Dante se ke stromečku chovala docela hezky.

Nejúspěšnější dárek.

Ten nadpis myslím vážně. Při psaní deníčku jsme v půlce února a vnitřní Yetti je už úplně na dně. V našem koutě Wyomingu pořád nenasněžilo, což je značně depresivní. To, že Yetti nemůže pořádně na lyže, je jedna věc. Jiná věc je neúprosné sucho; uprostřed zimy jsme v kritické situaci s požáry, a obávám se, že mi nevyroste vůbec nic na pastvině a budu muset krmit seno durch celý rok. Jestli zachráním něco z pracně sázených a opečovávaných stromků, to taky nevím. Sice periodicky vytahuju (a zase smotávám, pokud mají přijít mrazy) hadice na zavlažování, ale je mi jasný, že to nestačí. Větru dešti ovšem neporučíme, tak to budeme muset nějak přežít. A možná se soustředit na ty pozitivní události.

Měli jsme třeba krásné Vánoce. Potomci byli oba různě v práci, takže stromeček jsem zdobila sama — za asistence kočky Dante. Ta, na rozdíl od našich starých líných kocourů, je stále hravá — a hlavně zvědavá. Já to považuji za důkaz její prudké inteligence. Ona nás opravdu chodí pozorovat při různých domácích činnostech. Sedne si někam stranou, takže nepřekáží, ale pečlivě sleduje, co to lidi dělají. Byla jsem poměrně nervózní ohledně stromečku, loni u nás Dante na Vánoce ještě nebyla a po shlédnutí různých hororových příběhů s kočkami a zdemolovanými stromky a byty, jsem se měla hodně na pozoru. Dantuška ale stromeček obdivovala jemně a decentně — občas pošťuchovala tlapičkou slaměné ozdoby a chodila pít vodu z misky pod stromkem, ale žádné závažné škody nezpůsobila. Asi je rozhodnutá plnit svou roli roztomilé kočičky, abychom ji nevyhodili na mráz jako předchozí páníčkové. Ano, jsme přesvědčeni, že Dante začala svůj život jako domácí kočka — od začátku se uvelebila v baráku, vcelku moc nestojí o chození ven, a bravurně zvládá všechna kočičí dvířka, kočičí prolejzačky, pítko, hračky — a samozřejmě ví naprosto přesně, kdy a jak se má krmit. A taky KDE je krmení uloženo. Z toho všeho soudíme, že ji někdo musel vyhodit — jak jinak by se ocitla patnáct kiláků za městem uprostřed prérie s jasnou domácí výchovou (na rozdíl od našich venkovních kocourů, kteří si na všechno museli zvykat).

No goats no glory!

Výborná párty.

Já jsem na Štědrý den byla v práci, ale domluvila jsem si, že se tam stavím jen na dopoledne a odpoledne budu s rodinou. O nové práci jsem asi ještě nepsala, tak to jdu napravit. Po náhlém opuštění pozice servírky jsem byla na vážkách, co dál. Nastoupit někam jako servírka bych asi mohla poměrně jednoduše, ale otázka byla, jestli na to mám fyzicky. A jestli chci opravdu při mém věku a zdravotním stavu pracovat o víkendech a po nocích, nebo naopak od velmi brzkého rána (podniky, které nabízejí snídaně). Se Sidem dojíždějícím do práce do Colorada a dětmi v Laramie je tu i otázka logistiky kolem baráku, pozemku, zvěře — a řešení různých úřadů a podobně. Přitom ale potřebuji provoz na nějaké relativně pružné směny s možností částečného úvazku. Čímž odpadají normální zaměstnání, která jsou na plný úvazek, s pevně stanovenou pracovní dobou a dovolenou. Do toho se mi dostalo z různých stran informací, že v jednom fitku u nás mají malou lezeckou stěnu a že tam hledají personál. I vydala jsem se prozkoumat stěnu, zjistila, že je skutečně malinká, ale dobře udělaná, a tak jsem se tam hned přihlásila. A mezitím jsem začala zkoumat, jak je to s tou prací. Když se ukázalo, že hledají někoho na středy a pátky od devíti do tří, tak jsem neváhala. Vychází mi kolem toho krásně čas na péči o kozenky, nejsou to víkendy, nenabourává mi to spací režim. A do práce chodím v teplákách a ještě si tam pokecám se štamgasty. No a když jsem chtěla být na Štědrý večer doma, tak jsem byla. Jsou to takové lázně na nervy.

