Před startem.

Hned po Thanksgiving přišly na řadu Kubovy narozeniny. Děti to mezi sebou plánovaly už dlouho a Kuba Tomovi a Lise prozradil, co všechno chystají, takže bylo jasné, že na tuto oslavu prostě MUSÍME, i kdyby čert na koze rajtoval. Nejedláci chodí tenhle rok na bruslení, a tak se oslava odehrávala na stadionu. Musím říct, že kluziště v Belmontu je mnohem lepší než to naše nejbližší v Cupertinu. Už jenom to, že se nachází nad zemí, s denním světlem, je veliké plus. A navíc někdo pojal humánní nápad, že vstupní hala a přezouvárna bude oddělená od ledu a VYTÁPĚNÁ. Kromě tepla je hala vybavená jednoduchými stolky s lavicemi a plexisklem — tudíž pokud doprovod nechce bruslit, smí si v poklidu srkat kafe a číst knížku a být v teple (zmínila jsem, že je to tam VYTÁPĚNÉ?).

Já samozřejmě nejsem žádné máslo, takže jsem šla bruslit. To se nakonec ukázalo jako docela nezbytné — na rozdíl od českých dětí Kubíčkovi američtí spolužáci vesměs stáli na bruslích poprvé a bylo potřeba je trošku rozpohybovat. Musím se pochválit; ke konci akce už dva nejzoufalejší chlapečci samostatně kroužili po aréně. A Tom pravil, že jsem fakt výborná bruslařská instruktorka. Lisa většinu doby bruslila s Kubou, dokonce ho přesvědčila, že budou tančit, a tak tam spolu provozovali klasické rybníkové kreace, které si pamatuju ze svého mládí.

Na svahu byl docela zmatek.

Kromě zážitků a dortu jsme si z párty ještě vezli kolo. Máme od Nejedláků půjčenou pro Lisu osmnáctku. Šestnáctce Lisa odrůstá, navíc je pro ní těžké držet s námi krok; doufali jsme, že trošku větší kolečka budou znamenat příznivější převod a tím zrychlení našich cyklistických výletů. A ukazuje se, že jsme doufali správně — fakt je to znát. Což je prima: kromě trasy v San Jose jsme teď začali používat cyklistickou stezku do YMCY. Projedeme na kolech kolem potoka a rybníka, pak kousek vilovou čtvrtí — v YMCe my s Hrochem zaplujeme do posilovny a děti do dětského koutku, který milují. Tím, že si chvíli pohrají, jsou pak ochotní odjet zase tři míle zpět a ani jim nepřijde, že by ujeli nějak významný kus cesty. A my nemusíme šlapat na strojích, odbudeme si rozehřívání hezky venku v přírodě.

Jak se pomalu blížila lyžovací sezóna a začátek našeho nájmu na Kirkwoodu, začala jsem shánět zásoby do chalupy. Už loni jsme si na Kirkwoodu nechávali lyže a vybavení; letos plánujeme místo karimatek na zemi matraci a celkové zpříjemnění pobytů. Já dále doufám, že když budou v chalupě věci jako základní potraviny, ručníky, kartáčky na zuby, povlečení, náhradní oblečení, pyžama a bačkory, tak se mi o polovinu sníží pakárna s balením na víkendy. V praxi to ale znamená, že "se" musí všeliké věci dokoupit. Třeba zrovna papuče. Doma chodíme bosi nebo v ponožkách, naštěstí takhle před vánoci se to v obchodech bačkorami jen hemží (zřejmě jsou stále oblíbeným vánočním dárkem). I zakoupila jsem pantofle a dala je dětem na vyzkoušení. Oba zajásali — a od té doby chodí, k mému překvapení, doma v pantoflích. Inu, nezbývalo, než zakoupit další pár pro každého na hory.

Lisa se odhodlává.

Lisa je obzvláště ze svých papuček unešená — má řvavě růžové s neméně řvavými kytičkami. Nosí je fakt pečlivě, dokonce si je i uklízí do botníku v garáži (na rozdíl od ostatních bot, které jen tak skopne z nohy). No a tak jednoho rána, když už měla být dávno nastoupená v autě na cestu do školy a ještě nemohla najít baťoh, vyšoupla jsem ji bez baťohu do garáže s tím, že TEĎ jede do školy a co si nepřipravila, to nemá (upřímně — v baťohu stejně nosí akorát svačinu, a tu držela v ruce). Hroch s dětmi vyrazil do školy, a teprve když Lisa vystupovala z auta, tak si všimla, že jede v pantoflích. A páč jsme rodiče Herodesové, bylo Lise řečeno, jen ať pěkně jde do školy v tom, jak se ráno připravila. Dětem periodicky vyhrožuju tím, že půjdou do školy v pyžamu — jestliže jim v půl osmý řeknu, že se mají oblíkat, a oni za pět minut osm skáčou po postelích v pyžamu s nevyčištěnýma zubama, tak mě může šlak trefit. Akorát jsem netušila, že Lisa se takhle hezky vytrestá sama.

