Naděje tohoto roku začala výletem, a výletem také skončila. Celý život jakoby sestával z výletů, to se jenom někdy nevracíme do míst, odkud jsme vyšli. A i když člověka cestou okradou, určitě aspoň něco viděl. Ledaže dokázal celý výlet prospat, nebo mít zavřené oči.

Jsme ostrůvky na mlžnatém pobřeží. Doufáme, že budeme objeveni a sjednoceni s pevninou přátel a rodiny, leč čas omílá svahy a tlustá přikrývka netečnosti se jen nerada na okamžik nadzvedne, aby odkryla naše překrásné pláže.

Musíš vstát před úsvitem. To není-li ti po chuti, oblohy si nezasloužíš. Tráva je mokrá ranní rosou a tak ti rukavice vůbec nevadí. Pohroužíš se do mystéria plynů: některé vanou, některé planou, a některými tajíš dech. Žádné bezpečnostní pásy, žádné vyjící motory, žádná startovací plocha pod tebou neuhání. Okamžik, kdy potichoučku překonáš zemskou tíži, vzbudí hluboko v tobě vzpomínku starou jako lidský rod. Přece jen jest nám létati.

Před lety jsem si zamiloval Montereyskou zátoku a od té doby se mi chce vracet se tam s přáteli. Obyčejně jsem sem jezdil sám, neboť ti, které bych tak rád brával s sebou, se nezdali být přitahováni jejím kouzlem, turistickým vzruchem, který tak kontrastuje s místy perfektního klidu jenom pár kroků opodál.

Přítel mě přemluvil, abych si pořídil lepší fotoaparát, a jsem mu za to vděčný. O tomto konkrétním víkendu jsem si půjčil jeho.

Zimní měsíce vyzařovaly stísněnost svými nízkými mraky a drkotavým chladem. Pršelo, a já jsem se podřídil nutkání vyjet ven a postavit se živlům. Toto byl čas, kdy skotské a irské počasí přišlo do svahů jižní Sierra Nevady. Můj plán vypravit se na Ostrovy se letos neuskutečnil; zbyly mi jen mokré vzpomínky na víkend u Tehachapi.

Když se vydáš do dáli, hledáš možná hodnotu, jež by nepřišla, kdybys zůstal na místě. Existují mystická údolí vprostřed našeho obydleného světa, kam nikdo nechodí. Jsou to rozcestí našich srdcí. A i když létáš vysoko a dohlédneš daleko, nemáš-li, kdo by s tebou šel bok po boku, jsi ztracen.

Kdysi ohnivé peklíčko, sopky Severní Kalifornie jsou připravené spolknout tě ve svých kráterech. Dost možná, že narazíš na jiné poutníky, leč nebudou hluční a nebudou jich davy. Pobav se na chviku lechtivou představou, že by se zemní bohové právě teď probudili.

Je jen nepatrně dní a právě tolik míst, kdy lze vyšplhat na nejvyšší horu skrz radost samotnou.

Kráterové jezero z výšky asi 2500 metrů.

Ve skrytých údolích a žlabech kalifornské náhorní pouště leží mráz. Leč zem tě umí rozehřát, víš-li jak (a kde).

Oděn toliko ve fotoaparát, měl jsem trochu potíže s utíráním zamlžené čočky.

Neboj se, můj malý vánoční králíčku! Však já vím, celý svět ti připadá jako jedna velká past na zajíce, a husto je naseto jestřábů a lišek.

Ať utíkáš sebevíc, ať se schováš kde se dá, smutek a prázdnta, když ti blízcí vrazili nůž do zad, tě dostihne všude.

Nový rok 2000: Delikátní oblouk se vypíná k obloze pryč od studené, studené pouště.

Osamělý strom v Orlím žlebu, ošlehán tisíci větrů, natahuje svůj dlouhý, dlouhý stín k severnímu obzoru.

Jako tenhle vrabčák z Asilomaru, dál budu hledat zrníčka lásky a laskavosti. Naučil jsem se trpělivosti, naučil jsem se odpouštět.