Překvapilo nás, kolik bylo v Red Rock Canyon lidí.

Pískovec je jak dělaný na dětské hry.

Mírně, ale jen velmi mírně, jsme doufali, že se cestou na výlet ještě srazíme s Rýzloši — třeba v Tehachapi na večeři. Když mi ale Míša psala někdy v devět ráno, že vyjíždějí, a my tou dobou ještě seděli v pyžamech u snídaně, začínalo být jasné, že jsme poněkud méně akční než oni. Mohli jsme si to dovolit — oni plánovali dojezd až do Barstow a vánoční výlet na Grand Canyon a do Utahu, zatímco my se hodlali poflakovat na mnohem mírnější trase, s prvním dojezdem jen do Tehachapi.

Tam jsme si dali večeři v Blue Ginger, přespali v oblíbeném Best Westernu a ráno si to namířili do Hendersonu k hobitům. Tentokrát byla patnáctka do Vegas docela o nervy; jsou tam místa, kde je dálnice jen dvouproudová a beznadějně se ucpává, jak se všichni tlačí do levého pruhu, aby mohli předjet kamiony. A na svátky do Vegas holt jede půlka LA a ještě spousta dalších lidí, co si neumí silvestra představit jinak než v kasinu. My jsme se teda přiřadili k davům, akorát nás čekalo něco lepšího než kasino. Michelle upekla vánočku, Hilda navařila kuře na smetaně s KNEDLÍKEM, který my normálně neděláme, tak jsme měli svátek. Bohužel tím, že jsme se ohlásili na poslední chvíli, tak si Ríša nemohl přehodit směny a musel večer na chvíli do práce. Ale i tak jsme stihli procházku a posedět a vypít jedno nebo dvě piva — a náhle byla půlnoc a bylo potřeba se odpotácet do postele.

Není to v průvodci, ale zjevně se tu leze.

Lisa vítězně pózuje na polici.

Ukecali jsme Richarda a Michelle, že se s námi pojedou podívat do Red Rock Canyon, který mají kousek za barákem. Je to jeden z mála národních parků, který jsme ještě NENAVŠTÍVILI, přestože ho máme na trase — ale holt vždycky uháníme do Zionu nebo prostě někam do dáli a není čas. Richard projevil přání podívat se, jak se leze a tak, přestože jsem to neměla tak úplně v plánu (chtěla jsem napřed zababěle obhlížet terén), jsem sbalila lezení.

A pak nastala situace, kdy jsme skončili jako totální blbci, ač tomu začátek vůbec nenasvědčoval. Richard jel s Michelle jejich autem. Usoudili jsme, že až do parku je nejspíš nezvládneme sledovat a prosíravě jsme se domluvili, že se sejdem "za kasou". Park neznáme a zjevně jsme si každý představovali něco jiného. Já parkoviště se záchodky, které znám z vstupu do Yosemit, Sid to pochopil tak, že se sejdeme na First Pullout, tj. prvním parkovišti, z něhož se dá jít po stezkách k nějakým atrakcím, a Ríša s Michelle skončili (jak jsme později zjistili) na první odbočce za kasou, tj. u návštěvnického centra.

Problém je, že tento park je celý jednosměrka, dvacet kilometrů dlouhá (plus dalších pět až sedm kiláků po státní silnici mezi vjezdem a výjezdem) a v okamžiku, kdy jsme skončili na prvním parkovišti dle Sida, tak už nebylo návratu k odbočce k návštěvnickému centru — museli bychom strávit zhruba hodinu popojížděním krokem v jednosměrce a znovu vstoupit do parku. Pořád jsme to považovali za banalitu, máme přeci mobilní telefony, ne? Jenomže v Red Rocks bylo neuvěřitelného lidu a přestože telefony měly signál, tak jsme se nikdo nikam nedovolali (ani Ríša nám, ani my jemu). No prostě situace na palici.

Choďák vylezli všichni.

Mají tu ale i složitější cesty pro maminku.

Asi půl hodiny jsme opendovali u parkoviště v marné naději, že se Ríša zjeví. Pak jsme nechali za sklem autobusu ještě vzkaz, kam jdeme, kdyby náhodou Ríša mezi stovkami zaparkovaných aut byl schopen rozeznat to naše a najít ceduli. A pak jsme holt vyrazili do skal, hledat vyhlídnutou oblast s lehkými cestami — Panty Wall. Poprvé jsme okusili slasti bloudění v Red Rock. K mnoha sektorům se jde prostě po skalách, nějaké pěšinky nebo dokonce značené stezky jsou naprostá utopie. A tak jsme k Panty Wall vyrazili přibližným směrem (od parkoviště byla vidět), a snažili se neztratit stopu ani v soustavě vyschlých koryt zarostlých keři a stromy. Zřejmě bychom k Panty Wall i dorazili, ale cestou jsme se ocitli pod velmi příjemně vypadající stěnou, pod kterou se balili dva chlapíci s londýnským přízvukem, kteří mi briskně odrecitovali obtížnosti viditelných linií a popřáli pěkné lezení. Vzhledem k tomu, že zde byly (na rozdíl od obležené Panty Wall) pouze dva další páry, které vypadaly, že budou brzy končit, rozhodli jsme se zůstat v nezmapované oblasti (tj. nezahrnuté ani v jednom z průvodců půjčených od Roba).

