První rok 17. října - 6. listopadu 2004 Jak jsme oslavili Tomáškovy první narozeniny

	V dyňách.

Tak je Tom na světě celý rok. Obvykle to lidé komentují, že nám to ale uteklo. Musím říct, že ten první půlrok se táhnul k nevydržení; možná tím, že Tom se po narození stejně ještě až do termínu porodu choval, jako kdyby byl v břiše - většinu času spal, nijak moc nereagoval na okolí (kromě vřeštění při koupání) a já měla pocit, že už pořád budu jen kojit a přebalovat uzlíček, který projevuje tolik emocí a vděku asi jako plyšová hračka. Druhý půlrok byl ovšem o něčem úplně jiném - Tomášek se začal otáčet, lézt, jíst příkrmy, vztekat se, zlobit - ale taky se umí smát, provokovat ke hře, divit se novým věcem, s vážným výrazem zkoumat každodenní zázraky a přijít se přitulit a pomazlit, když je mu smutno. Posledních šest měsíců mi zkrátka uteklo jako voda.

	Jaképak foukání -- já po té svíčce hrábnu...

Oslava prvních narozenin je asi mnohem významnější pro rodiče a příbuzné, než pro samotné batolátko. Rozhodli jsme se, že nebudeme dělat žádnou megaoslavu - Tom je z cizích lidí spíš zaražený, soudili jsme, že mu bude příjemnější být mezi svými. S dárky to bylo také jednoduché - hraček máme už teď plný dům, takže Tom dostal jen jeden dar - veliký červený náklaďák. Na korbě měl krabici středního lega, kterou jsme mu chtěli schovat, až bude starší, ale kupodivu si Tom s kostičkama docela vyhraje. Sice je nedokáže spojit dohromady, ale o to vášnivěji a pečlivěji kostičky rozkládá a následně trousí po celém domě, což má za následek skvostné klení rodičů vrazivších si ostré plastikové hrany skládačky do chodidla.

S dortem jsem měla také jasno - koupím krásný ovocný - bude to barevné, určitě zdravější než přeslazené čokoládové hroudy, a navíc si na něm pochutnáme. Ovšem tady jsem se přepočítala. V okamžiku, kdy vím, co chci a nutně to potřebuji, tak to samozřejmě totálně zmizí z povrchu zemského. Nakonec jsme se Sidem jezdili asi hodinu a ze zoufalství skončili s tvarohovým ovocným dortem, který já moc nemusím. No, Tomovi se zase ten tvaroh dobře patlal, takže hlavní účel splněn byl.

	Už podruhé jedem vláčkem -- tentokrát v sanfranciské ZOO.

Představovala jsem si, jak se o narozeninách postaráme synkovi o zajímavý program, jak se mu budu věnovat více než obvykle, a všechno bude idylické a roztomilé. Inu, kromě objíždění celého San Jose kvůli dortu nám déšť překazil plány na návštěvu Pumpkin Patch. Tom se narodil příhodně týden před Hallowe'enem a tak se v tuhle dobu rojí spousta aktivit pro malé děti. Pumpkin Patch je místo, kde si můžete vybrat svou hallowe'enskou dýni - ovšem není to jen tak, dá se z toho udělat úplný obřad. Malá farmička v Mountain View každoročně dýně prodává na svém pozemku, kde vystaví v ohrádkách domácí zvířata a kde jezdí malý vláček. To vše volně přístupné, ani koupě dýně není povinná. Tuhle báječnou atrakci jsme absolvovali již v týdnu s Petrou, nicméně Tom byl tak nadšen vláčkem, že jsem mu to chtěla dopřát ještě jednou. Bohužel jsem krkavčí matka a přišlo mi, že máchat lezoucího Toma v bahně a studeném dešti není až tak dobrý nápad.

