Dymno 13. - 16. října 2004 Poslední letošní záchvěvy podzimu v Sierra Nevada

	Venčení prďuchovo: Tom se rve s odpočívajícím Hrochem

	Zlato se rozlilo po kraji Svahy pod Kavanaugh Ridge nad Mono Lake.

Výprava velrybářská byla velmi inspirující - hlavně fakt, že jsme konečně zase jednou psali deníček o něčem jiném než o Tomáškovi. Už druhým rokem (když počítám i své problematické těhotenství) se podřizujeme prďuchovi - bylo na čase, aby se prďuch přizpůsobil trochu nám.

Stejně si ale s ohledem na Toma neriskneme vyrazit jen tak, když už je zima na krku, takže jsem zamluvila na první dvě noci vyzkoušený, přátelský Ruby Inn v Bridgportu. A to jsme ještě ani netušili, jak těsně unikneme prudkému nástupu zimy.
Plán výletu byl velmi mlhavý, zato počasí naopak velmi jasné. Na východní straně Sierry se není třeba obávati, že by nebylo nač koukat nebo kam vyrazit. Ale to předbíhám.

Výlet s miminkem není jen tak - sama jsem balila část středy a ve čtvrtek ráno jsme kmitali oba, sledováni znepokojenými pohledy potomka. Tom balení nesnáší a obvykle vydává nepřeslechnutelná znamení toho, že si přeje nebýt zapomenut. Trochu se uklidnil v autě - a zatímco Sidovi šteloval páčky kolem volantu, my jsem se snažili naházet vše potřebné, obohacené o vybavení na nouzové táboření, do kufru vozíku. Nakonec jsme přeci jen vyjeli před polednem - a Tom prospal celou cestu až do Tracy. Asi by spal dál, kdybychom nemuseli stavět pro benzín. Nevrlé, právě probuzené hroše se nejlépe ukonejší jídlem (stejně jako velký hroch) a musím se pochlubit, že tentokrát jsem to byla já, kdo si všimnul u dálnice cedulky inzerující japonský a čínský samoobslužný podnik. Tracy Buffet se sice trochu obtížněji hledá, zato dle naplněného parkoviště soudím, že místní znalci vědí. Za sedm dolarů na osobu se nám dostalo čínských a japonských jídélek co hrdlo ráčí. Sushi připravují na místě a v malém množství, takže nikde žádné olezlé unavené ryby - pěkně vše čerstvé. Tom slupnul svou výživu a jelikož stále žádostivě koukal, vydala jsem mu zmrzlinový kornoutek (bez zmrzliny). Tomášek byl u vytržení - dobře se to drží, krásně to křupinká a ještě to je k jídlu!

	Se synáčkem na hřbetě na hřbetě Lembertova dómu

	Vyhlídka na louky Tuolumnské jakož i větší část severovýchodních Yosemit.

Čekal nás ještě průjezd Centrálním údolím a celými Yosemity. Zvládli jsme to s dvěma zastávkami, při kterých jsme venčili Toma, aby nám v autosedačce chudák úplně nezcepeněl. Ke Casa Michaela u Bridgeportu, jedinému to obstojnému místnímu večeřadlu, jsme dojížděli už potmě. Naštěstí tato naše oblíbená mexická občerstvovna zela prázdnotou, a lakovaná dřevěná podlaha čistotou, takže jsme mohli Toma zase na chvilku vypustit do prostoru. Během večeře se trochu zaplnilo, nicméně i tak si Tom popovídal s místní starožitnou troubou. Aby bylo jasno - Tomášek miluje náš krb. Zřejmě byl v minulém životě ježidědkem, láskyplně leští kliku od dvířek a dlouze a moudře promlouvá k okýnku, za nímž jsme během skoro tří let v domečku ještě pořád nezatopili. Historická, ozdobná, nefunkční trouba v Casa Michaela mu zřejmě připomněla domov, a tak si šel přátelsky pokecat. Také se seznámil s kníratým majitelem restaurace, který si chtěl blonďaté modrooké mimino pochovat.