Napřed jsem natáhla něco, co mělo být lehké, údajně 5.7. Podle Mountain Project to ale vypadá spíš na The Play's the Thing (5.5), což by odpovídalo fotce i mému pocitu z toho (choďák). A taky tomu, že to vylezly obě děti i Hroch. Dále tam měly podle Angličanů dvě 5.8 (podle MJ 5.7), ale ty byly obsazené, tak jsem si dala dle doporučení dalších lidí místní 5.9 Sea of Troubles. Ta určitě stála za to, ale myslím, že je dost vidět, jak mi chybí zkušenost s lezením venku. Víc se bojím, snadněji se roztřesu i na lehké cestě, bojím se menších chytů a tak dále. A samozřejmě tvrdý pískovec Red Rock je zase velká změna proti yosemitské žule nebo slepenci v Pinnacles, kde jsem lezla v poslední době.

Dětem se splnilo přání zaplavat si v prosinci ve venkovním bazénu.

Dvoubarevné kopce v Red Rock Canyon.

Sea of Troubles po mně nikdo z rodiny lézt nechtěl, ale uvolnila se Sweets to the Sweets (5.7), tak jsem nalezla ještě do té. Hroch se zatím dal do řeči s párem, který si ze Sweets to the Sweets hodil lano do When the Blood Burns (5.10a), která se dá lézt jen na top rope, a domluvil mi, že mi tam lano nechají a můžu rychle skočit ještě na tuhle těžší cestu. Já jim nabídla, že teda vyberu hořejšek a dolů slaním, takže spokojenost na všech stranách.

K autu jsme to stihli tak tak s posledními paprsky slunce; než jsme se v koloně proplazili na konec jednosměrky, byla tma. Na kraji města (Las Vegas) jsme zahučeli do prvního hotelu, který NEBYL zároveň i kasinem; dozvěděli se na recepci, že nejbližší thajskou restauraci najdeme přes ulici, což bylo velmi milosrdné. Taky se mi konečně podařilo dovolat se Richardovi a v rámci možností se omluvit za dopolední zmatek (jestli nás hobiti ale ještě někdy pozvou a jestli budou ochotní s námi někam vyrazit z bezpečí doupěte, to je otázka jiná). Po výborné večeři děti na hotelu radostně zaržály, že je tam bazén a vířivka, a museli jsme se jít koupat. No, nakonec, koho by nenadchlo v prosinci relaxovat v bazénu pod palmami, že?

Tenhle výšlap se stal příliš terénním.

Lisa hledí do nebe.

Bazén měl takový úspěch, že potomci trvali na koupání i druhý den ráno, než jsme se museli odhlásit z hotelu. K mému překvapení to byl Hroch, kdo propagoval strávit ještě alespoň část dne v Red Rock Canyon. Rozhodli jsme se popojet na druhé parkoviště a porozhlédnout se po lezeckých oblastech tam. Párek z předchozího dne nám doporučoval sektor Magic Bus a tak jsem naložila baťoh s klumprama, Hroch baťoh se svačinou, a jali jsme se škrábat po skalách. Průvodce definoval cestu k Magic Bus tak, že je nutno se vyškrábat asi padesátimetrovou strží kolem výrazné hrany — bez toho, že by specifikoval, zda máme zvolit strž NALEVO od hrany, nebo NAPRAVO od hrany. Dále pravil, že pokud nám to škrábání přijde jako příliš těžké lezení, je to známka toho, že jdeme ŠPATNĚ. V rozsáhlém skalním bludišti fakt popis jak víno. Když jsem tedy tahala děti už po několikáté skrz nějaký ne úplně bezpečný komínek a Magic Bus byl stále ještě za dalším skalním hřebenem, na který to vypadalo, že budeme muset absolvovat další přeskoky a trojková lezení, uznala jsem, že je to blbost a zatroubila na ústup. Děti si různé lezení a škrábání se jen tak po skalách užívají, ale představa, že teď už se budou škrábat sice lehkým terénem, ale s padesátimetrovou šluchtou pod zadkem, nedělala příliš dobře mně na žaludek.