Krajina ovšem vánočně vůbec nevypadá, není sníh.

O to více ovšem fouká a je nepříjemně.

Můj příjezd domů v poledne ničemu nevadil, potomci stejně vyspávali, takže jsem nic nezmeškala. Taky mě nečekaly žádné nadupané děti, napůl hysterické z příchodu Vánoc a dárků. Ty přibývaly už od předchozího dne pod stromečkem, a nemuseli jsme řešit zvonění na tajnačku a přesuny balíčků z různých skrýší. Jediné "dítě" zkoumající dárky předčasně byla opět Dante. S Lisou jsme stihly i Popelku — a mohly jsme tím pádem ujistit Toma a Sida, že to zase dobře dopadlo a svět je správně. Jinak mám i letos pocit, že jsem byla nejhodnější já, kromě dárků, který měl Ježíšek v dopise, jsem dostala i spoustu drobností, které hodně potěšily.

Jeden z dárků, termoska, na kterou mi Tom laserem vypálil logo kozí hlavy, se mi hodila i do šermu. Logo jsem přenesla na svou šermířskou helmu, aby nebyla jen černá. Zaprvé si ji takhle s nikým fakt nespletu a za druhé je koza fakt hezká. A mám tím pádem "goat of arms" (místo coat of arms; to je v angličtině "erb"), a do soubojů se můžu vrhat s výkřikem "no goats, no glory" (z původního no guts, no glory = sláva odvážným).

Na sjezdovkách zasněžují a docela se to dá.

Ovšem o pár metrů nížeji máme předjaří.

Akorát si nejsem jistá, jestli typicky wyomingské dárky, kterými jsme se obdarovávali, jako termosky, nahřívače na ruce, deky, spodky a zimní pracovní vaťák, právě nezpůsobily to, že se zima na to vykašlala a nepřišla. Nicméně, když si to srovnám s loňskem, kdy Sid trávil vánoční svátky po doktorech a pohotovostech s ledvinovými kameny a já na ortopedii se zády, tak mi ten letošní způsob Vánoc přijde o mnoho lepší.

A ještě se vrátím k Dante — ta byla asi taky děsně hodná, protože dostala krásný "dárek" — můj pracovní "vaťák" jsem vytáhla z balíčku z kratší strany, načež Dante vlezla do prázdného obalu — a od té doby v něm bydlí. Jsem zvědavá, kdy se vánoční balicí papír rozpadne natolik, že už nebude držet formu, ale obávám se, že i to Dante vyřeší — pokud neleží uvnitř papíru, ustele si na něm.

Dalším pozitivním zážitkem byla povánočně novoroční párty se šermířema. Vymysleli, že půjdeme házet sekyrkama. Ani jsem netušila, jak zajímavé vyžití tu ve městě máme. Vzala jsem s sebou i Sida, který se trochu bránil, že mu žádné sporty nejdou, ale hod sekerou se naučil poměrně rychle. Netušila jsem, jak uspokojující je, když se vám sekerka zatne do terče. Taky mi to přišel velmi humánní způsob oslav — zvlášť když jsme jej zakončili návštěvou japonské restaurace a vydatnou večeří.

V půlce ledna mírně nasněžilo - ale ne natolik, aby byl sníh pod stromy.

V lese to vypadá trochu nadějněji.

Nechtěli jsme se nechat zkrušit nedostatkem sněhu a po zbytek Sidova vánočního volna jsme vyráželi na výlety. Vesměs šíleně foukalo, takže jsem si připadala jak matrjoška, nabalená v mnoha vrstvách, ale aspoň jsme se dostali ven. S Tomem jsem pro změnu odjela na sjezdovky na Snowy Range, kam já mám permici — a kde dal Tom o Vánocích výpověď. Myslel, že si zpestří prázdniny nějakým tím výdělkem, ale dolehla na něj diplomka. Coby strojař má za úkol v týmu vymyslet a sestavit stroj (na balení akvarijních rybiček) pro skutečného zákazníka a zjistil, že bude potřeba zabrat nejen o prázdninách, ale hlavně pak po nich — což se moc nehodí v situaci, kdy ve všední dny je ve škole a o víkendech v práci. Tím, že tam skončil, tak přišel o zaměstnaneckou průkazku, ale lístky do tohoto našeho malého střediska nejsou drahé a dají se jednoduše koupit online.

