Naše nové miminko.

Raketoplán.

To, že půjdou děti hned v pátek po návratu z Evropy do školy, jsem považovala za možný scénář. Oba se ale postavili tvrdě proti. Ne proto, že by byli unavení nebo něco takového, energie mají pořád nadbytek — ale protože jsem jim slíbila že HNED po návratu půjdeme koupit nového křečka. Nevím, co jsem čekala — možná to, že za dva měsíce na křečka trošku pozapomenou, že si najdou jiné zájmy nebo něco takového. To se ovšem nestalo.

Nedalo se nic dělat a hned čtrnáctého září se k nám nastěhoval Brownie. Chtěli jsme dlouhosrstou samičku, máme krátkosrstého kluka, ale tak už to bývá — člověk něco plánuje a pak to dopadne jinak. Brownie byl navíc úplně maličký, do důstojnosti chlupaté koule, do níž dorostla Pattie, mu chybělo hodně. Nevím, čím si chudák stihnul projít za svůj krátký život, ale když jsem se mu poprvé pokusila nasypat do misky, tak strašně se lekl mé ruky, že udělal salto vzad. Postupně tedy ztrácí ostych a je méně lekavý, a taky mi přijde, že za dva týdny od příchodu se minimálně zdvojnásobil, tak se mu u nás snad daří.

Ve škole jsem musela dohnat spoustu papírování, které jsme zmeškali na počátku roku. Zatímco jsme byli v Evropě, rozběhly se školní kroužky, a tak jsme museli honem vybírat. Děti k mému překvapení zavrhly fotbal, jenž je loni bavil. Tomovi jsem nakonec našla základy mechaniky s Legem a zdá se, že to bude úspěšný nápad. I kdyby Toma jen posadili ke krabici plné lega, nenudil by se. Lego s motorky, ovladači, spojkami a já nevím čím ještě a propracované příklady jsou úžasné a Toma hrozně baví.

Během mého lezeckého víkendu šly děti s Hrochem na Fremont Peak.

Vyhlídka z Fremont Peak.

Následující týden v pátek jsem takhle byla na nákupu, když mi volal Sid, že by nad námi měl letět raketoplán. Usoudila jsem, že donakoupím a pojedu domů a uvidí se, ovšem po cestě mi volal znovu, že už letí nad jeho prací a že mám zastavit a podívat se. Měla jsem asi deset vteřin na to, abych zaparkovala, vlítla do kufru, našla foťák (díky tomu, že jsme po víkendu nevybalili auto, tam pořád ještě byl) a vyfotit jumbo s Endeavour. Obrázek má do dokonalosti daleko, ale v téhle časové tísni a z dálky (přeci jen jsme nebyli přímo na trase) to je to nejlepší, co jsem s tím dokázala provést.

Méně úspěšná jsem byla s fotografováním na dřevorubeckém víkendu na Kirkwoodu. Nějak se mi nepodařilo překonat Němce natolik, abych vzala foťák do auta. Ono to taky bylo poměrně náročné. K chalupě jsme se dostavili v okamžiku, kdy Michal s Pavlem skládali dřevo, které přivezli z Údolí. My jsme se Sidem ještě honem vyrazili do kanceláře, v bláhové naději, že nám tam vydají v dubnu zakoupené permice na tuto sezónu, abychom si ušetřili mnohahodinové fronty na začátku zimy. Ovšem Kirkwood byl zakoupen Vailem a celý systém se mění, takže permice nám nebyl nikdo schopen ještě vydat. Nicméně nám byly přislíbeny poštou, tak uvidíme, jak to dopadne. Obávám se, že na začátku sezóny tam bude šílený zmatek a ráda bych si ho letos ušetřila.

Nedočkavý Michal zatím vyrazil s Kitinou a Pavlem do lesa, my jsme (s asi pětiminutovým zpožděním) vyrazili za nimi. Kluci se chopili motorových pil, zbytek toho, co bylo po ruce a dali se do práce. Naložili jsme Michalovo auto, protože oni chtěli ještě ten samý večer dojet domů, a odeslali je na Kirkwood vyložit náklad. Hned za první odbočkou je odchytli rangeři a kontrolovali povolení (měli!). Posléze se vydali za námi — zřejmě nás udal někdo z lidí tábořících v tomhle národním lese, že kácíme stromy. Chápu, že jim hluk pil vadí, ale to je jedno z rizik toho, že nejsou někde v kempu. Navíc stejně sem prosakoval šílený rámus z přilehlého hlavního tahu a my jsme se snažili být co nejdál od tábořišť. Rangeři s námi pohovořili na téma, proč bychom se namáhali s kácením čerstvého dříví, zkontrolovali povolení a odjeli.

Had.

Ještěrka.