V motelu nás očekával majitel - Steve Noble - a také postýlka pro Tomáška, byť jsme ji nežádali. Ruby Inn je pro nás ubytování z kategorie dražších, ale vlídná atmosféra rodinného podniku, zjevná pečlivá udržovanost a útulná čistota (jeden z mála hotelů, kde se neštítím v koupelně), myslím stojí za to. Navíc je to blízko do Hays Street Cafe - kde člověk vydatně posnídá u čerstvé "nekonečné" kávy a výhledu na Sierru, lemovaného kostičkovanými záclonkami jak na nějaké šumavské chaloupce. Ovšem když jsme viděli, jak i ve všední den neustále u vchodu postává fronta kyselých hladových xichtů, na které se ještě nedostalo snídaně, raději jsme stůl na sobotu zamluvili. Ráda bych na tomto místě udělila pochvalu Tomáškovi - tiše spořádaně seděl na své židličce a svědomitě snídal svá kolečka a můj toast. Asi tušil, že ho čeká perný den.

	Na vrcholu Lembertova dómu

	Prosluněnou krajinou u Bridgeportu se plíží temný kouřový drak

Ještě cestou do Yosemitského parku jsme lehkovážně mluvili o tom, že si zajedeme na Taft Point a cestou zpět si vyběhneme na Lembert Dome. Naštěstí Tom měl rozumu více než my a začal protestovat proti autosedačce již u Lembertu, takže jsme plán prohodili - teď si vyběhneme na Lembert a pak pojedeme přes celé Yosemity na Taft. Lembert Dome je totiž takový bobek u silnice, měli jsme z něj pocit, že výstup nebude nic složitého, ovšem takhle vysoko v horách člověka snadno klame zrak. Čtyřmílový okruh zdolává převýšení 850 stop, což s dvanáctikilovým Tomem na zádech by skolilo i Hrocha. Navíc v domečku bydlíme v nějakých osmnácti stopách nad mořem, čili jsme těch devět tisíc stop rozdílu a řidší vzduch pociťovali poměrně silně. A kromě toho jsme, samozřejmě, pěkní chcípáci, co již druhým rokem zanedbávají výlety . Zkrátka nám Lembert Dome dal pěkně zabrat - celý okruh jsme šli asi čtyři hodiny - to tedy včetně krmící a venčící zastávky pro Toma a oblejzání vrcholů Lembertu a fotografování (se).
Výhled z Lembert Dome na Tuolumne Meadows s pozadím Yosemit je moc pěkný; my jsme ho ovšem měli mírně pokažený obrovským oblakem čmoudu od severu. A protože parkové noviny informovaly o "kontrolovaném vypalování lesa", prokleli jsme nenechavé rangery. Nějak máme pocit, že příroda si hrozně nerada nechá od někoho něco plánovat, a ohně, jež obvykle uniformovaným žhářům přerostou přes hlavu, jsou tady poměrně běžné. Tentokrát jsme ovšem rangerům křivdili, ale to jsme v té chvíli netušili.

	Horké prameny na Buckeye Creek vařicí voda, ledová říčka

	Tom a Sid v horké lázni

Samozřejmě, že po takovém výšlapu se nám trmácení přes celé Yosemity (cca hodina a půl či dvě) a pak ještě výšlap na Taft Point už nezdály býti tak lákavým nápadem - zvlášť pokud bychom měli výhled na slavné Yosemitské údolí stejně zastřený kouřem. Na druhou stranu představa toho, jak se ve slunném podzimním dni naložíme do horké vody a budeme čučet do podzimně zlatých korun stromů, byla neodolatelná. Ovšem když jsme vyjeli z Yosemit na vyhlídku nad Mono Lake, docela nám zatrnulo. Severními průsmyky Sierry se také valil kouř, trochu jsme se obávali, zda nehoří i na Buckeye. Nehořelo tam, ale pomalu se k řece od západu dral bílý kouřový opar, jenž barvil slunce na krvavě rudou. Opticky to vzbuzovalo dojem krutého holomrazu (zubaté sluníčko ukryté za mlhou), přitom ovšem slunce pěkně kalifornsky pálilo - až jsem se nepříjemně ošívala s pocitem, že mě už už olizují plameny požáru, toho ve skutečnosti vzdáleného několik desítek mil. Jak jsme později zjistili, nejbližší oheň byl u nádrže Hetch Hetchy, tedy na opačné straně masívu, a založený žhářem neoštemplovaným.

