Na po**anýho i hajzl spadne 19. - 25. listopadu 2001 ... o velmi vydařené oslavě Díkuvzdání a značně nevydařeném výletu

	Nad velikostí krocana zavládlo hromadné zděšení. Co s ním?

	Hostitelé přísným zrakem sledují technologické postupy při porcování.

Což o to, celý ten týden začal nevinně, ba dokonce velmi příjemně. U Sida v práci nastal "shit down", u nás nikoliv, takže jsme si po roce prohodili role - já odcházela do práce jak z hotelu, zanechávajíc za sebou spoušť, mezitím co někdo jiný se staral o úklid, nákupy, večeři a tak dále. Kupodivu funkce "ženy v domácnosti" Sida nijak nenadchla. A aby to měl pestřejší, tak jsem po posledním tankování špatně zaklapla dvířka od nádrže a projela myčkou. I dostal za úkol navštívit Tonyho a zajistit provedení jistých kovářských prací, aby Cecilka nemusela jezdit s ošklivým odhlíplým uchem na boku.

Zbytek třídenního pracovního týdne už proběhl v poklidu, protože jsme na krocana byli pozvaní a tudíž jsme se nemuseli prodírat šílícími nakupujícími davy, ani plánovat nádivky a svařovat cranberries (klikvy, chuti asi jako brusinky). Tak jako moc nemusím americké vánoce - Santa Clause, soby s červenými nosy a koledy hrající od půlky listopadu v každém krámě, tak Thanksgiving mi přijde jako sympatický svátek - sejdou se celé rodiny a čekají, až se upeče krocan. Myslím, že nejméně patnáctikilový pták se považuje za základní slušnost - a taková hora masa se peče hodiny a hodiny. Lidé popíjejí, klábosí, a nakonec - často i v průběhu čekání, pokud nemilosrdná hostitelka připraví ještě jednohubky a chlebíčky - se hrozně přežerou. Pokud se jde na Thanksgiving ke Křenům, konzumace potravin je naopak žádoucí, protože kalifornská vína jsou silná.

	Madlenka zaujala strategickou polohu a ochutnává krocana. Tomáš smutně přihlíží.

	Všichni zasedají k hostině. Z leva po směru hodinových ručiček Petr, (neviditelná) Madlenka, Martina, Tomáš, Sid, Zuzka a Ik. Já fotím, Šmudla se šmrdolí pod stolem.

Silná byla také letošní sestava - jenom Křenů jsem napočítala pět (šest i se Šmudlou), kromě Ika, Martiny a Madlenky se tam vyskytoval i Ikův bratr Petr se ženou Zuzkou. My, "adoptovaní sirotci", jsme zůstali v počtu nezměněném - já, Sid a Tomáš. Oslava probíhala v osvědčených kolejích - hosté byli ukolébáni několika sklenkami vína, později se celá společnost přesunula do kuchyně, kde došlo k hlavnímu dějství, a to porcování krocana. Pečínka dokáže unavit několik zdatných mužů, no a ti ostatní kontrolují kvalitu odvedné práce hned na místě. Například Madlenka po celou dobu porcování neopustila strategicky výhodné místo na barové stoličce hned u krocana a odebírala zčerstva "vzorky".

Zbytek večera už mi odplývá trochu v mlze, jenom si pamatuji, že došlo na obavy, zda Šmudla, který vyžebral od všeho kousek (včetně vařené hrušky s malinama), bídně pod stolem nepošel. To ho ovšem ani nenapadlo a poté, co si v poloze "chcíplina" odpočinul, nám při odchodu zase skákal bujně na hlavy. Domů jsme se dopotáceli ve zdraví a okamžitě zalehli. Naplánován byl třídenní výlet do Joshua Tree a bylo třeba se na dlouhou cestu řádně vyspat z opičky.