Navíc mě velmi intenzivně skolila nějaká chřipka. Přiznám se, že vzpomínku na oslavu mám v šedivé horečnaté mlze, takže ze všech plánů na věnování se oslavenci nakonec zbylo chraptivé "že se o něj postaráte" a vlezení do postele. Naštěstí babička s taťkou jsou považováni za mnohem zábavnější partnery než nudná matka, takže ubohé miminko snad nedoznalo žádné újmy. Já jsem si naopak občerstvila poznání, oč snadněji se člověk vyrovná s chorobou, pokud je mu dopřáno jednoho dne v posteli a nemusí se vyležet v pěti minutách mezi uklízením domu po batolivém tornádu a vzbuzením výše jmenovaného tornáda.

Abychom ten rok trochu zbilancovali - Tom váží dvanáct měsíců po narození 10,43 kg - svou váhu tedy zpětinásobil. Vyrostl o 33 cm. Den před prvními narozeninami udělal dva samostatné krůčky. Zajímají ho auta - pustit ho na místo řidiče v zaparkovaném autě znamená shledat se s přeštelovanými stěrači, světly, topením, puštěnými výstražnými blinkry a otočenými zrcátky. Fascinují ho kola, dokáže strávit dlouhé minuty tím, že leží obličejem na zemi a kouká POD svoje autíčka a koumá, jak je to zařízené, že jezdí. Umí vypnout, přeprogramovat a otevřít myčku. O televizi ani nemluvě, tu zvládnul již před několika měsíci. Dokáže si otevřít dveře, pokud mají kliku (už máme doma skoro všude koule). Sní téměř všechno, co mu dáme a ještě spoustu věcí, které bychom mu nikdy nedali. Naštěstí je inteligentní natolik, že pokud předmět nejde rozžvýkat a polknout, tak jej vyplivne.

	Hele, mámo, slon!

	Tomášek už umí pěkně stát -- pokud si toho nevšimne.

Tomovo venčení je teď mnohem zábavnější, než jen dřívější tupé drncání s kočárem. Často kočár veze sám (zatím chodí jen s oporou), ovšem to také znamená zastávku u každého lupínku, klacíku, kanálu, vajglu, papírku, kamínku a tak dále. Pokud jdeme jen u nás kolem bloku, tak vycházka obnáší také spoustu náhlých útěků k autům postaveným v příjezdových cestách. Všechny je třeba otlapkat, ohodnotit blyštivost disků, poplácat pneumatiky a spustit vzteklý jek, pokud je mu v těchto činostech bráněno.

Tom také začal jevit zájem o zvířátka. V sanfranciské ZOO byl úplně u vytržení. Samozřejmě i tam jsme museli jet vláčkem - Tom se opět tvářil velmi vážně a na každé zahoukání miniaturní parní lokomotivky odpovídal zodpovědným húúú húúú. Na halloweenském festivalu pořádáném jedním z blízkých kostelů se kamarádil s králíčky, kačenkami a kozičkami - všechna zvířátka se nechala hladit a Tom kupodivu opustil své brutální praktiky, kterými obšťastňuje rodiče, a chlupáče něžně otlapkával. Nebyla jsem si jista, zda jízda na poníku bude pro Toma zajímavá, ale držel se sedla jak klíště, syčel (z nějakého důvodu je syčení u Toma projevem nejvyššího zájmu) a občas vykřikoval. Poklusávající poník byl zcela zjevně dostatečně "akční" - pokud se Tom někde nudí, tak obvykle nadskakuje a volá brrm brrm (nejspíš pokyn spusťte tomu ty motory, ať se něco děje).

Ovšem také nás dostihla separační úzkost - doma Tom řádí, lítá si kde se mu zamane (obvykle tam, kde si může v tichosti dělat nějaké lumpárny - třeba vyklízet skříně, mačkat čudlíky na televizi, trhat naše knihy, ráchat se v záchodové míse) a naprosto ho nezajímá, zda nás má po ruce či nikoliv. Jakmile je ale u nás návštěva, nebo jsme my v cizím prostředí, promění se v klíště, které je pevně přisáté na rodiče. Jde to do té míry, že se při hře neustále drží někoho za rukáv a naprosto odmítá jakoukoliv samostatnou činnost. No, třeba ho to za další rok zase přejde...

Copyright © 2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.