasněžilo i na pouštní straně Sierry, kolem naší chalupy.

To už jsme bohužel jeli jen ve třech, Lisu jsme nechali doma. Hned po prázdninách totiž onemocněla a tím spustila dlouhou doktorskou anabázi. Začalo to tak, že po nedělní voltiži si Lisa stěžovala na bolesti v tříslech a v podpaží, a na únavu. V úterý doktorka nenašla nic závažného, takže šla Lisa ještě ve středu a ve čtvrtek do školy. Ve čtvrtek jí ale natekly uzliny na pravé straně těla; v pátek následovaly odběry v laboratořích a pak už to jelo. Antibiotika, ultrazvuk, návštěvy pohotovosti i obvoďačky a tak dále. Lisa nadále spala čtrnáct až šestnáct hodin denně, a vypadala jako panda — bílá v obličeji, s černýma kruhama pod očima. Začínalo být jasné, že se nejedná o rýmičku, kterou vyřešíme za tři dny, ale že nás čeká dlouhodobá léčba — ve hře byla mononukleóza, tuberkulóza, ale i mnohem horší varianty.

I vypravila jsem se do školy, neboť bylo třeba nějak řešit Lisinu výuku. Od prosince byla víc nemocná než zdravá, a těch pár dnů, během nichž zvládla mezi dalšími antibiotiky či Ventolinem chodit do školy, trávila tím, že doháněla testy a laborky a projekty — prostě věci, které se nedají udělat z domova — ale ke kterým jí brutálně chyběl výklad. Následovně se vždy do dvou týdnů znovu složila s další chorobou, takže nám začalo být po třech měsících tohoto kolotoče jasné, že to takhle dál nejde — a už vůbec ne s vidinou další, dlouhodobé léčby. Náš návrh, jestli by Lisa nemohla chodit do školy třeba jen na základní předměty, angličtinu a matematiku, aby nezameškávala výklad toho nejdůležitějšího, a zbytek dodělávat doma, alespoň než bude jasno, co jí je — byl zamítnut. Buď je zdravá a bude do školy chodit na sto procent — což znamená šest vyučovacích hodin každý den, včetně tělocviku — v té době Lisa nemohla pro bolesti pořádně chodit ani sedět — a nebo si mám přinést papír od doktora, že je nemocná, a pak k nám bude docházet pracovník distriktu s úkoly.

To už jsme měli ale na Lisinu žádost rozjednanou stejnou online školu, jako provozuje Tom. Naštěstí v ten den, kdy se mnou vymetli v kamenné škole, jsme se dozvěděli, že virtuální škola Lise zařídí výjimku a přijmou ji i uprostřed pololetí. Sice jsme museli absolvovat frustrující kolečko s papírováním a byrokracií organizace, která zastřešuje virtuální školy — ale získali jsme pro Lisu kompromis mezi sedmihodinovým sezením ve škole a variantou, že budeme látku nějak dohánět z domova, v horším případě za dohledu nějaký Zubatý z distriktu. Musím říct, že jednání distriktu mě velmi naštvalo a zklamalo. Chápu, že děti musí plnit povinnou školní docházku, ale myslím, že ve výjimečných případech, například u dlouhodobě nemocných dětí, by mohli projevit nějakou pružnost a vstřícnost. Na druhou stranu jsem asi neměla očekávat zázraky. Po našich zkušenostech s loňskou tělocvikářkou, která chtěla nechat Lisu propadnout za to, že neodcvičila se zlomeninami, a pak (po konfrontaci s lékařskou omluvenkou) jí napařila trojku z tělocviku za to, že se týden doma dusila na Ventolinu — a nenaběhla první týden po nemoci na tříkilometrové běhy MÍSTO obědové pauzy (která trvá pětatřicet minut). Mělo nám být dávno jasné, že nějaký zájem o zdraví žáků není v této škole prioritou.

Kirkwood v nejkrásnější den sezóny.

Vodopád v Thundersaddle.