Začátkem ledna dokonce i nasněžilo. Žádný zázrak, navíc nám tady padá hodně suchý sníh, který je natolik prachový, že se proboříte až na zem (a šutry), ale yettiho to alespoň trochu obveselilo a naplnilo (marnou) nadějí. Když jsme napřed obešli louku u Lodgepole Creek se Sidem a pak část kolařské cesty u Tie City s Tomem, rozhodla jsem se, že dám běžkám šanci. Měla jsem obhlídnuté, že se musím držet cest, které jsou buď urolbované, nebo alespoň ušlapané, abych se nepropadala na hlínu a šutry. Bylo to poněkud suboptimální, ale říkala jsem si, že na to, že jsou to první běžky, tak si holt nemůžu vybírat.

Šípky ve sněhu.

Tom.

Jestli čekáte jako pointu, že to byly taky běžky poslední — tak nebyly. O dva týdny později jsem zvládla to samé kolečko ještě dvakrát. Je neuvěřitelné, kolik toho vydrží urolbovaný upěchovaný sníh, ale i to se ukázalo být málo na teploty nad deset stupňů. Takže jsem ukecala Toma, abychom se jeli podívat do hor do skoro tří tisíc metrů na Libby Creek. Tam bylo sněhu relativně dost, alespoň v lese, kde byl chráněný před větrem a rozfoukáním, ale i tam nás dohnaly vysoké teploty. Mysleli jsme, že uděláme kolečko, jehož část si sami prošlapeme, ale museli jsme to vzdát, jak se nám měkký sníh lepil na lyže. Celá ta oblast Libby Creek není běžkám až tak příznivá, protože to je docela kopcovitý terén, kde buďto sjíždíte potentovaní strachy, nebo zpocení šlapete do krpálů a mezi funěním nadáváte. Ale jinak to byl krásný den a yetti se přeci jen trochu vyvenčil. Ovšem tady už přijde ta pointa, že to bylo naposledy, protože od té doby bylo jen tepleji a tepleji a sušeji a sušeji.

Sidovy narozeniny letos připadly na pátek, tak jsme se mohli i sejít celá rodina, protože přijeli Tom s Lisou z Laramie. Problém s narozeninami den před Valentýnem je v tom, že je docela těžké vejít se někam do restaurace, a tak jsme si raději dali večeři doma. Sid si přál zapečený lilek, který k mému překvapení jedly i děti — v pubertě ho prudce odmítaly. V sobotu se konala velká údržba našeho generátoru. Tom v něm každoročně mění olej, ale tentokrát si generátor vyžádal velkou kontrolu. A protože se tuhle jeden ze šermířů při návštěvě u nás zmiňoval, že pomáhal generátor před lety instalovat, neb jest elektrikářem, tak jsem ho požádala, zda by Tomovi neasistoval. Respektive zda by Tom nemohl asistovat jemu, aby se to naučil — a taky aby nevymýšlel složitě věci podle nekompletních a mystických návodů, když je to v praxi nejspíš velmi jednoduché.

První výlet na běžky.

Ve třech kilometrech nad mořem, na Libby Creek, sníh mají.

Na neděli jsem měla naplánovanou účast na Winter Knights na našem výstavišti. Moje původní šermířská skupina se tam prezentovala a předváděla oba dny, já jsem usoudila, že s mou artrózou a nízkou energetickou hladinou, mi jeden den bude stačit bohatě. Šla jsem tam náležitě vybavená — paradoxně od členů nové šermířské skupiny. Především se mi podařilo odkoupit použitý gambeson, což mi udělalo neuvěřitelnou radost. To, že už se nebudu muset spoléhat na to, zda na mě zbyde upocený smradlavý erár, který mi pořádně nesedí a různě mě omezuje v pohybu, by bylo skutečně důvodem k radosti už samo o sobě. To, že mám gambeson střihu, který jsem si přála (se "sukýnkou" přes boky), to je šťastná náhoda. To, že mi ho naše zručná oddílová švadlenka zvládla rychle upravit na mou postavu (původní majitel mužského pohlaví jaksi neoplývá určitými křivkami), je už benefit nové skupiny, která se zdá kompaktnější než ta původní.