Kousek jsme se vrátili, dali sváču u kamenných jezírek a nechali děti chvilku pobíhat prázdným písečným korytem potoka. Pak jsem zase nasadila batoh (z celého lezení mi teda zbylo cvičení s plnou polní :-)), a uháněli jsme k autu. Chtěli jsme se do večera dostat do Lone Pine, což je nějakých pět hodin jízdy. Posledně jsme jeli přes Údolí Smrti, tentokrát jsme se rozhodli poslechnout průvodce, který pravil, že pokud nám jde o rychlost a ne krásy okolí, je rychlejší (nikoliv kratší) cesta kolem Death Valley, ač to na mapě vypadá jako pěkný nesmysl.

Východ slunce a Mt. Whitney.

Mám ji — fotku, jak lezu na Shark's Fin se Sierrou v pozadí!

Do Lone Pine jsme dorazili teda tak akorát na večeři, kterou jsme si dali v místní číně. Vlítli jsme do hotelu a já se stihla domluvit s Robem, který těch pár dní volna lezl ledy někde u Lee Vining, že mě druhý den v devět vyzvedne před hotelem a pojedeme lézt do Alabama Hills. Moje rodina totiž jednohlasně prohlásila, že ve skalách už byli až až, že v Alabama Hills jsme byli tuhle a že by raději navštívili místní filmové muzeum, které jsme zatím nikdy nestihli.

Rob se skutečně dostavil přesně ve chvíli, kdy jsem vycházela s baťohem ven, v kavárně o pár ulic dál jsme se srazili se Stevem a za chvíli jsme na sebe rvali péřovky pod Shark's Fin. Steve pravil, že pokud Rob nikdy před tím nelezl v Alabama Hills, tak na tuhle výraznou skalku prostě vylézt MUSÍ. Já jsem si East Face 5.7 dala taky, už jen proto, abych měla konečně onu typickou fotku s pozadím Sierry Nevady. To se zadařilo — musím vyslovit pochvalu Stevovi, který zjevně ví, kam se postavit, aby záběr vyšel se vším všudy.

Kluci si pak odhlasovali Hoodgie Wall. Tu zase znám já, takže jsme si dali Leonosphere a Ankles Away. Ankles jsem lezla na druhém, měla jsem v živé paměti, jak jsem se tam tuhle vybála — a samozřejmě, že tentokrát mi to přišlo lehké a ani Rob se Stevem se netvářili nijak překvapeně. Možná proto, že v Alabama Hills byl nával a všechny cesty byly důkladně promágované, takže člověk VIDĚL, kam sáhnout — zjevně jsem Ankles Away lezla poprvé blbě. Z vršku Ankles jsem zahlédla na druhé straně náš bílý autobus, takže jsme se nakonec zdárně sešli s celou rodinou. Do plánovaného odjezdu na Kirkwood mi zbývalo asi půl hodiny, využila jsem ji na Mon Cherie 5.9. V jednom místě jsem si tam nakonec musela odsednout — nedostatek morálu a zkušeností z lezení venku je prostě znát.

Rob leze, Steve jistí — moji parťáci na půldenní lezení bez rodiny.

Na Mono Lake šíleně foukalo.

V Bishopu jsme se stavili v sámošce doplnit zásoby na Kirkwood. Mysleli jsme, že si uděláme obědový piknik u Mono Lake, ale tam foukal šílený vítr. Z auta to vypadalo zajímavě, z ostrova uprostřed se zvedal bílý závoj (zřejmě) usazenin a minerálů a jezero bylo tmavě modré, ale venku se nedalo vydržet. Vzhledem k tomu, že od první bouře v listopadu už nespadla ani kapka (na horách ani vločka), mohli jsme jet do chalupy zkratkou přes Monitor Pass. K našemu překvapení se v kondu svítilo: Mates, Bára, Rumiko a Bryce dorazili před námi, ač ještě před vánoci Mates tvrdil, že pokud není sníh, nepojede dřív než v sobotu. Děti byly nadšené, že mají kámoše, a večer jsme měli docela fušku nacpat je do spacáků, ale nakonec se zadařilo a mohli jsme padnout všichni.