My jsme postupně, už jen ve složení čtyři dospělí a dvě děti, naložili náš autobus a Kovářovic vozík, a vyrazili zpět do chalupy. V dřevníku to vypadalo utěšeně, takže jsme vyhlásili konec směny. Já trvala na sprchování, což byla asi taktická chyba — v sedm večer v Kirkwood Inn, jediné hospodě v okolí, nebylo místo. Po asi dvaceti minutách servírka pravila, že místo bude nejdřív za půl hodiny. Dovolila bych si odporovat nejslavnějšímu Čechovi Járovi Cimrmanovi — někdy se chození do hospody s čistýma nohama NEVYPLÁCÍ.

Válečná porada se usnesla, že než čekat s nejistým výsledkem, dojedeme za tu půlhodinu do South Lake Tahoe, kde je na výběr z více restaurací. Následoval urychlený přesun a zjištění, že v oblíbené thajské je čekačka — pro změnu — půl hodiny. Naštěstí jsme cestou o blok blíže viděli jinou thajskou (Nakorn), sice nevyzkoušenou, novou, ale zpola prázdnou, takže jsme se nakonec chytli tam. Nevím, jestli nové koště dobře mete, nebo jestli se servírce zželelo polousínajících dětí, ale obsluha byla rychlá, vstřícná a jídlo výborné.

Díky ježdění přes celou Sierru Nevadu kvůli večeři jsme nakonec dorazili do chalupy tak pozdě, že jsme jen rozmotali spacáky a zalomili to. Ráno jsme provozovali naším obvyklým horským tempem — tj. dlouze a důkladně jsme snídali, vedli řeči a relaxovali. Prostě pohoda — akorát za okny chyběl sníh (i když upřímně, minulou sezónu tam často chyběl i uprostřed zimy). Čekala nás další směna v lese, ale s vědomím, že dřevník je skoro plný a že to nebudeme muset přehánět. Je mi jasný, že chlapi — a Pavel obzvláště — si pěkně mákli, ale pro mě to byl velmi relaxační víkend. Byli jsme venku, v příjemné společnosti, měli jsme co dělat a výsledek práce je velmi viditelný.

Kobylka.

Wall of the World — 1. délka. Foto Pavel.

Zbývající část deníčku je o lezení, takže nelezci mají povoleno vynechat:

Loni jsme s Pavlem na Calaveras Dome našli Wall of the Worlds až při odchodu, rozhodli jsme se letos vyrazit najisto a tuhle cestu konečně vylézt. V pátek jsme přijeli pod Calaveras až po půlnoci, chtěli jsme vyzkoušet alternativní silnici, protože Elis Road pořád nemá spravený kus odnesený vodou před rokem. Alternativa byla chyba, je delší a méně pohodlná. Ráno jsme důkladně snídali a důkladně balili, a k našemu překvapení jsme byli pod Wall of the Worlds sami. Ne, že by na Calaveras Dome byly nějaké davy, ale Wall of the Worlds má být nejkrásnější 5.10 v Kalifornii.

Myslím, že toto tvrzení není přehnané; fakt jsme si to náramně užili. První dvě délky jsme spojili, je to spára. Třetí mi dala zabrat, traverz pod převisem mě v závěru potupně vyplivnul, na prvním bych to fakt lézt nechtěla. Čtvrtá je lehká krásná spára, pátá těžší koutek. Šestá lehký krátký rozbitý kout, sedmá nádherných čtyřicet metrů kouta — dá se lézt spárou nebo na rozpor. Osmá a devátá byly dlouhé stěny, údajně za 5.9. Mno, takhle tvrdých 5.9 jsem už dlouho nelezla. Z deváté délky jsme slanili dolů, cesta teoreticky pokračuje, ale už tam jsou choďáky (class IV, 5.5) — a navíc se teda přiznám, že jsem byla po těch cca pěti šesti hodinách lezení docela na doraz s fyzičkou.

Pavel zakládá friend na začátku převisu třetí délky.

Když to umíte, ani ruce nepotřebujete.

Kromě toho, že cesta je krásná sama o sobě, nám vyšlo perfektně počasí — teplo, ale kromě poslední délky jsme lezli ve stínu, takže příjemně, pofukoval větřík, nedošlo k žádným zvratům. Opravdu totální pohoda. Slaňování bezproblémové, všude jsou dobře zajištěné štandy, takže jsme na pětkrát sešupli dolů. U řeky jsme našli tůňku s písečnou pláží a protože byl teplý den, tak bylo příjemné skočit do ledové vody a spáchat základní hygienu. I pivo nám vydrželo studené až do večera — no prostě značka ideál.