	Takhle vyfotil Soda Lake Sid z balónu v dubnu 1999. Všimněte si probuldozerovaných "ulic" plánovaného města

K našemu velkému překvapení jsme už v jedenáct dopoledne (!!!) vyjížděli. Do Monterey jsme zajeli na oběd, v Paso Robles opustili dálnici a vydali se po vedlejších silničkách do California Valley. Údolí je nesmírně rozlehlé a téměř liduprázdné. Krajina s nízkou trávou hrozí co chvíli přejít v poušť. Voda, co se tu nachází, je příliš slaná na pití. To možná California Valley zachránilo od invaze civilizace. Obrovské město je naplánované, jeho ulice jsou dokonce vyznačeny na mapách, které máme v počítači pro naši GPSku, ale dodnes se na jeho území spokojeně pasou krávy a fungují osamělé ranče.

	... a takhle jsem vyfotila California Valley se Soda Lake já, "přízemní" osoba

Zhruba uprostřed údolí je Soda Lake. Jak název napovídá, jedná se o solné jezero. Jeho hladina vypadá trochu jakoby zamrzlá, ale jsou to jen zasolené bahnité okraje. Od jezera na jih už vede jenom prašná silnice, zase jsem si jednou užila rallye. S náhonem na všechny čtyři je to sranda, ale i tak jsem musela před každou zatáčkou trochu ubrat, abychom se jí neproplazili bokem jako krab.

K večeři jsme nepohrdli hamburgrem a dalších několik hodin řídil Sid. V deset večer jsme dorazili do Yucca City, a začali se shánět po noclehu. Marně. Popojeli jsme ještě do Joshua Tree a Twentynine Palms. Nic. Nejhorší bylo asi to, že hotely se už vůbec nenamáhaly vyvěšovat, že mají obsazeno (jak bývá v kraji zdvořilým zvykem) a tak mezi nimi bloudily desítky nešťastných vozidel, jejichž majitelé hledali, kam hlavu složit. Nakonec nám recepční v jednom motelu sdělila, že už pro jedny lidi obtelefonovávala alternativní ubytování a že v čtyřhodinovém okruhu Arizona, Las Vegas, Palm Springs není volného vůbec nic. Docela nás to šokovalo - právě před rokem, jsme v Devětadvaceti Palmách bydleli naprosto bez problémů, Joshua Tree National Monument byl téměř prost turistů a také to bylo na Thanksgiving. Jenomže Američani se asi opravdu bojí létat a tak všichni vyrazili na prodloužený víkend autem. Joshua Tree je asi nejbližší národní park u Los Angeles a tak se stal prvním terčem útoku přírodychtivých obyvatel města.

	Na obloze jsou krásné mraky, na dráze se tažné letadlo s větroněm chystají k onomu nepovedenému startu

Smutně jsme zvažovali naše možnosti - objíždět kolem, zda přeci jen něco nenajdeme (městeček je tu pomálu a jsou mezi nimi obrovské štreky), zkusit přespat někde v poušti a riskovat brzké probuzení a dohadovaní se s policajty, vrátit se k Bear Lake do národního lesa, který neznáme a kde ani GPSka neodhalila žádné cesty kromě hlavní silnice (tzn. že by také nebylo kde se schovat - prales je obvykle značně neprůstupný), vrátit se domů (to sice vykřikoval rozhořčený Sid, že se na ně víte co a že mu můžou vlézt víte kam, že on jede domů, ale měli jsme za sebou dvanáct hodin za volantem a půl Kalifornie) a nebo se prostě vrácet po vlastních stopách až třeba k Soda Lake a zkusit urvat bydlení kus od národního parku.

	V poušti se schyluje k bouřce

Sklesli jsme nakonec v úplně otřesné Perle Bombaje ve Victorville - skoro devadesát mil od vstupu do Joshua Tree National Monument. Nebyl čas na hrdinství, venku zima jak v morně, na vozíku najetých za ten den 700 mil, postel pod střechou byla v tu chvíli to jediné, co jsme potřebovali.