Plánovala jsem, že jen co vysprchuju, tak cestou (k Tonymu se vzpurným autobusem) hodím Lise do školy boty — přeci jen chodí na přestávky ven a přišlo by mi škoda, kdyby papuče zničila. Do toho ovšem volala školní sekretářka, že jí Lisa brečí v kanceláři, že nemá boty. Hroch ji ujistil, že o situaci víme a řešíme ji, a že Lise papuče nebrání v tom, aby se zúčastnila vyučování. No stejně si naše blondýnka vykoledovala soucit a posléze obdiv krásných růžových bačkorek od celého administrativního osazenstva školy. Jestli se i poučila, to teprve uvidíme.

Lisa jede.

Já v tu chvíli měla fakt jiné starosti. Den před tím se mi lavinovým způsobem rozsvítily kontrolky v autobuse jak na vánočním stromečku, takže jsem nevěděla, co dřív. Dospěla jsem k názoru, že jsme nejspíš "něco urvali" na cestě do Saline Valley, ovšem bylo potřeba, aby diagnozu blíže specifikoval Tony. Uklidňující bylo, že autobus nadále jezdil, nijak neprotestoval, nevydával divné zvuky, ani nedělal divné věci — jen holt ty kontrolky prudily. Což mi dost křížilo plány; chtěla jsem do autobusu o víkendu naložit a odvézt na Kirkwood všechno vybavení.

Nakonec Tony konstatoval, že to blbne katalyzátor, ale že se s autobusem jet může. Sníh zatím letos není, na horách jedou sněžná děla, ale marná sláva, nestíhají. Na druhou stranu to má výhodu v tom, že se člověk nemusí obávat nějaké kalamity a zaskočených silničářů a a MŮŽE na hory jet bez obav klidně tím minivanem. Hroch musel o víkendu pracovat, takže jsem nakonec přibrala děti. A pak taky Báru a její a Martinovy lyže. Jeli jsme až v sobotu odpoledne, jen tak lážo plážo, aby se stihlo zatopit a uvařit večeři — a nanosit a vybalit všechny krámy.

Nedělní lyžování jsem očekávala trošku s obavami. Vendula mě strašila tím, že vršek sjezdovky je ledový a že to děti nezvládaly a rodiče je museli různě stahovat dolů. Naštěstí tenhle víkend byl trošku příznivější. Na svahu bylo málo lidí a ani u toho jediného zprovozněného vleku nevznikala fronta. Nasněhované byly dvě sjezdovky, tak se to trošku rozptýlilo. Akorát teda Lisa při pohledu na počáteční prudký svah modré (středně těžké) pravila, že je to těžký a že se bojí. Tom odfrčel s Vendulkou a Bárou, na mě zbylo přemlouvání našeho oslíka k pokusu o sjezd. První jízda vypadala tak, že v prudších úsecích Lisa ječela hrůzou, v mírnějších radostí — ale pusu teda nezavřela. Nicméně — sjela. Maminka teda neječela, ale moje dojmy byly podobné — a prvních pár jízd jsem měla pocit, že jsem lyžování úplně zapomněla. Pak se tělo trošku vzpamatovalo a začalo fungovat.

Tom na lyžích.

Na stránkách střediska psali, že v poledne sjezdovky na hodinu zavřou a ještě upraví, ale když jsem se ve dvanáct ptala vlekaře, kdy budou zavírat, informoval mě, že dneska nezavírají. I vyhlásila jsem nám soukromou obědovou pauzu — chtěla jsem děti odvléct do chaty a nakrmit, aby si trošku odpočinuly a nezmrzačily se mi hned první den lyžování. Nevím teda jak děti, ale já jsem v ložnici rozhodně vytuhla.

Kolem druhé jsme se zase vydali na svah. Tom chtěl lyžovat s hůlkami, ale asi to bylo předčasné. V poměrně těžkém terénu (led, kameny) měl co dělat sám se sebou, natož ještě zvládat hůlky. Po třech jízdách jsem mu tedy tyto zabavila, postavila k vleku, a lyžoval bez. Lisa jezdila s holkama (ráno s nimi jezdil Tom). Tímto bych chtěla Báře a Vendule poděkovat — fakt celé lyžování s sebou vláčely jedno nebo druhé dítě, což mi uvolnilo ruce ke zvládání vždy jen jedné sady problémů. Tom začal kolem půl čtvrté umdlévat. Když sebou poněkolikáté seknul a dožadoval se, že zůstane sedět ve sněhu, protože si potřebuje odpočinout, zatroubila jsem na ústup. Holky (i s Lisou) ještě stihly jednu jízdu, ale při té i Lisa totálně odpadla, takže jsme se za chvíli sešli všichni v chalupě.

Zbývalo všechny nakrmit, pobalit těch pár věcí, co jsme brali domů — a v pět jsme vyráželi. Večeři jsme dali tradičně v Giant Burger, abychom se příliš nezdržovali, ale i tak se děti dostaly do postele až v devět a to ve stavu totální gumovitosti. Ani se jim nedivím: já v pelechu skončila jen o chvilku později, gumovatější ještě o těch odřízených 190 mil. Ovšem celkově to byl veleúspěšný výlet — potomci si užili lyžování, nikdo se nezranil. A já zjistila, že mi asi nejspíš chybí česká instituce chalupy, kam se dá vypadnout z města, zatopit dřevem — a lítat celý den venku.