Horké prameny na Buckeye Creek se nacházejí v národním lese - čili na území určeném k "veřejné rekreaci". Jsou dost známé a relativně hojně navštěvované; jak místními obyvateli, tak skalními hipíky, kteří tam kdysi za slavné květinové éry zkoušeli budovat láskyplný komunismus, a teď se nostalgicky navracejí alespoň o víkendech na oblíbená místa svého mládí.
Všechny druhy návštěvníků jsou velmi spořádané a udržují v řece kaskádu bazénků vyskládaných z kamenů. Pramen stéká po skále do říčky, kde se mísí s ledovou vodou, takže teplota jednotlivých bazénků jde poměrně jednoduše regulovat. S ohledem na Toma jsme vlezli až do čtvrté ohrádky, Sid ovšem tvrdil, že je to moc studené, takže jsme si postoupili vzhůru. Asi měl pravdu, protože Tom byl v teplejším bazénku veselejší a radostně se ráchal. Tohle byla asi naše nejpříjemnější návštěva Buckeye - vzhledem k tomu, že byl všední den, nebyly prameny okupovány nikým dalším. O kus dál proti proudu těkalo pár rybářů, se kterými jsme se zdvořile ignorovali. My jim nechodili plašit ryby a oni se neplašili, že jsme nahatí - tolik tedy k pověstné americké "prudérnosti".

	Cimrmanova škola ve 3 km nad mořem, z jihu podepřená smrkovými kmeny...

	Modré pleso - Blue Lake

Na večeři jsme si zajeli do Mountain View BBQ ve Walkeru s tím, že cestou omrkneme, jestli se ze Sonorského průsmyku nevalí kouř. Bohužel i Walker se ukrýval v pochmurné šedi, kterou bych měla tendenci považovat za normální českou podzimní mlhu. Pohled to byl natolik důvěrně známý, že se člověku úplně nabízí myšlenka, zda lezavé říjnové středoevropské počasí nepochází jen od toho, že v Porúří vypukla topná sezóna.

S majitelem texaského barbecue jsme pohovořili o požárech, o jeho restauraci, do které se pravidelně a velmi rádi vracíme, a také o Tomově jídelníčku. Bleskově a bez mrknutí oka juniorovi servíroval pečený brambor se sýrem. Chudák Tom si labužnicky pomlaskával, netuše, že mamka má toto vylepšeno ještě úžasným hovězím, zakysanou smetanou a dalšími dobrůtkami. My jsme ovšem neustále probírali případné možnosti dalšího postupu:
(a) druhý den, tj. v sobotu ráno, neodjet z Bridgeportu, naopak zamluvit další noc a ještě se podívat do Bodie nebo někde po okolí,
(b) ráno ze zakouřeného Bridgeportu odjet směrem na jih, zkusit se podívat na Owens River Ridge a domů objet Sierru přes Tehachapi, nebo
(c) ráno odjet z Brigeportu rovnou domů a strávit neděli v domečku.

Ráno jsme si nakonec pustili předpověď počasí, zda nám nenapoví. Byla nekompromisní - večer přibývání oblačnosti, v noci přeháňky, na horách sněhové. A bylo vyřešeno. Přes Sierru vede několik průsmyků - ty nejbližší jsou Tioga a Sonora, každý má kolem tří tisíc metrů, a na první sníh silničáři reagují tím, že je zavřou a jdou si zaházet okna hnojem (nebo něco takového). Stihnou je zprůjezdnit tak tak v květnu, jen pár týdnů před vypuknutím letních prázdnin. Stejně vysoké i vyšší průsmyky kolem jezera Tahoe se ovšem jezdí celou zimu, protože by jinak stály tamní výnosné lyžařské vleky, a kasína na nevadské straně by zela prázdnotou. Střední Sierra -- pouhá příroda -- se stane na mnoho měsíců nedostupnou - a nezbývá, než ji objíždět ze severu kolem Tahoe nebo jižním koncem skrz Tehachapi, což je velmi z ruky. Tudíž jsme zbaběle zvolili útěk. Přeci jen nám nepřišla rozumná představa, jak s Tomem ujíždíme deset dvanáct hodin v dešti a sněhu, hledajíce nějaký únik přes hory, navíc bez možnosti venčení.