Ráno ve mě obhlídka koupelny vzbudila pocit, že pokud se nebudu mýt, budu si připadat o mnoho čistější, než kdybych vstoupila do nevábného sprchového koutu a dotýkala se kohoutků. Navíc jsme se stejně rozhodli pro návrat domů - jet dvě hodiny zpátky k Joshua Tree, tlačit se s ostatními davy v parku těch pár hodin, než zapadne slunce, a večer zase marně objíždět okolí, abychom následně v neděli odpoledne uvízli na mnoho hodin v neuvěřitelné zácpě, jakou takováhle koncentrace výletníků způsobí, nám nepřišlo jako žádoucí řešení. Pouze Soda Lake mě uchvátilo, a tam by se dal spáchat nějaký výšlap v prostředí, co nepřipomíná Václavské náměstí.

	Ne, v tom, co se chystá za kopcem se opravdu nemůžeme vydat do pustiny po prašných (vbrzku bahnitých či rozvodněných) silnicích. Ještě svítí sluníčko, ale na objektivu jsou vidět první kapky.

Zážitky a únava z předchozího dne nás proměnily ve dvě nevrlé mátohy, ale ještě stále jsme se tomu nepoddávali. Když Sid zahlédl u silnice poutač na vyhlídkové lety větroněm, vrhli jsme se radostně ve směru šipky. V Great Western Soaring School nám nabídli, že můžeme během patnácti až třiceti minut letět, jen co vyříděj lidi, co jsou objednaný před náma. Prima, vylezli jsme z kanceláře a šli se podívat na letadýlka. Na nebi byly velmi zvláštní mráčky, pilotka tažného letadla Dawn básnila o tom, jak krásně je nahoře. Jenomže pomalu sílil boční vítr a i laikovi jako mně začínalo být jasné, že kolmo k jediné dráze není zrovna nejvhodnější směr. Při dalším startu se do rozjetých letadel opřel mocný poryv, tažné letadlo, teprve pár metrů nad zemí, se nebezpečně rozkývalo. Větroň se odpojil a smutně zajel do pouště za dráhou, tažné letadlo se vzpamatovalo a zmizelo v oblacích. Vzduchem lítal písek i drobnější kamínky, letadla na zemi bylo třeba přemisťovat i s posádkou a jednou osobou u každého křídla, aby se ve větru nepřevrátila. Když bylo postaráno o větroně, přistála Dawn s tažným letadlem a i to bylo přivázáno pevně k zemi. Bylo jasné, že a) se nepodíváme do Joshua Tree, b) neseženeme ubytování a c) si ani nezalétáme.

	V Kalifornii máme nefalšovaný zámek. Tohle je nejblíže, co nám bylo dopřáno na něj pohlédnout.

Po necelé půlhodince jízdy směrem na západ se začaly nad celou naší výpravou kupit další černé mraky. Obrazně i doslova. Netrvalo dlouho a pocítila jsem prudký záchvěv sympatií k českým policajtům, co prudí i kvůli takovým prkotinám, jako jsou zástěrky na autě. Míjet v průtrži mračen kotík s přívesem bez zástěrek připomíná trochu pád do Niagarských vodopádů. Po další hodině jsem smutně oželela Soda Lake. Jednak by se těžko dalo v bahně a studeném dešti chodit na nějaké procházky a druhak vede k Soda Lake mnoho desítek mil prašné silnice. Z obou stran jsou vysoké kopce, na nich půda spečená osmi měsíci suchého kalifornského léta. Důsledkem je, alespoň v počátcích deštivého období, že nesaje vodu a ta volně stéká, kam se jí namane. Odnáší domy, silnice, úrodu - tady se tomu říká "flash flood" - blesková záplava - přihrne se voda, napáchá škody a zase zmizí. Nijak jsem netoužila něco takového zažít na vlastní kůži. Obzvláště ne v opuštěném California Valley. Nezbývalo než zůstat na "pevné", frekventované silnici a zkusit dojet na pobřeží. A tak jsem se probíjela další dvě hodiny skrz niagarské vodopády, což mi poskytlo další překvapivá zjištění. Třeba že v průtrži nezáleží nijak moc na frekvenci stěračů - vidět stejně není a když se mi ty mrchy míhají příliš rychle před obličejem, zvedá se mi žaludek. Také jsem zjistila, že i s náhonem na všechny čtyři se občas zadaří slušný aquaplaning (za což asi mohou do značné míry naše ojeté gumy), přestože bahnité jazyky z polí a kopců Vozík zvládal bravurně.