Obávala jsem se, zda zvládnu náročný den plný duelů — a zda mi zbyde chvilka na to, abych se šla podívat na opravdický rytířský turnaj — který měl být zlatým hřebem programu. Jak už to bývá, ukázalo se, že problém byl opačného rázu. Kolem šraňků stála spousta nadupaných nadšenců, vesměs o polovinu mladších a dvakrát silnějších než já, takže jsem se za šest hodin dostala k souboji celkem čtyřikrát. Bohužel tam chyběla nějaká organizace, nejen v tom, kdo kdy nastupuje, ale i běžné věci, aby třeba někdo měřil čas (oficiálně bývají souboje tří nebo pětiminutové) a ring nezabírala jedna dvojice příliš dlouho. Přiznám se, že jsem z toho byla značně rozmrzelá.

Nash Fork vypadá dokonce vysloveně zimně.

Podařilo se mi ukecat kolegu leváka.

Kladnou stránkou tohoto chaosu bylo, že si nikdo ani nevšiml, když jsem se sebrala a šla se dívat na rytíře. Turnaj s dřevci byl velkolepá show — ono jim asi nic jiného nezbývá, protože upřímně, vlastní střet dvou rytířů se odehraje během pěti vteřin, tak to museli nějak natáhnout. Ale jsem ráda, že jsem to viděla, i jsem se docela pobavila a neměla pocit, že by celá akce byla totální ztráta času.

Myslela jsem, že v pondělí se budu "jen tak flákat", ale ukázalo se, že Hrochova firma drží Presidents's Day, a tak jsme ráno narychlo vymysleli ještě výlet. Vypravili jsme se k přehradě Glendo — tím, že není moc pěkné počasí, všechno je šedivé a já byla unavená z akčního víkendu, tak mi ani moc nevadilo, že je to relativně daleko a budeme sedět hodinu a půl v autě. Cestou jsme stavěli v městečku Chugwater, kde v místním konzumu prodávají kafe Arbuckles'. To je historicky "kovbojské kafe", protože to byla první firma, která začala prodávat kávu PRAŽENOU. Před tím si lidé kávu pražili sami, což je problematické v tom, že když připálíte jedno zrnko, můžete vyhodit všechno. V době, kdy se po prériích přesouvala obrovská stáda, doprovázená chuckwagonem (vozem s polní kuchyní), byla předpražená káva velkou vymožeností. Arbuckles navíc ke kávě přibalovali mentolku — takže polní kuchař rázem získal i dobrovolníky, kteří za onu mentolku kávu namleli. Arbuckles kávu praží a distribuují dodnes, tak jsem si nemohla tuhle historickou zajímavost nechat ujít a mám teď balíček v kredenci. Doufám, že i ten můj bude obsahovat mentolku!

North Platte River pod přehradou Glendo.

Náš výlet vedl až na konec ostrohu.

Nádrž Glendo je na North Platte River — která se časem vlévá do Missouri a potažmo Mississippi. Ale tady u nás je to malá říčka, přehrazená v krásném kaňonu, jehož hřebeny teď slouží k rekreaci. V tuhle roční dobu byly kempy a hřiště prázdné, a i na naší procházku (túra se tomu říkat nedá) jsme vyráželi sami, bez davů. Cestička vede po hřebeni, s náramnými vyhlídkami na přehradu. Do toho byl den s příjemnými teplotami kolem patnácti stupňů, zvláštní tím, že NEFOUKALO. Jediné smutné na tom všem byl fakt, že jsme v půlce února, sníh nikde, přehrada poloprázdná a my si to mašírovali v tenkých mikinách. Na východ od nás nestíhají odhazovat sníh, a my se tady modlíme za každou vločku nebo aspoň kapku, a máme tu často tepleji než na Floridě. Pokud se tedy nudíte, vyzývám vás k provozování domorodých tanců na přivolání sněhu do Wyomingu. Třeba se vám podaří Yettiho zachránit před totálním kolapsem!!!