	Voda z Modrého plesa tvoří Smaragdovou bažinku

	Nosný Hroch se tentokrát pěkně pronesl, až by celý obnošený.

Nicméně den byl ještě mladý, sluníčko pokrytecky svítilo na zlatavé podzimní listí a nic nenasvědčovalo tomu, že by za dvanáct hodin měla začít zima, která odřízne výhodní stranu Sierry a přinese tolik sněhu, že se následující týden otevřou lyžařská střediska. Na doporučení recepční z Ruby Inn jsme vyrazili ještě honem na Virginia Lakes s tím, že domů pojedeme až večer.

Řadoví turisté se všichni mačkají o pár mil jižněji, v Yosemitech, a tak Virginia Lakes jsou okupována pouze rybáři. Když jsme se náhodné babice ptali, kam vede stezka značená od parkoviště, osoba pravila, že to neví nikdo, a odkvačila třímajíc skládací židličku a prut těch pár metrů k nejbližšímu jezeru. A tak jsme se vydali doslova do neznáma - do divočiny (Hoover Wilderness). Virginia Lakes jsou posledním stupněm kaskády horských ples, stezka se vine od jezera k jezeru a nabízí neuvěřitelné výhledy. Oproti světlé yosemitské žule se zde vyskytují různobarevné vyvřeliny, díky nimž má krajina jiný ráz než ta v národním parku, ale není o nic méně krásná. Naopak - na stezce se nesrážíte ani nepředbíháte s "horaly" opatřenými nezbytnými, novotou se blyštícími, teleskopickými vysokohorskými holemi, jež jsou odborně barevně sladěny s jejich značkovými sportovními větrovkami, ani nemusíte litovat promodralé adolestcentní dívenky v tílkách nad pupek, džínových kraťáskách a lehkých sandálech, telecím pohledem marně se točícím po nejbližším obchoďáku, a neslyšíte z údolí všudypřítomný hluk jejich aut.

Silnice končí u Big Virginia Lake, v 9805 stopách (2989 metrech) nad mořem, horní jezera mají přes deset tisíc stop. V těchto výškách už se setkáte s "měsíčním" počasím - na slunci je horko, ve stínu zima. Připočtěte k tomu důstojné ticho velehor rušené jen ledovým bublajícím potůčkem, čistý horský vzduch, v němž klamou vzdálenosti, stromy posypané plnými hrstmi podzimně vybarveného listí a máte romantiku jak vyšitou.

	Naše prozatímní konečná - Cooney Lake

	Nejenom listí kolem nás se zlatilo (v pozadí Dunderberg Peak 3771 m)

Naše cesta vedla kolem starého zlatokopeckého srubu. Sid teda tvrdí, že to byla škola, kde Jára Cimrman učil děti prospektorů, ale proti této teorii mluví jeden nesporný fakt - srub totiž není smrkovými kmeny podepřený ze severu, nýbrž z jihu. Zřejmě fungoval jen jako letní obydlí - a útulek proti vedru, jinak si nedokážu vysvětlit, proč měl okno v severní stěně a naopak proč teplá jižní stěna byla nekompromisně uzavřena před paprsky slunce.

Kousek nad srubem se nám otevřel výhled na Cooney Lake 10246 stop (3123 metrů) nad mořem. Stezka pokračuje k dalším a dalším jezerům, ale to už nosný Hroch potupně supěl a já usedavě skuhrala, že mě píchá v koleni - a navíc jsme značně podcenili náročnost výstupu co se vybavení týče. Sbalivše jen na malou procházku, neměli jsme pořádně jídlo pro Toma a Sid si ani nebral velký foťák, čehož mnohokrát trpce litoval. Také nad námi viselo strašidlo dlouhé cesty domů, i zatroubili jsme k ústupu a slíbili si, že se na plesa určitě jednou podíváme pořádně.

Jízda domů byla dlouhá a dosti zkažená kouřem, tedy přes celý národní park. Nedělní pohled z okna domečku (déšť) a zprávy o Yosemitech zasypaných sněhem a turistech z delších vycházek zachraňovaných vrtulníky nás utvrdily v tom, že jsme se nevraceli dřív zbytečně.

Copyright © 2004-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.