Noc jsem měla ovšem méně příjemnou. Napřed mě braly křeče do nohou a pak jsem se zase probudila tak propocená, že jsem ve spacáku klouzala. Musela jsem vylézt a nafasovat si v autě deku, přeci jen jsem to s péřákem asi přehnala. Nicméně ráno jsem se přes deku spacákem zase pokorně přikrývala a při snídani jsem drkotala v péřové bundě a čepici. Jaké bylo naše překvapení, když pouhé popojetí pár set metrů na parkoviště pod Calaveras Dome znamenalo zvýšení venkovní teploty na úroveň vlahého letního rána. Domnívám se, že to způsobuje tmavý Hammer Dome, který je celé dny na slunci a i v noci z něj sálá jak z kamínek. Každopádně jsem za ohřátí byla vděčná, došlo mi, že bych při lezení v kose asi dost trpěla; neměla jsem s sebou moc teplého oblečení.

Předchozí večer jsme se usnesli, že zkusíme najít Green Sponge. Ovšem opakovala se historka s blouděním podél stěny — a s tím, že jsme našli něco, co se jen tvářilo jako nástupovka na Zelenou Houbu. Pavel do toho zkusil nalézt a prozkoumat, zda to výš odpovídá popisu v průvodci, ale musel se vrátit s nepořízenou. Navíc já začínala mít pochybnosti o své kondici — svaly mě bolely a celkově jsem byla značně utahaná. Varianta, že teda půjdeme dál podél stěny a buď najdeme Green Sponge nebo najdeme něco jiného, mě docela uspokojila (zvlášť ta naděje, že Green Sponge nenajdeme).

Šestá a sedmá délka.

Koutek v sedmé délce. Foto Pavel

Pavel ale nakonec nástupovku ke Green Sponge našel — částečně asi díky tomu, že tam už dva lezci byli, takže mohli potvrdit správnost adresy. Zvažovali jsme, jestli počkáme, až ti dva chlapíci odlezou, nebo půjdeme hledat něco jiného, ale nakonec jsme rozhodli zůstat, z důvodů časové úspornosti (než bychom se někam dopotáceli, než bychom našli něco rozumného atd.). Borci to vyběhli docela rychle, navíc měli sedmdesátku lano, takže spojili první a druhou dýlku, a tím pádem se nezdržovali na prvním štandu. My jsme jej potřebovali, protože jsme s sebou měli jen dvě šedesátky.

Na Green Sponge se dá buď dolézt třídélkovým nástupem (o což jsme se pokoušeli my), nebo se to dá obejít po nějakých policích. Samotná cesta má pak sedm délek — tj. začínalo to vypadat na desetidékové lezení, na které jsem se tedy vůbec necítila. Dále mi dělalo starosti, že se dá slanit z prvního štandu, čtvrtého a pak shora. Pavel šíleně bojoval hned kolem první expresky, tu měl navíc v nýtu, na který bych váhala pověsit kabát, natož do něj skákat plnou vahou. Pavel nakonec překonal těžký krok technicky (za pomoci onoho nejistého nýtu), cvaknul další a ještě to zkoušel na druhém, ale stejně nic moc. Doma jsme pak našli, že tenhle krok má být 5.11d, což by tak asi odpovídalo naší (ne)schopnosti to přelézt. Zbytek téhle délky i té další byl v pohodě, krásné stěnové lezení. Třetí dýlka vypadala jednoduše, ale byla skutečně neuvěřitelně zhumusená, v rozbitém koutku jsem se přetlačovala ve spárách s vegetací, blátem a hmyzem, což fakt nemám ráda. Kluzký komínek má prý být 5.8, ale já tam bojovala jako lev — opět styl lezení, který nemám ráda (zvlášť s baťohem na zádech a friendama na sedáku — ty modřiny na bocích jsou fakt výstavní) — a hlavně to neumím.

Devátá stěnová délka. Foto Pavel

Direct ke Green Sponge.

Na nástupu na Green Sponge nás čekalo nemilé překvapení — po policích se před nás naplížila další dvojka (rychlí kluci, co byli před námi na lezeckém nástupu šli z polic lézt něco jiného) a vypadali velmi pomalí. A já byla totálně tuhá a vůbec se mi nechtělo upsat se na další čtyři dýlky lezení, takže jsem Pavla ukecala, že by ty tři délky nástupu pro ten den stačily. Asi nebyl rád, ale já už fakt nemohla. Asi stárnu a nebo je to tím, že jsem se tenhle rok moc nedostala k venkovnímu lezení a jsou věci, které člověk na umělé stěně fakt nenacvičí a pak mu chybí.

Zbýval skok do řeky — buď bylo tepleji a nebo organismus už věděl, že koupel bude příjemná, ale tentokrát jsem tam skočila skoro celá skoro hned. Úžasné. Dobalili jsme, dali si předčasnou večeři v Giant Burger a doma jsem byla natolik zavčasu, že jsem ještě stihla děti vzhůru. Nezbývá než doufat, že tu Green Sponge dáme příští rok.