Ráno chvilku trvalo všechny nějak navlíknout, rozdat lyže a hůlky a helmy a brýle, ale naštěstí jsme pořád vedli dospěláckou přesilovku (pět dospělých na tři děti), tak se to nějak zvládlo. I na lyžování to bylo fajn, dokázali jsme se prostřídat u dětí a na složitějších terénech, občas děti rozdělit (protože Bryce přeci jen stál na lyžích potřetí v životě a potřeboval se učit trošku jiné věci než naše děti, které mají odlyžovanou jednu sezónu). Když jsem v jednu chvíli dostala všechny děti na starost já, bylo mi jasné po první chaotické jízdě, že to takhle dál nejde a vysvětlila jsem jim hru na vláček. Tom pojede první, bude dělat pečlivé obloučky a Bryce a Lisa to budou kopírovat. Tím pádem jsem alespoň částečně zneškodnila Tomovu tendenci jezdit všechno šusem a Bryceovu tendenci s ním závodit a problém s Lisou, která jim nestačila, páč se šusem jezdit bojí a jezdí krokem. Hra na vláček se kupodivu dětem zalíbila a po část dne se stala velmi oblíbenou. Pak jsme je vytáhli na těžší svah a snažili se Toma zpomalit a Lisu zrychlit.

Děti dělají vláček. (foto Rumiko)

Sjezd s pochodněmi. (foto Rumiko)

Odpoledne potomci všichni poměrně dost odpadli a ochotně se povalovali u pohádky, na rozdíl od předchozího dne, kdy řádili a blbli. Dali jsme lehkou večeři a pak se navlíkli a šli se podívat na sjezd s pochodněmi a ohňostroj. Pochodně se postaraly o jeden nečekaný zážitek — několik světlonošů, namísto aby pochodně napřed uhasili ve sněhu a PAK hodili do plechového sudu, naházelo pochodně do sudu hořící. Ještě nikdy jsem neviděla plech rozpálený tak, že by skrz něj bylo vidět.

Kirkwood pořádá silvestrovské oslavy humánně už kolem sedmé večer, takže kolem osmé jsme už byli zase v chalupě, nacpali děti do postele a mohli jsme slavit dospělácky. Rumiko vařila shabu shabu (polívka, do které si člověk namáčí tenoučké plátky syrového masa, které se takto uvaří a konzumují se s různými omáčkami a zeleninou, houbami a tofu z polívky), Bára hrála na kytaru, většinou jsme zpívali a pak jsme dopili tonik (potřebný do ferneta), takže jsem se s Hrochem vydala na výpravu po všech (dvou) místních barech pro tonic. Ovšem v barech mají tonic točený, nakonec ale barman z lodge nějakou zapomenutou flašku vyhrabal, čímž nám zachránil bavoráky.

Do spacáků jsme nakonec svalili někdy ve dvě ráno. Rumiko projevila velikou osobní statečnost, protože nejenže snášela náš ČESKÝ kakofonický zpěv, ale přežila i pokusy přeložit Mládkovy písničky do angličtiny. Během té noci jsem taky musela řešit Toma spadlého z postele. Nevím, jak se mu podařilo si při pádu pořídit šlic přes levé oko — naštěstí jen povrchový, nakonec tam neměl ani monokla. Nicméně nás to přimělo se v neděli trošku zamyslet nad uspořádáním ložnice a konečně uskutečnit přesun postele z prostředka do kouta. Výhoda je, že jednak mají děti méně možností pádu a za druhé se do ložnice vejde ještě jedna matrace a tím pádem víc lidí. To jsme ale s Hrochem učinili až po nedělním lyžování.

Před přípitkem. (foto Bára)

Lisa tuze žádá hůlky.

V neděli jsme se zase různě dělili o děti a Rumiko a lyžování na zledovatělé černé sjezdovce. Hroch zvládnul Lise konečně vysvětlit, že nemusí jezdit celou dobu krokem v pluhu, ale že je dobré se občas taky rozjet. Za podané výkony jí slíbil hůlky, což se zdá silnou motivací. Chvilkami jsme zase děti spojovali, aby si zajezdily dohromady. Bryce tedy pořád provozuje styl kamikadze, kdy se prostě řítí ze svahu, dokud nespadne — to, že mají naše děti náskok jedné lyžovací sezóny, je pořád znát. Ke konci dne hodil Bryce neuvěřitelné salto, takže pak šel raději na chalupu, naše děti daly ještě jednu jízdu, ale upřímně už to taky stálo za prd, únava se projevila.

Martin, Bára, Rumiko a Bryce museli v neděli večer odjet, my jsme mohli zůstat do pondělka. Původně jsme mysleli, že půjdeme ještě lyžovat, ale Lisa začala hnusně kašlat, mně bylo taky podivně a tak jsme to ráno jen všechno sbalili a uklidili a vyrazili zvolna k domovu. Shodli jsme se s Hrochem na tom, že bylo příjemné zůstat o den déle sami, i bez podávání sportovních výkonů. Prostě ta chalupa, kde se topí dřevem a spí ve spacákách, má něco do sebe.