Změna školy přinesla okamžitě jedno pozitivum — děti mají teď nastejno prázdniny. Ne, že by nám to se stále ještě nemocnou a skuhrající Lisou bylo co platné, ale do budoucna nám to zjednoduší plánování. Tentokrát jsme museli oželet nejen výlet do Nového Mexika, ale i představu, jak třeba vyrazíme na dva tři dny na hory. Alespoň se nám podařilo odjet na jednotlivé dny — v úterý jsem vyrazila s Tomem jen já; Sida jsme poslali do práce a Lisu do postele. V pátek jsme udali Lisu k její kamarádce a vyrazili zase ve třech. Úterní lyžování bylo super, mírně nad nulou, takže se nedělaly ledové plotny, sníh ještě pořád dost prašanovitý, a tak jsme s Tomem za ten den toho najezdili snad nejvíc za celou sezónu. V pátek už bylo deset stupňů i ve dvou a půl tisících metrech, a lyžovali jsme v těžké vatě. Jedinou výhodu jsme našli v tom, že se dalo rozvalit na lehátkách u baru na Backside a chladit si pivo ve sněhu pod židlí. Tím pro nás vlastně skončila sezóna, protože následující víkend měl Kirkwood zavírat.

Po šesti týdnech hry na slepičku a kohoutka s lékaři na pěti různých klinikách, ve třech různých městech, a mnoha hodinami na telefonu s výše jmenovanými klinikami a hlavně pojišťovnou — jsme začátkem dubna dali dohromady snad už všechny Lisiny výsledky. Nejděsivější diagnózy se, k naší velké úlevě, nepotvrdily. Zdá se, že hlavní příčinou potíží jsou bezpříznakové alergie — Lisa má zduřelé sliznice v krku a v nose, a tím pádem nemůže pořádně dýchat, je unavená a má ty šílené kruhy pod očima. Plus nateklé prokrvené sliznice přestanou být bariérou pro viry a bakterie a naopak všechny choroby nasáknou jak houba — což vysvětluje i Lisinu šílenou nemocnost z poslední doby. Únava a kruhy se skutečně výrazně zlepšily po pár dnech na Zyrtecu. Překvapivé rozuzlení mají bolesti třísel — Lisa má vybočené plotýnky (naštěstí ještě ne vyhřezlé), které jí utlačují některé nervy tak, že jí to střílí až do nohy. Takže nám z toho vychází, že se Lisa celkově sesypala. Díky nemocnosti se dostala do šíleného stresu a skluzu se školou, kdy místo postupné rekonvalescence měla naopak mnohem víc práce, což ji vyčerpávalo natolik, že okamžitě zase chytla další chorobu.

Večernice jako jediná z naší rodiny slavila Velikonoce.

Lisa na Osp.

Nevím, jestli je Lisa "slabší kus", ale rozhodně mi místní školní systém připadá velmi ubíjející. Každý den stejný rozvrh — šest pětapadesátiminutových vyučovacích hodin, čtyřminutové přestávky na přesuny, pětatřicet minut na oběd. Každá hodina s jinou třídou, takže za den dítě vystřídá sto padesát spolužáků. Na Lisu navíc letos vyšel Černý Petr s nejtěžšími předměty — angličtinou a matematikou — odpoledne. Do školy vyrážela v osm, přicházela v půl čtvrtý, což je sedm a půl hodin. Namačkat do podvečerních hodin svačinu, hodinu až dvě úkolů, večeři a sprchu, jí nedávalo moc prostoru na nějaké kroužky nebo zájmy a už vůbec ne odpočinek.
S virtuální školou Lisa pookřála — nejvíc si prý cení toho, že najednou má možnost se učitelů dokonce na něco ptát, a učitelé ji znají a vnímají. V kamenné škole učitel učící denně stejných šest hodin pro sto padesát žáků, nemá moc manévrovacího prostoru, a nejspíš je na konci odvařený stejně jako ty děti. Přitom výsledkem takhle zběsilého nasazení se zdají býti pouze demotivovaní vyhořelí studenti. Vehemence, se kterou vrstevníci mých dětí školu nenávidí, je poměrně děsivá. Školu vnímají jako vězení, z něhož není úniku a které jim ovládá a určuje celý život.

Jak celý náš pokus s internetovým vzděláváním dopadne, to vůbec netušíme. Nicméně Lisa se začala vzpamatovávat natolik, že je schopná a ochotná zase navštěvovat poničku Osp, docházet alespoň částečně na voltižové tréninky a smát se a blbnout s kamarády. Ještě pořád se snadněji unaví a čeká nás spousta rehabilitací a detailní rozklíčování Lisiných záhadných alergií, ale odvažujeme se doufat, že jsme na dobré cestě.