	Pár dní dešťů změní vysušené pobřeží Pacifiku v anglickou krajinku

Cestou do Santa Marie na pobřeží jsem se doslova a do písmene "vyřídila". Sid slíbil odjet ten zbytek a tak jsem si s pocitem horníka po šichtě dala burrito a pivo Bohemia v mexické restauraci Maya. V mexických pivech se vyznám jen do té míry, že jsou všeobecně pitelnější než americká a Bohemii jsme si dali jednou jen kvůli tomu jménu a zjistili, že vůbec není špatná.

Na pobřeží nelilo tak zuřivě jako ve vnitrozemí, honily se přeháňky a sluníčko vykukující z mraků kouzlilo zajímavé světlo. Na kopcích vyrostla řvavě zelená travička - s mráčky, sluníčkem a pasoucíma se kravičkama a ovečkama by si člověk připadal rázem jak někde v Anglii na jaře. Zvlášť když se na vzdáleném kopci objevil zámek.

	Přeháňky a bouře na Highway 1

Ano, čtete správně. V Kalifornii máme pravý, nefalšovaný zámek. William Randolph Hearst zdědil po své matce čtvrt milionu akrů, které využíval ke "drsnému kempování" se svými přáteli a rodinou (nezbytností byly třeba zvlášť stany na spaní a zvlášť jídelní stany). V roce 1919 napsal architektce Julii Morgan: "Slečno Morganová, jsme již unaveni tábořením na ranči San Simeon, rád bych tam něco malého postavil..." Do roku 1947 stálo na Začarovaných kopcích panství s 165 pokoji a 127 akry zahrad, teras, bazénů a chodníčků. Roku 1951 Hearst umírá a v roce 1957 je Hearst Castle věnován Státu Kalifornie. Jak a proč chudnoucí rodina neprodala ani zámek, ani cenné umělecké sbírky, ani půdu, ale radši vše věnovala státu, zatím nevím. Všechny webové stránky o tom cudné mlčí.

	Pro Kalifornii jsou typické rudé, barvité západy slunce. Tenhle byl úplně jinačí.

Zámek je nyní přístupný veřejnosti. Teda přístupný - můžete dojet na parkoviště pět mil pod zámkem. Tam si smíte zakoupit vstupenku, na základě které vás vpustí do autobusu a odvezou ke vchodu. Tolik teorie. Prakticky to vypadalo tuto sobotu takto: Nejbližší volná prohlídka trasy 1-3 - neděle 8:40, nejbližší prohlídka číslo 5 - 30. listopadu, nejbližší prohlídka č. 4 - 4. dubna 2002. Uznávám, jsou svátky a samozřejmě, NÁM se o tomto víkendu nemohlo zadařit vůbec nic, přesně v duchu titulku tohoto deníčku.

Od Hearst Castle jsme pokračovali sedmdesát mil na sever po Highway 1 až do Monterey. Jednička je taková vyhlídková trasa. Kopíruje pobřeží, serpentýny na útesech nad mořem jsou půvabné. Zvlášť když se trefíte na západ slunce. Tenhle byl sice částečně v mracích, ale právě to moři dodávalo zvláštní blankytně modrou barvu. Nakonec by se dalo říct, že konec dobrý, všechno dobré - ale kvůli téhle atrakci, kterou máme "za domem" jsme najeli 1100 mil!!!

Jedinou útěchou nám zbývá, že jsme objevili spoustu míst, kam se můžeme vydat na výlet, až pominou deště (a státní svátky ), a také jsme díky proměnlivému počasí viděli kalifornskou krajinu v neobvyklém světle.

Copyright © 2001-2008 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.